Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 243/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2003, č.j. -86, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. března 1998, č.j. -4, jímž Krajský obchodní soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 575.000,- Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení (dále jen „“) a na ustanovení čl. I (dále jen „“), shledal námitky, podle nichž „žalovaný nemá vůči žalobkyni žádné závazky“, nedůvodnými. Přitom zdůraznil, že žalovaný neprokázal tvrzení o neexistenci kauzy, ani tvrzení o nedostatku aktivní legitimace žalobce.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. -114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud, cituje námitku žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, dovodil, že z ní není zřejmé, jde-li o námitku kauzální či směnečnou. „Měl-li na mysli námitku směnečnou, měl v námitkách uvést, jaké konkrétní vady žalovaná směnka vykazuje nebo že směnečný peníz byl již zcela nebo zčásti zaplacen. Měl-li na mysli námitku kauzální, měl v prvé řadě uvést obsah směnečné dohody se žalobkyní, tj. uvést, co bylo důvodem vystavení směnky a jaké byly dohodnuty podmínky pro její proplacení. Dále by bylo třeba vylíčit důvody, pro které se důvod vystavení směnky nenaplnil nebo zanikl“. Jelikož žádná tvrzení v tomto směru nebyla v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažena a ke konkretizaci námitek žalovaným v průběhu řízení (po uplynutí lhůty k podání námitek) již nebylo možno přihlédnout, odvolací soud vyhodnotil námitky jako nekonkrétní, a tudíž nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a co do důvodu na ustanovení , tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, zda: a/ námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že žalovaný žalobkyni nic nedluží, je kauzální námitkou, kterou lze v průběhu řízení o námitkách upřesnit a konkretizovat a b/ se může odvolací soud „odchýlit od právního názoru vysloveného v jeho dřívějším rozhodnutí vydaným v téže věci, aniž by se v mezidobí objevily nové rozhodné skutečnosti a aniž by v odůvodnění nového rozhodnutí přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč se od svého právního názoru odchýlil“.

Žalovaný zdůrazňuje, že námitku, podle níž „žalobkyni nic nedluží“, nelze než považovat za námitku kauzální, tj. námitku spočívající v tvrzení zániku právního důvodu vystavení směnky. Uvedenou námitku pak žalovaný v průběhu řízení upřesnil tvrzením, že pohledávka, která byla směnkou zajištěna, byla postoupena na třetí osobu. Dále odvolací soud pochybil, odchýlil-li se od právního názoru vysloveného v dřívějším rozhodnutí v téže věci, aniž došlo ke změně rozhodných skutečností a aniž odchylku od předchozího právního názoru přesvědčivě odůvodnil.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když není splněna podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v o. s. ř dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Závěr, podle něhož ze žádného ustanovení nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit, Nejvyšší soud formuloval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přihlásil se k němu např. v rozsudku ze dne 29. července 2008, sp. zn. . Stanovisko dovolatele o nedostatečném zdůvodnění (nového) právního názoru rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní, když odvolací soud v důvodech rozhodnutí jednoznačně uvedl, jakými úvahami se při formulování právního závěru, na němž své rozhodnutí založil, řídil.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska výkladu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, když jde o posouzení konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc (nemá potřebný judikaturní přesah). Argumentace dovolatele, podle níž bylo možno námitku, že žalovaný žalobkyni nic nedluží, posoudit jako (dostatečně odůvodněnou) námitku kauzální, není akceptovatelná již proto, že směnkou lze zajistit i splnění pohledávky za třetí osobou (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v důvodech rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. .

Konečně zásadně právně významnými nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada co do změny v osobě věřitele směnkou zajištěné pohledávky a z ní žalovaným dovozovaného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Uvedená výhrada totiž nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že postoupení směnkou zajištěné pohledávky samo o sobě neznamená, že došlo k převodu směnky (k samotné možnosti převodu zajištěné pohledávky bez současného převodu zajišťovací směnky - viz mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu