Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3954/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce arch. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí, o vydání věci, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2003, č.j. -118, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č.j. -44, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č.j. -44, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č.j. -35, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. -118, se zamítá), není přípustné podle ustanovení , a (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , a , neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce – vzhledem k tomu, že řešená právní otázka, zda Městský soud v Praze (jako soud odvolací) mohl věc v původním řízení ve smyslu ustanovení a projednat a rozhodnout o ní při jednání dne 6. 10. 2003 v nepřítomnosti žalobce, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů - zásadní význam ve smyslu ustanovení

V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. -118, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2001, č.j. -65, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému „vydat žalobci parcelu č. 323/2 (zastavěná plocha-ostatní stavební objekt) o výměře 208 m2 v k.ú. H., obec P., zapsaná na LV u Katastrálního úřadu P.-m.“ (z titulu vydání věci podle , o mimosoudních rehabilitacích), z důvodu uvedeného v ustanovení a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.

Podle ustanovení žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Podle ustanovení nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp.zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Z ustálené judikatury soudů se dále podává, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení mimo jiné v případě, že věc projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, ačkoliv včas z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník (zástupce) nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.

Je-li takovým důvodem účast účastníka (jeho zástupce) současně u jiného úředního jednání, nepostačuje - ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ - jestliže účastník takovou skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak. Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníkovi (jeho zástupci) v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit (srov. též soudem prvního stupně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp.zn. , uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, které – i když řeší otázku důvodnosti omluvy ve smyslu ustanovení – je použitelné i na posuzovanou věc).

V projednávané věci odvolací soud při řešení otázky, zda Městský soud v Praze při odvolacím jednání dne 6. 10. 2003 (nařízeném k projednání odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, č.j. -65) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením , z ustálené judikatury vycházel.

S názorem žalobce, že odvolací soud neaplikoval rozhodnutí „NS ČR SJ 79/91“, podle něhož „soud musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníku či jeho zástupci brání v účasti při jednání, zda jde o okolnost významnou, která neúčast ospravedlňuje, a musí mít i možnost ji v případě potřeby ověřit“, že „jednal proti principům základních lidských práv a upřel mu v daném stupni řízení právo na spravedlnost“, když „konkrétní okolnost“, která mu zabránila v účasti u odvolacího jednání „neposoudil ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu“, a že - i když v žádosti o odročení jednání upozorňoval pouze na časovou kolizi - „měl soud bez zvláštního upozornění vzít v úvahu i věk dovolatele (74 let) a jeho zdravotní stav, a to i v potenciální formě, protože v tak vysokém věku jsou kriteria pro absolvování dvou jednání u soudu za dopoledne přece jen jiná, než u věkově přijatelného účastníka“ (měl přihlédnout k tomu, že „u tak starého člověka již jedno jednání je vyčerpávajícím úkonem, a to nejen pro fyzickou námahu spojenou s návštěvou soudu, ale především pro psychický stres, který takové jednání doprovází“), dovolací soud nesouhlasí.

Jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. , žalobce byl řádně předvolán k jednání u Městského soudu v Praze (jako odvolacího soudu v původní věci) nařízenému na den 6. 10. 2003 v 10. 45 hod. (předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 8. 9. 2003). O odročení tohoto jednání požádal poprvé dne 29. 9. 2003 (osobně u Městského soudu v Praze z důvodu, že má souběžně jednání „u soudu v Německu“ nařízené na den 9. 10. 2003, k němuž si musí zajistit advokáta), podruhé dne 3. 10. 2003 (osobně u Městskému soudu v Praze z důvodu, že mezi účastníky probíhá mimosoudní jednání a že cesta do ČR se mu nehodí z rodinných důvodů) a potřetí – vzhledem k tomu, že těmto žádostem nebylo vyhověno - písemným podáním ze dne 3. 10. 2003, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod., z důvodu, že „na týž samý den je nařízeno od 9.00 hod. jednání u Obvodního sodu pro Prahu 1 ve věci, ve které je účastníkem jako žalobce“, a že „s ohledem na to, že neví, kdy toto jednání soudu skončí, je možné, že nestihne dostavit se na soud v době, na kterou je jednání Městského soudu nařízeno, tj. 10.45 hod.“; zároveň sdělil, že trvá na osobní přítomnosti na jednání odvolacího soudu a že žádá, aby „soud posečkal se zahájením jednání nebo jednání odvolacího soudu odročil“. K jednání Městského soudu v Praze, které – jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 6. 10. 2003 – bylo zahájeno v 10. 45 hod. a skončeno v 11.00 hod., se žalobce nedostavil; podle záznamu v protokolu o jednání „po skončení jednání v 11. 00 hod. se dostavila manželka žalobce a předkládá dopis datovaný 6. 10. 2003 se žádostí o odročení jednání ze zdravotních důvodů“.

Zkoumá-li soud, zda účastník žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti. V posuzovaném případě byly Městskému soudu v Praze známy jen ty skutečnosti, které žalobce uvedl ve svém písemném podání ze dne 3. 10. 2003, doručeném soudu dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod. Nehledě k tomu, že žádost žalobce ze dne 3. 10. 2003 o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 6. 10. 2003 v 10.45 hod. byla v pořadí již jeho třetí žádostí, když dvěma předchozím (podaným z jiných důvodů) nebylo soudem vyhověno, a že žalobce v ní její důvod – „je nařízeno od 9.00 hod. jednání u Obvodního sodu pro Prahu 1 ve věci, ve které jsem účastníkem jako žalobce“ - uvedl poprvé, nelze přehlédnout, že žalobce tuto skutečnost toliko soudu oznámil, aniž by ji jakkoli doložil (například předvoláním k tomuto soudnímu jednání), a že v žádosti neuvedl ani žádné další konkrétní údaje významné pro posouzení její opodstatněnosti (například jaké věci se týká, kdy se o tomto jednání dověděl, případně proč je jeho účast u jiného soudního jednání naléhavější). Žalobce tak zabránil Městskému soudu v Praze – i když uvedená žádost o odročení odvolacího jednání byla tomuto soudu doručena dne 6. 10. 2003 v 8,30 hod., tedy před zahájením odvolacího jednání – v tom, aby jím tvrzenou účast u jiného soudního jednání případně ověřil a aby posoudil, zda jde o okolnost významnou, která neúčast žalobce u tohoto odvolacího jednání ospravedlňuje.

Za tohoto stavu věci nelze Městskému soudu v Praze (jako odvolacímu soudu v původní věci) důvodně vytýkat, že žádosti žalobce o odročení jednání obsažené v jeho písemném podání ze dne 3. 10. 2003 (doručeném soudu dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod.) nevyhověl a že věc při tomto jednání projednal a rozhodl.

Na správnosti závěru odvolacího soudu ničeho nemění ani žádost žalobce o odročení odvolacího jednání „ze zdravotních důvodů“ doručená Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2003 v 11.00 hod. (po skončení odvolacího jednání). Při rozhodování o případném odročení jednání může soud přihlédnout – jak uvedeno výše – jen ke skutečnostem, které jsou mu při takovém rozhodování známy. Vzhledem k tomu, že výše uvedená žádost žalobce o odročení odvolacího jednání „ze zdravotních důvodů“ byla Městskému soudu v Praze doručena až po skončení jednání, nemohlo být k jejímu obsahu přihlíženo.

Odvolací soud tedy - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. -118, není postižen zmatečností podle ustanovení , neboť Městský soud v Praze věc projednal a rozhodl o ní bez přítomnosti žalobce v souladu se zákonem (s ustanovením ); napadené usnesení proto nemůže mít z hlediska této právní otázky zásadní význam a dovolání žalobce proti němu nemůže být přípustné ani podle ustanovení

Protože dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu