Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3028/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – M. v. ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Z. D., zastoupeného advokátem, o určení, že žalobce nebyl spolupracovníkem S. b., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. -98, takto :

III. Vedlejší účastník je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou ze dne 5. října 2004 domáhal určení, že nebyl tajným a vědomým spolupracovníkem bývalé S. b. (dále jen „StB“). Odůvodnil ji především tím, že v periodické tiskovině Z. t. byl uveřejněn článek s názvem „Pět dní před volbami: M. Š. údajně spolupracoval s StB.“, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že žalobce měl být v letech 1983 až 1990 tajným spolupracovníkem bývalé S. b. a byl na něj zpracován třetí správou StB svazek pod číslem 011 422 s krycím jménem „M.“.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2007, č.j. -98, podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil rozsudek

pro uznání ( ve spojení s téhož zákona) Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2005, č.j. -24, kterým bylo určeno [ ], že žalobce nebyl tajným a vědomým spolupracovníkem bývalé S. b., a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku

pro uznání podle a , neboť soud prvního stupně usnesením ze dne 12. ledna 2005 žalované uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení ve věci samé písemně vyjádřila, popřípadě aby před uplynutím této lhůty sdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Žalovaná byla současně poučena, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, takže ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání ( ). Usnesení bylo doručeno žalované do vlastních rukou dne 18. ledna 2005. Žalovaná se vyjádřila ve věci samé podáním ze dne 15. února 2005, podaným na poště k doručení dne 18. února 2005, tedy den po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že se fakticky jedná o žalobu na ochranu osobnosti podle násl. (dále jen „ “), kdy rozsudek pro uznání není možné vydat. V této souvislosti poukázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.05.1995, sp.zn. , publikované pod č. 46/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, podle nějž žaloba na určení, že žalobce nebyl spolupracovníkem bývalé StB (resp. na určení, že s touto organizací nespolupracoval) podle není vyloučena, přičemž o takové věci rozhodují v prvním stupni okresní soudy. K námitce žalované, že ve sporu není pasivně legitimována, uvedl, že i tato otázka již byla vyřešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. I když žalovaná v minulosti vydala žalobci negativní lustrační osvědčení, při zveřejnění informací tvrdících spolupráci žalobce s bývalou STB však bylo použito materiálů žalované.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, když podle platí fikce, že nárok uplatňovaný žalobou žalovaná uznala.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované a vedlejšímu účastníku dne

30. března 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání dne 11. května 2007 žalovaná a dne 18. května 2007 vedlejší účastník na straně žalované.

Žalovaná odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení Je přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Domnívá se, že postup soudů obou stupňů byl vůči ní příliš tvrdý, když ustanovení nestanoví povinnost takto striktně rozhodnout a lhůta pro vyjádření stanovená soudem podle o.s.ř může být soudem prodloužena. Upozorňuje také na okolnost, že svou podstatou se v uvedené věci jedná o ochranu osobnosti ve smyslu a násl. , přičemž v těchto případech je ve smyslu ve spojení s vydání usnesení, ve kterém je stanovena lhůta pro vyjádření se se shora uvedenými následky, vyloučeno. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání vedlejšího účastníka předpokládá, že je dána přípustnost podle ustanovení

a odst. 3 , a vychází z důvodů uvedených v a b) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K dovoláním se vyjádřil žalobce podáními ze dne 7. června 2007 a 26. června 2007 a navrhl, aby byla jako zjevně bezdůvodná odmítnuta.

Žalovaná se v písemném vyjádření plně ztotožnila s dovoláním vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou jejich subjektivní a objektivní přípustnosti.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání

do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval

v prvním stupni.

Podle ustanovení v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ustanovení , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje ustanovení a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (obdobně viz usnesení NS ČR ze dne 14. prosince 2006, sp.zn. , usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2008, sp.zn. apod.). Protože tedy k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení věty první a odmítl.

Dovolací soud poté uvážil, že dovolání žalované bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky obsažené

v ustanovení (s přihlédnutím k ustanovení ), stalo se tak v zákonné lhůtě ( ) a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle , a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení a b) v označené věci není dána, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.

Při úvaze o možnosti dovolání podle je určující zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení , podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b) , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení a b) To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v posuzované věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením ve spojení s je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto z tohoto pohledu ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. jde o důvod ve smyslu ustanovení

S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen na základě námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ).

Podle ustanovení uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu a 2 (odst. 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal podle (odst. 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odst. 4).

Podle ustanovení vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ), a věcí uvedených v a , místo výzvy podle , nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odst. 1). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (odst. 3). Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odst. 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen (odst. 5).

Pokud se dovolání žalované zabývá skutkovou a právní podstatou sporu, pak je nutno připomenout, že odvolání proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 7 mohl Městský soud v Praze přezkoumávat ve smyslu pouze z hlediska vad uvedených v a z pohledu, zda byly naplněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu Podle ustanovení odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit pouze tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z ustanovení dále vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v - jen z hlediska naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání ( ), jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání okolnosti, za nichž tato fikce uznání vzniká ( ).

Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v , případně zda nejde o řízení, které je podle odst. l koncentrováno ze zákona (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, sp.zn. ). Jak vyplývá ze spisu, odvolací soud ve věci postupoval v souladu s uvedenými zásadami. Pro posouzení věci je nepochybně nerozhodný dovolatelkou tvrzený fakt (vlastního) administrativního nedopatření, který jí měl znemožnit dodržet stanovenou lhůtu k podání vyjádření.

Pokud se týče právní podstaty sporu, nejednalo se o věc ochrany osobnosti

ve smyslu ustanovení ásl. , ale předmětem řízení bylo - jak již bylo uvedeno - určení, že žalobce nebyl spolupracovníkem bývalé StB. Je-li žalobcem podána výslovně takováto žaloba, přičemž tvrdí a dokládá, že má naléhavý právní zájem na tomto určení ( ), pak nejde o žalobu ve věci ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení Takovou žalobu náleží projednat a rozhodnout o ní v prvním stupni příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu, nikoliv krajskému soudu, resp. Městskému soudu v Praze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. července 1995, sp.zn. , publikovaný pod R.č. 46/1995 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. publikace Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha 2004, str. 386).

Z vyloženého vyplývá závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení

Nelze proto současně dovodit ani to, že je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu ( ) proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout ( ve spojení s téhož zákona). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované jsou odůvodněny ustanovením věta první ve spojení s , a , za situace, kdy obě dovolání byla odmítnuta, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde v obou případech vždy o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle , ve znění po novele provedené účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 5 písm. d) vyhlášky činí sazba odměny zástupce žalobce v této věci 10.000,- Protože však byl učiněn v tomto případě vždy pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč. Dovolání žalovaného i dovolání vedlejšího účastníka pak byla odmítnuta, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50 % na 2.500,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky).

upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny ( ). K nákladům řízení žalobce proto vždy patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč ( ve znění po novele provedené ). Náklady dovolacího řízení žalobce spojené s jeho zastoupením advokátem tak činí v souvislosti s každým ze zmíněných dovolání 2.800,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty 3.332,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu