Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1502/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Dr. H. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 10. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. [žalobkyně Dr. H. K., zastoupené (podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 2007, č. j. -24), proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o 3,000.000 Kč], takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 8. 3. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 12. 1999, č. j. -106. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby jí původně žalovaný JUDr. D. V. zaplatil 3,000.000 Kč se 16% úrokem z prodlení od 8. 3. 1996 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že „náklady právního zastoupení žalobkyně v částce 141.075,- Kč ponese stát“.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 10. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Advokátu JUDr. J. V., zastupujícímu na pokladě usnesení soudu žalobkyni, byla výrokem rozsudku odvolacího soudu přiznána odměna a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 25.785,- Kč, která mu bude vyplacena Obvodním soudem pro Prahu 4 do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval ještě i výrok, že náklady zastoupení žalobkyně nese stát.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a odvolání žalobkyně nedůvodným, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení (včetně všech navazujících nákladových výroků).

V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku se odvolací soud zabýval i námitkou podjatosti, vznesenou žalobkyní proti soudci JUDr. L. N., který jako samosoudce vynesl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 12. 1999, č. j. -106, proti němuž bylo žalobkyní podáno odvolání. Odvolací soud tuto námitku podjatosti neshledal v projednávané právní věci důvodnou ve smyslu ustanovení , když u uvedeného soudce neshledal žádný takový poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, který by svědčil o jeho podjatosti při rozhodování v této právní věci.

Pokud šlo o žalobu žalobkyně ve věci samé, zabýval se odvolací soud především tím, zda nárok na náhradu škody, uplatněný posléze proti žalobkyni zastupujícímu JUDr. D. V. (jenž ovšem v průběhu řízení zemřel), souvisel s takovým nárokem žalobkyně na vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, který je či není prekludován, když totiž tento zákon vyžaduje, aby oprávněná osoba podle tohoto zákona vyzvala povinnou osobu podle téhož zákona ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti (v ) stanovena sankce zániku nároku. také stanovil, že pokud by včas podané výzvě povinná osoba nevyhověla, oprávněná osoba mohla podat u soudu žalobu o vydání věci, a to do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona ( ).

Ohledně žalobkyní uplatněného nároku na vydání domu čp. 129 v Čáslavi (spolu s pozemky k němu náležejícími), který přešel na stát v důsledku konfiskace majetku otce žalobkyně Dr. B. Z. (podle rozsudku mimořádného lidového soudu v K. z 22. 7. 1947, který však byl ke stížnosti pro porušení zákona v roce 1991 zrušen a nebylo shledáno opodstatněným ani použití dekretu č. 108/1945 Sb. ohledně majetku Dr. B. Z.), bylo dále zjištěno, že žalobkyní uváděné nemovitosti v Č. byly v roce 1968 prodány (z jedné poloviny) tehdejším Městským národním výborem v Č. kupujícím B. a A. K. Žalobkyně Dr. H. K. výzvou ze 4. 7. 1991 vyzvala k vydání jí označených nemovitostí Městský úřad v Č., ale ohledně výzvy k vydání věcí vůči B. a A. K. bylo zjištěno, že byla učiněna až při jednání dne 26. 3. 1992 na Městském úřadu v Č., tedy, jak měl odvolací soud za to, po uplynutí šestiměsíční lhůty podle Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně ve svým výzvách k vydání věcí ostatně „zcela pominula, že polovina jí uváděných nemovitostí, původně vlastnicky patřící matce žalobkyně – R. Z. (která tuto polovinu dne 25. 6. 1968 prodala rovněž B. a A. K.), na stát nepřešla a se na tuto polovinu nemovitostí nevztahuje“. Při podávání uvedených výzev k vydání nemovitostí vystupovala žalobkyně sama bez zastoupení jinou osobou.

Žalobu o vydání věcí podala žalobkyně u soudu 1. 4. 1992; pro zastupování v řízení u soudu udělila žalobkyně dne 7. 9. 1992 plnou moc JUDr. D. V. (vůči němuž nyní v tomto soudním řízení uplatňuje nárok na náhradu škody, vzniklé jí vadným zastupováním ze strany tohoto žalovaného); žalovaný JUDr. D. V. však žalobkyni v době podávání uvedených výzev k vydání nemovitostí podle nezastupoval, takže podle názoru odvolacího soudu „prekluzi jejího restitučního nároku nemohl zavinit a nemohl by ani odpovídat za případnou škodu“ žalobkyni; odvolací soud měl za to, že „žalobkyně by nemohla být úspěšná ani v odvolacím řízení, když by byl JUDr. D. V. podal v restituční věci žalobkyně za ni řádné odvolání“.

Protože o náhradu škody žalobkyní žalovaný JUDr. D. V. v průběhu soudního řízení dne 25. 12. 1999 zemřel, Městský soud v Praze usnesením z 5. 10. 2007, sp. zn. , rozhodl, že „v odvolacím řízení bude namísto zemřelého JUDr. D. V. dále jednat s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť dědictví po zemřelém D. V. je předluženo a v důsledku odmítnutí dědictví ze strany všech v úvahu přicházejících dědiců připadá státu“.

Za těchto uvedených okolností odvolací soud potvrdil žalobu žalobkyně zamítající rozsudek soudu prvního stupně včetně výroků o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení , a .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 19. 11. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení u odvolacího soudu zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2007 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka je toho názoru, že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) má po právní stránce zásadní význam; „rodina žalobkyně byla závažně postižena na svých vlastnických právech, oba rodiče žalobkyně byli perzekvováni a kráceni na svých právech, přičemž otec žalobkyně byl obětí zneužití státní moci, a to jak moci soudní, tak i moci výkonné“; dovolatelka proto pokládá své dovolání za přípustné. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka především trvá na tom, že ohledně jejího restitučního nároku byla výzva k vydání nemovitostí v Č., uvedených v její žalobě, podané u soudu 1. 4. 1992 (pod sp. zn. Okresního soudu v Kutné Hoře) byla učiněna řádně a včas ve lhůtě stanovené , neboť dne 4. 7. 1991 vyzvala k vydání nemovitostí subjekt, který byl v době podání výzvy uveden jako vlastník ve výpisu z pozemkové knihy. Rovněž z vyjádření Městského úřadu v Č. z 24. 9. 1991 vyplývalo, že uživatelem domu čp. 129 v Č. byl Okresní bytový podnik K. a v této souvislosti vyzýval Městský úřad v Č. žalobkyni k okamžitému učinění výzvy k vydání věcí Okresnímu bytovému podniku K.

Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že se v tomto řízení nevypořádaly s otázku právního režimu ¼ majetku původního vlastníka Dr. B. Z., otce žalobkyně, která nikdy na stát v právním slova smyslu nepřešla podle dekretu č. 108/1945 Sb. Obec Č. tak po celou dobu neoprávněně nakládala s tímto majetkem, který nikdy nevyšel z vlastnictví Dr. B. Z., a tudíž i smlouva, kterou obec prodala jednu polovinu předmětných nemovitostí manželů K., je podle názoru dovolatelky částečně neplatná.

Dovolatelka dále vytýká soudům obou stupňů, že se v tomto soudním řízení (vedeném pod sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4) nevypořádaly s otázkou okolností, za kterých matka žalobkyně prodala jednu polovinu nemovitostí v Č. manželům K. Soudy se tu vůbec nezabývaly v řízení prokázanými snahami matky žalobkyně k odkupu, respektive zpětnému prodeji jedné poloviny nemovitostí, které nasvědčují tomu, že matka žalobkyně byla k prodeji své poloviny nemovitostí donucena, učinila jej v tísni v době, kdy celá rodina byla perzekvována a opakovaně jí byly zamítány žádosti o odkoupení druhé poloviny domu, která byla v části ¼ konfiskována a v další části ¼ fakticky odebrána jejímu manželovi.

Dovolatelka má za to, že soudy v tomto řízení pochybily i v posouzení doby zastavení trestního stíhání otce žalobkyně, neboť rozsudek mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře z 27. 7. 1948, sp. zn. LS 119/1948 byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 5. 9. 1991, sp. zn. 36/91, zrušen a věc byla vrácena prokurátorovi k došetření, přičemž prokurátor usnesením z 19. 12. 1991, sp. zn. , trestní stíhání zastavil. Závěr soudu, že citovaný rozsudek mimořádného lidového soudu byl zrušen v roce 2001 je tedy nesprávný. Podle názoru dovolatelky „pokud trestní stíhání bylo zastaveno, bylo nutno analogicky pohlížet jako na nezákonné i na rozhodnutí o použití, respektive zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., a tudíž i na majetek, zabavený otci žalobkyně, se vztahovaly nároky vyplývající ze , o mimosoudních rehabilitacích.“

Podle ustanovení (ve znění před jeho novelizací ), z něhož odvolací soud v daném případě vycházel, když ve svém rozhodnutí z 10. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) nepřipustil dovolání proti němu, „nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.“

V usnesení Ústavního soudu z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech“.

Podle nyní platného ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem z 10. 10. 2007, sp. zn. Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým uvedeným rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Z obsahu uvedeného spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4) jednoznačně vyplývalo, že soudy obou stupňů posoudily tuto právní věc zejména podle ustanovení , které ukládá oprávněné osobě podle tohoto zákona vyzvat povinnou osobou podle tohoto zákona k vydání věci do šesti měsíců od nabytí účinnosti ( nabyl účinnosti 1. 4. 1991, jak je to uvedeno v tohoto zákona); v je ke zmíněné šestiměsíční lhůtě výslovně uvedeno: „jinak nárok oprávněné osoby zanikne“.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení a 2 zdůrazněno: Je rozhodné, zda oprávněné osoby (uvedené v ) podaly před uplynutím lhůty uvedené v téhož zákona povinné osobě výzvu k vydání věci podle

V daném případě bylo třeba mít i na zřeteli, že v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 21. 1. 1994, č. j. -64 (ohledně něhož bylo odvolací řízení zastaveno usnesením Krajského soudu v Praze z 20. 5. 1994, sp. zn. , a také řízení o dovolání bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze z 8. 11. 1994, sp. zn. ) o žalobě doc. Dr. H. K., CSc., proti žalovaným B. K. st. a B. K. ml. tak, že bylo zamítnuto, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 129 v Č. s pozemky parc. č. 1100, parc. č. 1101 a parc. č. 37 i parc. č. 39/3 v katastrálním území Č. Soud tu dospěl k uvedenému rozhodnutí na základě provedených zjištění, dokládajících mu, že žalobkyně nemá proti žalovaným nárok na vydání jí uváděných nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích.

V občanském soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. (jehož se týká nyní posuzované dovolání dovolatelky z 12. 1. 2008, došlé soudu 17. 1. 2008) byl předmětem řízení žalobní návrh žalobkyně doc. Dr. H. K. proti JUDr. D. V., advokátu, o náhradu škody částkou 3 miliony Kč s 16% úrokem z prodlení od 8. 3. 1996 do zaplacení, a to především s odůvodněním, že žalovaný nesprávným postupem při zastupování žalobkyně v řízení u Okresního soudu v Kutné Hoře (pod sp. zn. ) způsobil, že odvolací řízení proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře z 21. 1. 1994, č. j. -64, bylo odvolacím soudem zastaveno (když tu bylo tzv. blanketní odvolání podáno bez odůvodnění a tento nedostatek nebyl odstraněn žalovaným ani v náhradní lhůtě pro doplnění odvolání).

V tomto řízení o náhradu škody (vedeném pod sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4) nedospěly soudy obou stupňů přes provedené dokazování k odlišnému zjištění, než učinil Okresní soud v Kutné Hoře ve svém rozsudku z 21. 1. 1994, č. j. -64, že totiž „žalobkyně neměla proti žalovaným B. K. st. a B. K. ml. žádný nárok na vydání nemovitostí podle “. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by ohledně svého restitučního návrhu však učinila podle ustanovení výzvu vůči povinným osobám B. a A. K. Proto odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) dospěl k závěru, že původně žalovaný JUDr. D. V., který „v době podání výzvy žalobkyni Dr. K. nezastupoval, prekluzi jejího restitučního nároku nemohl zavinit a nemohl by ani odpovídat za případnou škodu“, vzniklou tím, že žalobkyně neuspěla v soudním řízení o vydání nemovitostí podle , protože žalobkyně ohledně svého prekludovaného nároku „nemohla být úspěšná ani v odvolacím řízení (ve věci sp. zn. Okresního soudu v Kutné Hoře), a to ani kdyby její zástupce JUDr. D. Veselý, advokát, podal v restituční věci řádné odvolání“ proti žalobu zamítajícímu rozsudku soudu prvního stupně.

Ohledně tohoto výsledného právního závěru odvolacího soudu v řízení o náhradě škody neuvádí žalobkyně ve svém dovolání z 12. 1. 2008 (které došlo soudu 17. 1. 2008), že by bylo řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem (tedy s ustanoveními o odpovědnosti za škodu podle ustanovení a násl. tohoto zákoníku ve spojení s hmotněprávními ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), nýbrž namítá, že „se soud v rámci řízení nevypořádal s objasněním otázky včasnosti a řádného učinění výzvy k vydání věcí, otázky právního režimu ¼ majetku původního vlastníka Dr. Z., jejího otce, otázky okolností, za kterých matka žalobkyně prodala jednu polovinu nemovitostí manželům K., jakož i otázky doby zastavení trestního stíhání otce žalobkyně Dr. Z. Výtky žalobkyně tu tedy směřují proti neúplnosti a vadnosti skutkového zjištění a vadného hodnocení provedených důkazů. Uvádí tedy dovolatelka ve svém dovolání nikoli rozpor rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním, s hmotným právem a tím i základní otázky zásadnosti rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nýbrž otázky zásadnosti rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nýbrž otázky dokládající jí tvrzené důvody dovolání, jako by již bez dalšího šlo o dovolání přípustné (srov. k tomu , věta druhá, : „Je-li dovolání přípustné …“). Ohledně posuzování otázek tohoto duchu v dovoláních bylo již např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení o dovolacích důvodech, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z těchto taxativně stanovených dovolacích důvodů. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Dovolací soud se však musel zabývat nejprve posouzením přípustnosti dovolání dovolatelky z hledisek uvedených nyní v ustanovení . Dovolací soud však vzhledem k okolnostem uváděným v rozsudku odvolacího soudu z 10. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) i v dovolání dovolatelky nemohl dospět přisvědčivě k závěru, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 (když tu nešlo, jak již bylo uvedeno, ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem). Nebyly u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle jiných ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání podle .

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu