Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 421/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky B. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (žalobkyně B. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. č. P., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, za účastí vedlejšího účastníka řízení na straně žalované – Bytového družstva NY 1.p.1909, IČ: 6146 4481, Praha 2, U Havlíčkových sadů 7/1526, zastoupeného advokátem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 20. 6. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 22. 4. 2005, č. j. -364. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se, aby žalované Městské části P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1526 v katastrálním území V. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví č. 2037 a listu vlastnictví č. 2269 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; rovněž bylo rozhodnuto, že vedlejšímu účastníku řízení (Bytovému družstvu NY L.P.1909 v P.) se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 22. 4. 2005, č. j. -364, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že i vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich odpovídající skutková zjištění a věc také správně posoudil po stránce právní; ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odchylnému posouzení této právní věci.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poukazoval na to, že žalobkyně byla původní vlastnicí stavební parcely č. 1397, zahrady parc. č. 398 a domu čp. 1526 v katastrálním území V., přičemž na uvedených nemovitostech vázlo zástavní právo pro pohledávku Vinohradské záložny ve výši 50.000,- Kč, dále pro pohledávku Spořitelny a záložny v P. ve výši 25.000,- Kč a pro exekuční pohledávky státu ve výši 1.791,40 Kč a 37,60 Kč. Uvedená domová nemovitost přešla na stát postupní smlouvou, uzavřenou mezi žalobkyní a bývalým Obvodním národním výborem – finančním odborem v Praze 2 dne 28. 6. 1996, přičemž stát se současně zavázal, že po nabytí nemovitosti vypořádá za žalobkyni její dluhy váznoucí na nemovitosti. Správu domu pak dne 29. 6. 1996 převzal Obvodní podnik bytového hospodářství P. Kupní smlouvou z 23. 8. 1994 však již došlo k prodeji domu čp. 1526 v P. Bytovému družstvu NY 1.P.1909 a ke dni 19. 10. 1994 došlo také v katastru nemovitostí ke vkladu vlastnického práva k uvedenému domu ve prospěch uvedeného bytového družstva. Dopisy ze dne 24. 4. 1995 vyzvala žalobkyně k vydání nemovitosti Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo financí i Magistrát hlavního města P.; již před tím vyzvala žalobkyně dopisem z 12. 12. 1994 k vydání nemovitosti i žalovanou Městskou část P. a Bytové družstvo NY 1.p.1909 v P.

Odvolací soud se na podkladě těchto zjištění zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná Městská část P. i bytové družstvo byly před uzavřením kupní smlouvy z 23. 8. 1994 informovány o restitučním nároku žalobkyně a že tedy uvedená kupní smlouva byla uzavřena neplatně pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením , o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud však byl toho názoru, že toto ustanovení na projednávanou právní věc nedopadá. Měl za to, že „blokační ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích předpokládalo existenci oprávněné osoby i povinné osoby ( ), avšak žalobkyně ke dni uzavření kupní smlouvy dne 23. 8. 1994 nesplňovala podmínky oprávněné osoby, a to až do 1. 11.1994 (do vydání nálezu č. 164/1994 Sb.).“ V uvedené době uzavření kupní smlouvy sice existovalo celospolečenské očekávání legislativních změn, které by otevřely možnost osobám žijícím mimo území České republiky (bez trvalého pobytu v ČR) pro uplatnění jejich restitučního nároku, ale toto očekávání tu nestačilo, když nález č. 164/1994 Sb. nabyl účinnosti až 1. 11. 1994. V celém dalším řízení v této právní věci poté, kdy se jí zabýval Nejvyšší soud i Ústavní soud ČR se žalobkyni nepodařilo prokázat vědomost žalované Městské části P. a vedlejšího účastníka tohoto soudního řízení (Bytového družstva NY 1.p.1909) o uplatněném restitučním nároku žalobkyně.

Protože tedy nebyla u žalobkyně shledána existence tzv. legitimního očekávání, jež by mohla vést k odchylnému posouzení věci, odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (ve smyslu ustanovení ) včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a a násl. .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 9. 2006 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 16. 11. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka byla toho názoru, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 občanského osudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka především vytýkala, že rozhodnutí soudů obou stupňů fakticky ponechává v této právní věci stav nerovnosti u jedné z osob, které neměly trvalý pobyt na území České republiky, a to v případě, kdy osoba povinná k vydání věci „stačila ještě v 111 denním legislativním časovém rozdílu mezi dnem zveřejnění nálezu č. 164/1994 Sb., tj. dnem 12. 7. 1994, do dne jeho účinnosti (tedy do 1. 11. 1994) spornou nemovitost zcizit“.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že z výsledků dokazování, provedeného u soudů obou stupňů v této právní věci, vyplývá, že žalobkyně je v této restituční věci nepochybně oprávněnou osobou, která již v únoru 1994 jednala s právníkem úřadu žalované městské části o vydání nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, a že také statutární zástupkyni vedlejšího účastníka řízení (Bytové družstvo N. Y. 1.p.1909) Ing. A. P., s níž se žalobkyně zná již od dětství a od doby, kdy žalobkyně v domě trvale bydlela, dobře věděla, že žalobkyně je předchozím vlastníkem domu. Přesto však soudy obou stupňů trvaly na tom, že i za tohoto zjištěného skutkového stavu musí žalobkyně prokázat „vědomost žalované nebo vedlejšího účastníka řízení o úmyslu žalobkyně požádat o vydání domu“, čili že žalobkyně takto nese obtížné důkazní břemeno stran tzv. „legitimního očekávání“ získání jejího nároku. Žalobkyně v tom spatřuje nedůvodnou diskriminaci její osoby, která získala své postavení na základě nálezu č. 164/1994 Sb., na rozdíl od oprávněných osob podle zákona č. 876/1991 Sb., které měly již dříve trvalý pobyt na území ČSFR.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení (Bytového družstva N.Y. 1.p.1909) k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka řízení soudy v této právní věci učinily odpovídající skutková zjištění a věc správně posoudily i po právní stránce. V řízení nebylo prokázána vědomost žalované městské části, ani vedlejšího účastníka řízení o zájmu žalobkyně získat předmětný dům, takže nelze kupní smlouvu z 23.8. 1994 považovat za neplatnou jak podle ustanovení , tak ani podle ustanovení o rozporu právního úkonu s dobrými mravy. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení (Bytového družstva N.Y. 1.p.1909) tu nejde o nesprávné právní posouzení věci a není tedy na místě dovolávat se toho, aby dovolací soud přezkoumával hodnocení provedených důkazů nebo úplnost skutkových zjištění. V uváděném vyjádření k dovolání žalobkyně bylo poukazováno na to, že i Ústavní soud ČR ve svém nálezu týkajícím se konkrétně této právní věci dospěl k závěru, že tu je třeba „pro posouzení oprávněnosti restitučního nároku provádět dokazování ohledně vědomosti účastníka kupní smlouvy o uplatňování restitučního nároku“.

Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 6. 2006, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Projednávané právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 2, dříve sp. zn. téhož soudu) se týká i nález Ústavního soudu z 5. 8. 2004, , kterým tu bylo rozhodováno o ústavní stížnosti B. H., směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23. 3. 2001, č. j. -183, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 11. 2001, sp. zn. , i proti rozsudku Nejvyššího soudu z 3. 9. 2002, , jimiž nebylo žalobě žalobkyně vyhověno, a které byly uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR zrušeny.

V odůvodnění zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 8. 2004, , byly zaujaty tyto právní závěry (závazné pro obecné soudy v dalším řízení po tomto zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR): I Ústavní soud akceptuje argumentaci v tom směru, že na jednání povinných osob v době od přijetí nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., respektive od jeho publikace ve Sbírce zákonů do jeho vykonatelnosti, nedopadalo blokační ustanovení , neboť restituční nárok tohoto druhu jako je nárok Boženy Hradecké mohl být na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. uplatněn teprve po jeho vykonatelnosti, tj. k 1. 11. 1994, takže teprve k tomuto datu ustanovení zavazovalo povinnou osobu. Odložení vykonatelnosti nálezu č. 164/1994 Sb. vytvořilo mimo jiné časový prostor k tomu, aby se potencionální adresáti s jeho obsahem seznámili, nikoliv aby činili právní úkony, jež ve svém důsledku znemožní uplatnění restitučního nároku. V daném případě je v první řadě významnou otázka, zda se povinná osoba – Městská část P. v období před uzavřením kupní smlouvy z 23. 8. 1994 (ať již kvalifikovaným či jiným věrohodným způsobem) skutečně dozvěděla, že je k předmětným nemovitostem uplatňován restituční nárok, byť by to učinila osoba, která v té době nesplňovala veškeré zákonné podmínky „oprávněné osoby“ (tehdy tedy trvalý pobyt na území České republiky). Z dosavadního zjištění nebylo zcela zřejmé, zda byla povinná osoby (respektive odpovědné osoby oprávněné za ni jednat) o existenci předmětné výzvy informována, či zda se jiným dostatečně věrohodným způsobem v době přede vydáním nálezu č. 164/1994 Sb. o restitučním nároku B. H. nedozvěděla. Proto doplnění dokazování v naznačených směrech považuje Ústavní soud ČR z hlediska principů spravedlivého procesu za nezbytné.

Z těchto závěrů nálezu Ústavního soudu ČR soudy obou stupňů vycházely v dalším průběhu řízení po tomto zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR a ve smyslu těchto závěrů bylo dokazování v řízení před soudy obou stupňů obsáhle doplněno. Ani soud prvního stupně ani odvolací soud neposoudily projednávanou právní věc podle jiného hmotněprávního ustanovení nebo jiného právního předpisu. Rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo také k odchýlení se od právního závěru, vyjádřeného v již citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 8. 2004; při právním posouzení věci nedošlo ani k tomu, že by tato právní věc byla posouzena podle jiného právního předpisu, jmenovitě z hlediska hmotného práva, než podle kterých jsou restituční spory tohoto druhu posuzovány dovolacím soudem v řízení o dovoláních. Námitky obsažené v dovolání dovolatelky ze 16. 11. 2006 také neobsahují výtky v tom smyslu, že by odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si odvolací soud použitý právní předpis nesprávně vyložil (jak je v judikatuře soudů vykládáno ustanovení – srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/); výtky v dovolání dovolatelky směřují tedy v podstatě proti neúplnosti zjištění skutkového stavu věci a proti hodnocení v řízení provedených důkazů, jež považuje dovolatelka za vadné.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se v dovolání uplatněnými dovolacími důvody (srov. : „Je-li dovolání přípustné ….“). Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelky v daném případě, vytýkajícího neúplnost a nesprávnost skutkového zjištění a vadné hodnocení důkazů, lze však ještě poukázat na závěry z uveřejněné judikatury soudů o tom, jak je nutno takové námitky v dovolacím řízení posuzovat z hlediska právní úpravy dovolacích důvodů v . Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištěná v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem (nyní ve smyslu ustanovení ), nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z důvodů uvedených v ustanovení o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, jež není v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která bez dalšího z obsahu naopak vyplývá.

Vzhledem k tomu však, že nebylo možné u dovolatelky shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit (bez dalšího zabývání se dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody) k odmítnutá dovolání dovolatelky podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly. Obhledně uplatňované náhrady nákladů řízení vynaložených vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání dovolatelky, vycházel dovolací soud z ustanovení a a použil tu ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů vynaložených vedlejším účastníkem řízení v řízení o dovolání, nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě jen to, co vedlejší účastník řízení (Bytové družstvo N.Y. 1.p.1909 v Praze 2) uvedl a uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. září 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu