Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1627/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. M. K. (dříve podnikatele), zastoupeného JUDr. V. R., advokátkou, proti žalované V.S.C., s.r.o., zastoupené JUDr. P. Š., advokátem, o 112.834,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č.j. -136, , takto:

I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti té části druhého výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č.j. -136, , jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2004, č.j. -106, v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 70.149,10 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky od 15. listopadu 1997 do zaplacení, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce JUDr. V.R.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2004, č.j. -106, v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 104.050,42 Kč s 9% úrokem z prodlení z částky 70.149,10 Kč od 15. listopadu 1997 do zaplacení, z částky 5.083,70 Kč od 15. listopadu 1998 do zaplacení a z částky 28.817,62 Kč od 24. listopadu 1997 do zaplacení (výrok II.). Dále ho potvrdil ve zbytku zamítavého výroku ohledně částky 8.784,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a zrušil ho ve zbývajících výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o povinnosti žalobce doplatit znalečné a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.). O nákladech řízení a úhradě znalečného bylo následně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. května 2006, č.j. -144, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 2006, č.j. -178.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalovanou vyhotoveného dokumentu Dohoda o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 5. září 2001, která je podepsána pouze žalobcem, jde o návrh na uzavření budoucí smlouvy o vzájemném zápočtu. Podle posouzení soudu nedošlo touto u ani k jednostrannému zápočtu, protože k tomuto právnímu úkonu chybí projev vůle žalobce, ale ani k uznání dluhu žalovanou, jak tvrdil žalobce v žalobě, a to opět pro absenci projevu vůle žalované směřující k uznání. Potud se odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z výsledků provedeného dokazování má však (na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem) za nepochybné, že žalobce žalované zboží, které je uvedeno konkrétně ve fakturách č. 97123 (znějící na částku 70.149,10 Kč), č. 97125 (znějící na částku 5.083,70 Kč) a č. 97138 (znějící na částku 28.817,62 Kč) a jehož zaplacení se v řízení po žalované domáhal, dodal. Pokud by tomu tak podle odvolacího soudu nebylo, pak by v případě faktury č. 97138 pan B., který měl podle vyjádření svědka H. přebírat zboží od žalobce, na ni nepřipojil svůj podpis a razítko žalované. Odvolací soud však nemá pochybnosti ani o dodání zboží vyúčtovaného fakturami č. 97123 a č. 97137, což má za prokázané potvrzením o převzetí (razítkem žalované a podpisem, byť nečitelným) na místě odběratele na obou dodacích listech vztahujících se k těmto fakturám. Ostatně ani žalovaná v průběhu celého řízení nikdy nepopřela, že zboží od žalobce, které je uvedeno konkrétně ve fakturách č. 97123 (znějící na částku 70.149,10 Kč), č. 97125 (znějící na částku 5.083,70 Kč) a č. 97138 (znějící na částku 28.817,62 Kč), obdržela. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalobě v rozsahu žalobního nároku na zaplacení kupní ceny dodaného zboží, které bylo vyúčtováno fakturami č. 97138, č. 97123 a č. 97137, vyhověl. Ve zbytku zamítnutí žaloby však rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, jelikož ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal oprávněnost přefakturace právních služeb, k čemuž došlo fakturou č. 97137 znějící na částku 8.784,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení (dále též jen „ “), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [ ] a dále z důvodu postižení řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].

Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobce prokázal dodání zboží žalované. Tvrdí, že žalobce nepředložil soudu o dodání zboží jediný hodnověrný důkaz, za což nelze podle jejího názoru považovat faktury a ani dodatečně předložené dodací listy, jejichž věrohodnost byla vyvrácena znaleckým posudkem. Namítá, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů, když ignoroval výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně, závěry znaleckého posudku, jakož i skutečnost, že žalobce neunesl důkazní břemeno o splnění. Rovněž tak oponuje odvolacímu soudu, uvedl-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalovaná nepopřela převzetí zboží.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobce se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil. Podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci a netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na rozdíl od dovolatelky se domnívá, že v řízení nemusel prokazovat dodání zboží žalované, neboť v řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná zboží fakturované předmětnými třemi fakturami převzala. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nedůvodnost zamítl.

Podle bodu 3. článku II., části první, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, rovněž projednal podle dosavadního znění , jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolání podle tohoto ustanovení však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [srov. ].

V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc, neboť v rozsahu dovoláním napadeného rozhodnutí jde o spor mezi podnikateli o zaplacení kupní ceny dodaného zboží. I když dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění jedním výrokem (celkovou částkou) ve výši 104.050,42 Kč s příslušenstvím, je z obsahu spisu zcela nepochybné, že tato částka představuje tři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (konkrétně jde o zaplacení kupní ceny zboží vyúčtovaného fakturou č. 97123 ve výši 70.149,10 Kč, dále fakturou č. 97125 ve výši 5.083,70 Kč a fakturou č. 97138 ve výši 28.817,62 Kč), a proto je třeba také přípustnost dovolání posuzovat ve vztahu ke každému z těchto tří nároků samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). V případě dvou ze tří uvedených nároků, tj. v případě částek ve výši 5.083,70 Kč a 28.817,62 Kč jde tedy ve smyslu o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle odmítl pro nepřípustnost.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu částky 70.149,10 Kč vyúčtované fakturou č. 97123 je dovolání podle přípustné, důvodné však není.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. , větu druhou, ), dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka namítala, že řízení bylo touto vadou zatíženo.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. , větu první, ).

Byť dovolatelka v dovolání uvedla, že ho podává z důvodů uvedených v a b) , ve skutečnosti ho podala z důvodu podle , tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť napadá otázku hodnocení důkazů, na základě nichž dospěl odvolací soud k závěru o oprávněnosti části žalobního nároku. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.

Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.

V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle neshledává, založil-li svůj závěr na odlišném hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně (údajů na dodacím listu 7012 – 2) a přihlédl-li též k tomu, co vyšlo v řízení najevo (skutečnost, že žalovaná převzetí zboží nepopírala a sama navrhla započtení této pohledávky žalobce). Dovolací soud proto uzavřel, že dovolací důvod dle nebyl v předmětném sporu naplněn.

Byť dovolatelka dále uvedla, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzenou vadu nijak výslovně nekonkretizovala. Spatřovala-li snad vadu řízení v tom, že odvolací soud ignoroval výsledky dokazování před soudem prvního stupně, je tato námitka neoprávněná, neboť odvolací soud se vypořádal se všemi důkazy, na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí založil.

Z výše uvedeného vyplývá, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci nárok na zaplacení kupní ceny dodaného zboží vznikl. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání žalované v rozsahu směřujícím proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 70.149,10 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky od 15. listopadu 1997 do zaplacení, pro nedůvodnost zamítl ( , část věty před středníkem, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, , a Pakliže dovolání žalované bylo částečně zamítnuto a ve zbytku odmítnuto, vycházel dovolací soud při výpočtu nákladů dovolacího řízení, na jejichž náhradu vzniklo žalobci vůči žalované právo, ze zásady poměrnosti dílčích předmětů řízení k celkovému předmětu řízení ve výši 104.050,42 Kč (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 13/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po aplikaci , , a ve znění účinném do 31. srpna 2006 poměrná část odměny za zastupování (cca 67%), odpovídající dílčímu předmětu řízení 70.149,10 Kč, v jehož rozsahu bylo dovolání zamítnuto, činí částku 6.736,18 Kč, a poměrná část odměny za zastupování (cca 33%), odpovídající dílčímu předmětu řízení 33.901,32 Kč, v jehož rozsahu bylo dovolání odmítnuto, činí (po dalším snížení na polovinu podle cit. vyhlášky) částku 1.658,91 Kč. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru – srov. cit. vyhlášky) v částce 8.400,- Kč a v paušální částce 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ve znění účinném do 31. srpna 2006. Celková náhrada nákladů dovolacího řízení tak činí částku 8.475,- Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu