Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3254/2007

U S N E S E N Í

Dovolání žalované se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2006, č.j. -67, výrokem I. určil, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba uvedená v ustanovení (dále jen \"lustrační zákon\"). Výrokem II. stanovil žalované povinnost zdržet se v případném písemném dotisku a do 30 dnů vypustit ze svých veřejně přístupných elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení lustračního zákona. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem. Při svém rozhodování podle ustanovení (dále jen „ “) vzal v úvahu skutečnost, že žalobce byl evidován ve svazcích bývalé S. b. (dále jen „StB“) pod registračním číslem, přičemž příslušný svazek již není k dispozici (byl zničen). Skutečnost této evidence vyplývá z registračního protokolu, podle kterého je žalobce od 22. července 1986 veden v kategorii „PB“ (držitel propůjčeného bytu, konkrétně bytu náležejícího tehdejšímu JZD se sídlem v R., jehož byl žalobce předsedou), když před tím byl veden jako kandidát tajné spolupráce. Žalovanou bylo žalobci vystaveno tzv. pozitivní lustrační osvědčení (ze dne 30. 8. 2004, č.j. BO-5661/1-PL-2004). Na základě provedeného dokazování (výslechy svědků a listinami) soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce zavázal ke spolupráci (s bývalou StB) jako držitel propůjčeného bytu, a že by s ním byla uzavřena příslušná dohoda ve smysl platné směrnice ministra vnitra.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č.j. -83, podle (dále jen „ “) rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením násl. Podstatou daného sporu bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé StB jako osoby uvedené v ustanovení lustračního zákona je oprávněná, což je předpokladem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Přitom za neoprávněnou evidenci je nutno považovat takovou evidenci, která byla v rozporu s tehdy platnými resortními předpisy – v daném případě se Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3) vydané rozkazem ministra vnitra ze dne 25. ledna 1978,

č. 3. Odvolací soud pak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce zavázal ke spolupráci s StB jako držitel propůjčeného bytu. Žalobce proto byl takto v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně. Žalovaná tak ve smyslu neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením násl. ; žalobce se proto důvodně domáhal ochrany osobnosti, jak požadavkem určení neoprávněnosti evidence, tak i uplatněním zdržovacího nároku.

Nad rámec tohoto závěru se odvolací soud dále poměrně podrobně zabýval tím, zda zmíněný byt splňoval příslušné charakteristiky, které by žalobce ve vztahu k němu mohly kvalifikovat jako „držitele propůjčeného bytu“, a to s negativním závěrem.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 1. března 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná telefaxem dne

30. dubna 2007 včasné dovolání, které poté ve smyslu ustanovení předložila soudu v originálu dne 2. května 2007. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení a vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Poukazuje též na to, že (na rozdíl od závěrů soudů obou stupňů) provedené důkazy ve svém souhrnu dostatečně prokázaly, že žalobce je evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v lustračního zákona oprávněně. Fakticky tak uplatňuje též dovolací důvod podle mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Je přesvědčena, že dokazování jasně ozřejmilo existenci dohody o propůjčení bytu mezi Státní bezpečností a žalobcem a žalobce je tak evidován oprávněně. Soudy podle ní vyhodnotily provedené důkazy nesprávně a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem bytu, tedy osobou, které ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů svědčil právní důvod, na jehož základě byla oprávněna byt užívat. Z žádného ustanovení Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky nevyplývá, že by držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem bytu, tedy osobou, které ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů svědčil právní důvod, na jehož základě byla oprávněna byt užívat. Článek 118 Směrnice sice uvádí, že propůjčený byt je vhodný objekt, byt či jeho část v držení oprávněného uživatele, nestanovuje však, že tímto oprávněným uživatelem musí být právě osoba, která je za účelem propůjčení bytu jako tajný spolupracovník získána. Tato formulace umožňovala, že o propůjčení objektů, bytů a jejich částí rozhodovaly nebo je umožňovaly užívat osoby, které měly s objektem, bytem či jiným prostorem právo nakládat a rozhodovat o jeho využití. Tyto osoby byly obvykle buď statutárními zástupci organizace, která měla právní důvod k užívání bytu, nebo v organizaci pracovaly na takové pozici, která jim dávala možnost o využití bytu rozhodnout. Žalovaná se domnívá, že i takové osoby byly oprávněně evidované jako tajní spolupracovníci v kategorii „držitel propůjčeného bytu“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, a že jsou splněny podmínky obsažené v ustanoveních a , zabýval se otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle , a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení a b/ , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené

v ustanovení se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b/ nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b/ , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení a b/ To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením ve spojení s je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ). Pokud tedy žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení , nebylo možno k němu v posuzované věci přihlížet. V případě výtky, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, je nutno připomenout, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout. Tak je tomu proto i v souzené věci.

Pokud se žalobce domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z toho, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech S. b. jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník S. b. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění skutečnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé S. b., ale ověření toho, zda jde o evidenci oprávněnou v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp.zn. ).

V souzené věci tak byla podstatou sporu otázka, zda se žalobce kvalifikovaně zavázal ke spolupráci s StB jako držitel propůjčeného bytu či nikoliv. Bylo již uvedeno, že odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že existence případného závazku žalobce ke spolupráci s StB (včetně toho, že by s ním bývala byla uzavřena příslušná dohoda ve smyslu platné směrnice ministra vnitra) nebyla v řízení prokázána s logickým následkem posouzení evidence žalobce jako osoby uvedené

v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona jako neoprávněné a zasahující tak do jeho práva na ochranu osobnosti.

Dovolání žalované neuvádí takové skutečnosti, které by byly způsobilé závěry soudů v tomto smyslu zpochybnit. Otázka, zda držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem takového bytu ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů, pro posouzení dané věci - za situace neprokázání příslušného závazku žalobce ke spolupráci - nebyla významná; odvolací soud se jí zabýval

nad rámec sporu, a tedy v tomto případě nadbytečně.

Nejsou proto naplněny předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající po právní stránce ve věci samé zásadní význam ve smyslu ustanovení a odst. 3 Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu

( ) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout ( ve spojení s téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání

( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu