Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
55 C 497/2021
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 79 038,18 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 955 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, částku ve výši 10 645 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a částku ve výši 1 380 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 955 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, částku ve výši 10 645 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a částku ve výši 1 380 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se anonymizováno právnická osoba, IČO (dále jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) tři smlouvy o zápůjčce. První smlouvu o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva č. 1“) byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena dne 13. 2. 2019, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Dále se žalovaný zavázal za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 16 259 Kč, skládající se z částky ve výši 4 901 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 6 952 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 4 406 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. Poslední splátka byla stanovena na den 13. 8. 2022 Celkem žalovaný uhradil na smlouvu číslo částku ve výši 6 045 Kč. Druhá smlouvu o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva č. 2“) byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena dne 9. 11. 2018, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 710 Kč. Dále se žalovaný zavázal za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 21 775 Kč, skládající se z částky ve výši 6 617 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 9 210 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 5 948 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. Poslední splátka byla stanovena na den 9. 5. 2020 Celkem žalovaný uhradil na smlouvu číslo částku ve výši 16 355 Kč. Třetí smlouvu o zápůjčce číslo (dále jen„ smlouva č. 3“) byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena dne 14. 8. 2018, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Dále se žalovaný zavázal za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 16 259 Kč, skládající se z částky ve výši 4 901 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 6 952 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 4 406 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. Poslední splátka byla stanovena na den 14. 2. 2020 Celkem žalovaný uhradil na smlouvu číslo částku ve výši 18 620 Kč. Žalovaný nesplácel úvěry řádně a včas. Pohledávky za žalovaným byly následně postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. Přes upomínku žalovaný nic nezaplatil.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 23. 10. 2021 (doručeným soudu 26. 10. 2021), které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčky (spotřebitelské úvěry), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. K tomuto žalobkyně doložila zákaznické karty klienta. Dále se žalobkyně vyjádřila k posouzení úrokové sazby, kdy soudu sdělila, že úrok ve výši 29 % ročně byl sjednán řádně a nárok na něj je důvodný.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný.
4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občan Vietnamu. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (Praha, 12. 10. 1982; č. 98/1984 Sb.) neurčuje zvláštní jurisdikční pravidla pro danou věc, soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky.
5. Soud ve věci na den 1. 3. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce žalobkyně. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Žalobkyně byla v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále byla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Žalobkyně však nepožádala o prodloužení lhůty k doplnění důkazů, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného a sama žádné na jednání soudu nedoplnila. Žalobkyně soudu předložila listinu – uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce anonymizováno právnická osoba
6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.
7. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny dne 13. 2. 2019, 9. 11. 2018 a dne 14. 8. 2018 tři smlouvy o zápůjčce, na základě kterých poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč (smlouva č. 1), 27 000 Kč (smlouva č. 2) a 20 000 Kč (smlouva č. 3), a to ve všech případech v hotovosti při podpisu dané smlouvy. Ve smlouvě č. 1 si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč a zároveň uhradí částku ve výši 16 259 Kč (4 901 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 6 952 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 4 406 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení) spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. Ve smlouvě č. 2 si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 710 Kč a zároveň uhradí částku ve výši 21 775 Kč (6 617 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 9 210 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 5 948 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení) spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. Ve smlouvě č. 3 si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč a zároveň uhradí částku ve výši 16 259 Kč (4 901 Kč - součet kapitalizovaných úroků, 6 952 Kč – odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a z částky 4 406 Kč – poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení) spolu s úrokem ve výši 29 % ročně. (Zjištěno ze smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 8. 2018, smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 11. 2018 a ze smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 2. 2019).
8. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce č. 1 zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 40 523 Kč měsíčně a výdajů žalovaného 8 725 Kč měsíčně. (Zjištěno ze zákaznické karty ze dne 13. 2. 2019).
9. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce č. 2 zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 29 816 Kč měsíčně a výdajů žalovaného 12 015 Kč měsíčně. (Zjištěno ze zákaznické karty ze dne 9. 11. 2018).
10. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce č. 3 zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 29 168 Kč měsíčně a výdajů žalovaného 4 000 Kč měsíčně. (Zjištěno ze zákaznické karty ze dne 14. 8. 2018).
11. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Na pohledávku ze smlouvy č. 1 uhradil celkem částku ve výši 6 045 Kč, na pohledávku ze smlouvy č. 2 uhradil celkem částku ve výši 16 355 Kč a na pohledávku ze smlouvy č. 3 uhradil celkem částku ve výši 18 620 Kč (Zjištěno z tabulek umoření).
12. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 a podacího lístku a ze smlouvy o postoupení pohledávek.).
13. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího lístku).
14. Na jednání soudu konaném dne 1. 3. 2022 doložila žalobkyně soudu písemnost – uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce právní předchůdkyně žalobkyně. (Zjištěno z výše uvedené listiny ze dne 4. 4. 2020)
15. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.
16. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny tři smlouvy o zápůjčce, na základě kterých poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky, jejichž převzetí žalovaný potvrdil podpisem daných smluv. Žalovaný se zavázal tyto částky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s příslušenstvím. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Pohledávka byla smlouvou postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.
17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.
18. Protože předmětem řízení je, jak už soud uvedl výše, nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
19. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
20. Podle § 2392 odst. 1 věty první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
23. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
24. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále též jen„ ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytována nebo zprostředkována spotřebiteli.
25. Podle § 75 ZoSÚ, je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
26. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
27. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
28. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
29. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly dne 13. 2. 2019, 9. 11. 2018 a dne 14. 8. 2018 uzavřeny smlouvy, které soud kvalifikuje jako smlouvy o zápůjčce podle § 2390 an. o. z., přičemž žalovaný je uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nad to soud uvádí, že žalobkyně nedoplnila ani nedoložila žádné listiny, ze kterých by bylo patrno, na základě čeho právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného, tedy na základě čeho posuzovala úvěruschopnost žalovaného.
30. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
31. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
32. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
33. V případě smlouvy č. 1 právní předchůdkyně žalobkyně vycházela především z údajů poskytnutých ze strany žalovaného. Tyto údaje byly zaznamenány do zákaznické karty klienta, jež byla žalobkyní soudu předložena; dále nebylo doloženo ničeho. V zákaznické kartě je navíc uvedeno, že deklarovaný příjem žalovaného je 40 523 Kč; deklarované výdaje na živobytí ve výši 8 725 Kč.
34. V případě smlouvy č. 2 právní předchůdkyně žalobkyně opět vycházela především z poskytnutých údajů ze strany žalovaného. Tyto údaje byly zaznamenány do zákaznické karty klienta, jež byla žalobkyní soudu taktéž předložena; dále nebylo doloženo ničeho. V zákaznické kartě je uvedeno, že deklarovaný příjem žalovaného je 29 816 Kč; deklarované výdaje na živobytí ve výši 12 015 Kč.
35. V případě smlouvy č. 3 právní předchůdkyně žalobkyně znovu vycházela především z poskytnutých údajů ze strany žalovaného. Tyto údaje byly zaznamenány do zákaznické karty klienta, jež byla žalobkyní soudu předložena; dále nebylo doloženo ničeho. V zákaznické kartě je uvedeno, že deklarovaný příjem žalovaného je 29 168 Kč; deklarované výdaje na živobytí ve výši 4 000 Kč.
36. Údaje, ze kterých žalobkyně vycházela, a které byly zaznamenány do zákaznických karet, měly být podloženy listinami; uvedené listiny však soudu nebyly předloženy v rámci dokazování žalobkyní. Není vůbec zřejmé, jak právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Pokud žalobkyně listiny, jimiž měla údaje uváděné žalovaným ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b/, odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, a to navíc v situaci, kdy žalovaný žádal o úvěry opakovaně v relativně krátkém časovém období a jím uváděné příjmy a výdaje se v jednotlivých žádostech podstatně liší, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to jsou tyto smlouvy o úvěru neplatné (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).
37. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
38. K žalobkyní tvrzenému uznání dluhu soud uvádí, že uznání dluhu je způsob utvrzení dluhu a není tedy právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím pouze utvrzuje – nezpůsobuje jeho vznik či zánik, je tak pouhým nástrojem, který vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. V případě neplatných smluv, je právě bez významu i uznání dluhu, neboť se jedná o akcesorický závazek, který nemůže platně vzniknout, aniž by existoval závazek zajišťovaný. Pomocí uznání dluhu nelze, pokud nejde o smlouvu nahrazující smlouvu původní, ani vytvářet nové závazky, tedy rozšiřovat závazek původní, přičemž o takový případ se v nyní souzené věci nejednalo. Uznáním dluhu, které žalobkyně předložila, nevznikl mezi účastníky další právní vztah, na jehož základě by se mohla žalobkyně domáhat zaplacení žalované částky. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2011, 29 Cdo 491/2000). Ani případné uznání neexistujících pohledávek žalobkyně nemůže nic změnit na závěru, že na ně žalobkyně nemá nárok. Uznání dluhu je jen jedním ze způsobů utvrzení dluhu. Není-li dluhu, není co utvrdit.
39. Žalobkyně má však vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
40. V případě smlouvy č. 1 z této smlouvy a z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradil částku ve výši 6 045 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 13 955 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
41. V případě smlouvy č. 2 z této smlouvy z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 27 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradil částku ve výši 16 355 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 10 645 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
42. V případě smlouvy č. 3 z této smlouvy z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradil částku ve výši 18 620 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 1 380 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
43. Soud žalobě vyhověl co do částky 13 955 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 19. 12. 2020 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen„ nařízení“) a dále co co do částky 10 645 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 19. 12. 2020 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení a co do částky 1 380 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 19. 12. 2020 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení, přičemž výše úroků z prodlení podle citovaného nařízení činí pro rozhodné období 8,25 % ročně.
44. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
45. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že se nezabýval otázkou mravnosti úrokových sazeb u jednotlivých zápůjček, neboť dospěl k závěru, že smlouvy č. 1 – 3, jsou neplatné z důvodu, jak bylo vysvětleno výše.
46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.