Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2299/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému D. K., zastoupenému advokátkou, pro částku 101.067,88 Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 4. 2005, č. j. -21, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 9. 2004, č. j. -12, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou nepříznivé finanční situace povinného (spojenou s jeho žádostí o odpuštění pohledávky, „na kterou nemá, ani ji nechápe“) se krajský soud vypořádal závěrem, že tato okolnost je z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí právně nevýznamná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v zodpovězení tří otázek, a to

1) zda byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán osobou oprávněnou,

2) zda lze výkon rozhodnutí nařídit na základě neúplných exekučních titulů,

3) zda bylo penále předepsané dle stanoveno v přípustné výši.

První otázka byla podle dovolatele vyřešena nesprávně proto, že výkon rozhodnutí byl nařízeno přesto, že v návrhu bylo uvedeno, že oprávněnou ředitel okresní pobočky zastupuje (ač přitom nepředložil plnou moc), zatímco správně mělo být uvedeno, že jménem pojišťovny jedná; podle dovolatele tak byl výkon rozhodnutí nařízen ve prospěch právnické osoby zastoupené osobou fyzickou, avšak nevybavenou příslušnou plnou mocí. Druhou právní otázku soudy obou stupňů vyřešily nesprávně, jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen na základě neúplných exekučních titulů, „když chybí jejich nedílné přílohy s vyčíslením celkové dlužné částky na nezaplaceném zdravotním pojištění a s výpočtem penále, takže není vyloučeno, že požadované pojistné nebo penále bylo předepsáno duplicitně.“ Kromě toho byly platební výměry doručeny náhradním způsobem v době, kdy se povinný střídavě zdržoval mimo území republiky. Třetí nesprávně posouzenou otázkou byla „přípustnost a legitimita výše penále“. Sazba 0,1% za každý den prodlení odpovídající sazbě 36,5 % ročně je totiž podle dovolatele nepřiměřená a tedy i v rozporu s komunitárním právem.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinný sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení a následujících , soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem ( ), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný ( ). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.

Námitka nesprávného označení osoby jednající za oprávněnou (je-li u ředitele okresní pobočky uvedeno, že pojišťovnu zastupuje, nikoli tedy, že za ni jedná) není způsobilá založit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí (k tomu srov. například usnesení z 29. 4. 2004, sp. zn. , kde Nejvyšší soud zdůraznil, že argumentace, upozorňující na neúplnost či nesprávnost v označení oprávněného subjektu, je podřaditelná důvodu podle , který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám může však dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným / větu druhou, /). Kromě toho v jiném svém rozhodnutí (z 29. 8. 2001, sp. zn. uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25) Nejvyšší soud vysvětlil, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (tento závěr lze obdobně použít i v souzené věci, kde jde o nepřesnost v označení osoby jednající za účastníka řízení podle , příp. písm. c/ v návrhu na nařízení exekuce).

Námitky „neúplnosti“ exekučních titulů a jejich „případného“ (povinný to totiž explicitně netvrdí) nedoručení, byly poprvé vzneseny až v dovolání, tedy – v rozporu s ustanovením – jako nepřípustné skutkové novum.

Pokud jde o poslední výtku (a důvod, proč povinný považuje napadené rozhodnutí za právně zásadně významné), jíž je namítána nepřiměřenost výše penále, ta směřuje proti věcné (ne)správnosti podkladových rozhodnutí; těmi je však exekuční soud vázán, k jejich věcnému přezkumu tedy oprávněn není.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu