Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 1423/2008

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2008, č. j. -92, byli obvinění J. B. a T. F. uznáni vinnými trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 8. 2. 2008 v 05:10 hodin v H. K., po předchozí domluvě po vykopnutí desky provizorně vyplňující sklepní okno pod verandou rodinného domu patřícímu dosud neustanovenému dědici po zemřelé J. M., a po otevření tohoto okna společně vnikli do sklepních prostor domu, odkud měli po domě volný pohyb, a následně v pokoji umístěném v přízemí domu do přinesené sportovní tašky uložili mosazný hmoždíř o výšce 93 mm s paličkou v hodnotě 550,- Kč, mosazný hmoždíř o výšce 83 mm s paličkou v hodnotě 450,- Kč a dřevěné nástěnné hodiny – kukačky v hodnotě 1.000,- Kč s úmyslem tyto věci odcizit, což se jim však nezdařilo, neboť byli na místě zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž uvedeného jednání se dopustili přesto, že J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 5. 2007, č. j. -80, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku, kdy tento výrok o trestu byl později zrušen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2007, č. j. -66, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2007, kterým byl J. B. uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jeden rok, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a T. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2004, č. j. -512, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2004, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., oba spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, který vykonal dne 20. 2. 2007“. Za to byli oba obvinění podle § 238 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. , jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 7. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. B. následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou jeho zdravotního (duševního) stavu v době spáchání stíhaného skutku, když si sice opatřil spisy týkající se jeho předchozích odsouzení, nicméně zcela rezignoval i na samotné konstatování závěrů znaleckých posudků založených v trestních spisech a označil navržené dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za nadbytečné s poukazem, že nikdy v minulosti nebyl shledán trestně neodpovědným. V posuzované věci se měl chovat zcela logicky a racionálně a nic podle soudu nenasvědčovalo tomu, že by v době spáchání činu jednal pod vlivem nějaké duševní poruchy nebo choroby. Takový závěr by však podle dovolatele přicházel v úvahu pouze za předpokladu, že by jej odvolací soud opřel o odborné závěry příslušného znalce – psychiatra. Pokud se tak nestalo, měl z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho osoby zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a nikoliv bez dalšího jeho obhajobu odmítnout jako účelovou.

V závěru svého dovolání obviněný uvedl, že ačkoliv si je vědom formalistického výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, v daném případě se jedná o vadu natolik zásadního významu, že pro ni napadené rozhodnutí nemůže obstát. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. , a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 10. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a jeho druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Vzhledem k obsahu výše uvedeného dovolacího důvodu je zřejmé, že jej dovolatel nenaplnil námitkou vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování a v tomto smyslu i k neúplnosti učiněných skutkových zjištění, neboť tato námitka má primárně procesní základ a směřuje k revizi skutkového stavu věci, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně toliko námitkou, že se soudy (zejména odvolací soud) náležitě nevypořádaly s jeho duševním stavem v době činu, tzn. s hmotně právní otázkou jeho trestní odpovědnosti, přestože její správné posouzení mohlo mít zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem hmotně právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5 tr. ř., § 105 odst. 1 tr. ř. a § 116 odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolatel shora naznačené otázky učinil předmětem svého řádného opravného prostředku, zabýval se jimi ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Na podkladě skutkového stavu věci, který měl při svém přezkumu a následném rozhodování k dispozici, dospěl k závěru, že v projednávané věci se obviněný „na místě samém choval zcela logicky, racionálně, účelně a nic neindikuje možnost, že by na místě činu do svého zadržení příslušníky Policie ČR jednal pod vlivem nějaké duševní poruchy nebo choroby“. Proto shledal dovolatelem navrhované vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, za nadbytečné (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). Motivem činu se po vyhodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí samotných obviněných, zasahujících policistů a protokolu o ohledání místa činu náležitě zabýval soud prvního stupně a dovodil, že zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že obvinění vnikli do domu jednoznačně s cílem odcizit případně nalezené věci a tyto poté zpeněžit. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout i další skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých si obvinění na místo činu přinesli předem připravenou vlastní sportovní tašku, kterou chtěli použít k přepravě odcizených věcí a do které také uložili věci označené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, než byli zadrženi hlídkou Policie ČR. Uvedené skutečnosti sotva svědčí o tom, že dovolatel v době činu nebyl schopen rozpoznat, čeho se dopouští, či v rozhodnou dobu své jednání ovládat, ale naopak o jeho domluvě se spoluobviněným T. F. a jejich předchozí cílené přípravě na vloupání do rodinného domu v H. K. Ve světle těchto skutečností ani Nejvyšší soud neshledal žádné důvody, které případně mohly vést soudy k závěru, že čin byl spáchán za takových okolností (příčin, pohnutek), jež by pro svou povahu byly v posuzovaném případě způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o dovolatelově nepříčetnosti (snížené příčetnosti) v době inkriminovaného činu a že tudíž bylo nezbytné zabývat se zkoumáním jeho duševního stavu.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu dovolatele by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. , sp. zn. ). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být alespoň částečně zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného.

Na tomto místě je třeba také konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. , str. 3). V tomto směru soudům rovněž nelze vytknout žádné pochybení.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. Dovolání obviněného proto nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění. To současně znamená, že opodstatnění nebylo možno přiznat ani dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného J. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler