Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3256/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně W. I. a. s., zastoupené JUDr. P.D., . advokátem, proti žalovanému M. M., , zastoupenému JUDr. L. P., advokátkou, o zaplacení 100.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna 2007, č. j. -57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. -21, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 12. dubna do zaplacení (výrok I.) a dále zaplatit žalobkyni na úhradu nákladů řízení částku 27.634,50 Kč (výrok II.).

Předmětem řízení je smluvní pokuta za porušení povinnosti podle čl. II odst. 3 „Smlouvy obchodního zástupce“ ze dne 18. listopadu 2002.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, protože žalovaný porušil smluvní povinnost tím, že dne 20. září 2004 pod obchodním jménem K. prodal kosmetické zboží zn. B. C., které vůči zboží distribuovanému žalobkyní mělo konkurenční charakter, jak vyplývalo i z náplně činnosti žalovaného pro žalobkyni. Ke skončení smluvního vztahu mezi účastníky došlo výpovědí žalobkyně z 18. srpna 2004 a dvouměsíční výpovědní lhůta skončila dne 18. října 2004. K ukončení vztahu nedošlo dohodou ani odstoupením od smlouvy. Žalovaný sice požádal o prominutí výpovědní lhůty, tuto žádost však žalobkyně neakceptovala a strany se nemohly dohodnout odlišně od kogentního ustanovení § 668 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) na kratší výpovědní lhůtě či jejím prominutí. Ze samotné skutečnosti, že žalovaný dne 18. srpna 2004 odevzdal movité věci, které mu byly svěřeny a vyúčtoval veškeré finanční prostředky, není možné uzavřít, že tímto dnem smluvní vztah skončil. Ve výpovědi, která způsob vrácení věcí upravila odlišně od čl. VII. odst. 5 smlouvy, se neuvádí že obchodní zástupce je povinen vrátit movité věci k datu ukončení smlouvy, ale do jednoho týdne od doručení výpovědi.

Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud dovodil, že vypověděla-li žalobkyně smlouvu o obchodním zastoupení dne 16. srpna 2004, učinila tak ve druhém roce trvání smluvního vztahu a délka výpovědní lhůty tak činila dva měsíce (§ 668 odst. 3 obch. zák.) bez ohledu na to, že v textu výpovědi byla chybně uvedena výpovědní lhůta jeden měsíc. Přitom z obsahu samotné smlouvy měl žalovaný vědomost o sjednané výpovědní lhůtě, která je v čl. VII. bod 2 ujednána v souladu s cit. kogentním ustanovením obchodního zákoníku. Správná délka výpovědní lhůty tedy činila dva měsíce. Dále odvolací soud dovodil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání existence dohody o prominutí výpovědní lhůty, když datovaná dnem 18. srpna 2004, označená jako „dohoda o prominutí“, adresovaná žalobkyni a podepsaná pouze žalovaným, je pouze neakceptovaným návrhem dohody.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pro porušení povinnosti obchodní zástupce, sjednané v čl. II., bod 3. smlouvy, právem žalobkyně požaduje po žalovaném jako obchodním zástupci smluvní pokutu dle čl. VI. bod 4 písm. a) smlouvy ve výši 100.000,- Kč, spolu s odpovídajícími úroky z prodlení ode dne 12. dubna 2005, kdy v závislosti na splatnosti smluvní pokuty se žalovaný ocitl v prodlení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle (dále též „ “), aniž se výslovně zabývá přípustností dovolání.

Dovolatel namítá, že to byla žalobkyně jako zpracovatel výpovědi, která chybně stanovila výpovědní lhůtu, což nelze přičíst žalovanému, jenž byl v dobré víře i přesto, že výpovědní lhůta je stanovena kogentně obchodním zákoníkem. Navíc ta skutečnost, že žalovaný předal dne 18. srpna 2004 veškeré služební věci navrhovanému svědkovi Poláčkovi a od té doby nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost, ač ji ve výpovědní lhůtě vykonávat měl a dále i to, že uvedenému svědkovi předložil dohodu o prominutí výpovědní lhůty, svědčí o tom, že mezi účastníky došlo k dohodě o ukončení smluvního vztahu, a to dnem 18. srpna 2004. Z tohoto jednání je zřejmá vůle stran ukončit smluvní vztah dohodou k uvedenému datu, což obchodní ani nevylučuje.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje a poukazuje na to, že dovolací námitky již žalovaný neúspěšně uplatnil v řízení před soudy obou stupňů. Jednoměsíční lhůta namísto dvouměsíční byla ve výpovědi uvedena nedopatřením a nemůže nic změnit na kogentní dvouměsíční lhůtě uvedené v zákoně, i ve smlouvě. K dohodě o ukončení smluvního vztahu nedošlo a žalovanému se ji nepodařilo prokázat, návrh „Dohody o prominutí“ z 18. srpna 2004 a předání věcí a finanční hotovosti o dohodě o ukončení smluvního vztahu nesvědčí. Dovolatel neuvádí, v čem při aplikaci právních předpisů a kterých odvolací soud pochybil. Dovolání není přípustné a žalobkyně navrhuje jeho odmítnutí, popř. zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem ( , , ), se na prvním místě zabýval přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

V posuzovaném případě připadá v úvahu jen přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (a tak tomu v této věci není) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel má zjevně na mysli právě uvedenou přípustnost, přičemž jako důvod dovolání výslovně uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu .

Jelikož ve smyslu věty první je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen ty otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132.)

Dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikaturní přesah (byla by významná nejen pro konkrétní rozhodnutí, nýbrž i pro judikaturu soudů) nevymezuje. Jeho námitky, které lze mít za právní (jiné okolnosti, zejména týkající se skutkových zjištění, použití předmětné přípustnosti dovolání ani neumožňují), se vztahují ke dvěma otázkám , u nichž je namístě zkoumat, zda jejich řešení není v rozporu s hmotným právem.

První otázku, že chybné uvedení výpovědní lhůty nelze přičítat dovolateli, který byl v dobré víře, ale žalobkyni, která výpověď dávala, není pro danou věc právně relevantní, neboť neměla pro žalovaného žádné právní důsledky. Kogentní dvouměsíční délka výpovědní lhůty byla dána zákonem (§ 668 odst. 3 obch. zák.) a nadto byla správně stanovena ve smlouvě o obchodním zastoupení, takže si jí dovolatel musel být vědom. Na řešení této otázky ostatně napadené rozhodnutí ani nespočívá. Odvolací soud ani soud prvního stupně neřešily uvedenou otázku v rozporu s hmotným právem.

Druhá otázka, kterou dovolatel nastolil, spočívá v posouzení, zda mezi účastníky došlo k dohodě o ukončení smluvního vztahu. Jestliže se zřetelem ke shora popsaným okolnostem došly oba soudy k závěru, že taková dohoda uzavřena nebyla , resp. její existence nebyla se zřetelem ke konkrétním okolnostem prokázána, nelze jim vytknout pochybení, poněvadž nerozhodly v rozporu s hmotným právem. K uzavření dohody (smlouvy) akceptem (přijetím) návrhu ve smyslu § 43c an. obč. zák. nedošlo a nebyl tedy dán konsens mezi účastníky jako předpoklad vzniku dohody (smlouvy) a tudíž právní posouzení této otázky oběma soudy je správné.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( a ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , když dovolání bylo odmítnuto a proto žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně za sepsání vyjádření k dovolání jako úkonu právní služby ve výši 6.075,- Kč podle , , , a vyhl. č. , ve znění vyhl. č. , dále jeden paušál hotových výloh 300,- Kč podle vyhl. č. 177/1996Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006Sb. a konečně v částce 1.211,- Kč, představující 19% DPH podle , celkem tedy 7.586,- Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobkyně.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. října 2008

JUDr. František F a l d y n a , CSc

předseda senátu