Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1264/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně C., LTD., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalované O. - společnosti s ručením omezeným, zastoupené JUDr. V. M., advokátem, o zaplacení částky 35,655.885,77 Kč s  příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v  Plzni                                    pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. -263, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. -240, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 35,655.885,77 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 35,059.055,54 Kč od 30. května 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. (dále jen „banka“) a O., semenářským podnikem L. státním podnikem (dále jen „O., s. p.“) byla uzavřena 1. července 1993 smlouva o úvěru                      č. 10230/93, změněná dodatky  č. 1, 2 a 3 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl O., s. p. poskytnut krátkodobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 51,000.000,- Kč.                  Šlo o tzv. „přeúvěrování“, neboť peněžní prostředky byly použity k úhradě předchozího nesplaceného úvěru poskytnutého k témuž účelu. Z poskytnutých prostředků bylo                  v srpnu 1993 splaceno 7,000.000,- Kč, dluh ze smlouvy o úvěru tak činil v srpnu 1993 44,000.000,- Kč.

Smlouvou č. 28/93, o úplatném převodu majetku ze dne 17. srpna 1993, uzavřenou na základě schváleného privatizačního projektu mezi P.f.Č. r. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující (dále jen „smlouva o převodu majetku“), účinnou  k 1. září 1993, byl do vlastnictví kupující převeden nemovitý a movitý majetek uvedený v článku I smlouvy s právy a závazky vztahujícími se k tomuto majetku. Na smlouvu o převodu majetku navazuje zápis o předání a převzetí majetku O., s. p. ze dne                     29. září 1993 (dále též jen „zápis“), v němž je uvedeno, který majetek byl předán a převzat, včetně závazků a práv s majetkem souvisejících, zpracovaný podle účetní rozvahy                  k 31. srpnu 1993. V zápise je v „pasivech“ pod bodem 8 (krátkodobé bankovní úvěry) uvedeno 44,000.000,- Kč a (bankovní úvěry) 11,285.625,- Kč. Žalovaná v zápise prohlásila, že přebírá veškerý uvedený majetek, včetně všech pohledávek a závazků, a souhlasí se závěry z provedené inventarizace.

Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a že závazek k úhradě zůstatku úvěru na žalovanou přešel s privatizovaným majetkem smlouvou o převodu majetku, neboť zápis navazuje na tuto smlouvu a závazek je v něm uveden.

Námitku žalované, že nebyl naplněn účel úvěru, tedy poskytnutí finančních prostředků na oběžné prostředky (osivo, sadba), nepovažoval za důvodnou s tím, že tato skutečnost nemá žádný vliv na platnost smlouvy o úvěru. Neakceptoval ani námitku promlčení s ohledem na splatnost první splátky úvěru v říjnu 1993, dobu podání žaloby a čtyřletou promlčecí dobu podle  ustanovení § 397 obch. zák.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. března 2006,                č. j. -263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně o přechodu závazku ze smlouvy o úvěru na žalovanou. Zdůraznil, že smlouvou o převodu majetku přešla na žalovanou část movitého a nemovitého majetku O., s. p., a to na základě schváleného privatizačního projektu č. 9882. O rozsahu práv a povinností, které přešly na žalovanou v souvislosti s touto smlouvou, svědčí zápis o předání a převzetí majetku privatizovaného podniku ze dne 29. září 1993. V něm se konstatuje, že na základě smlouvy č. 28/93, ze dne  17. srpna 1993, předává P. f. Č. r. žalované jako nabyvatelce majetek skládající se z aktiv a pasiv a nabyvatelka prohlašuje, že přebírá veškerý majetek uvedený v zápise, včetně všech pohledávek a závazků zde uvedených, se všemi právy a povinnostmi, které z nich vyplývají. V oddíle pasiv je uveden dluh z krátkodobých bankovních úvěrů ve výši 44,000.000,- Kč. I když dluh není blíže specifikován, je třeba dospět k jednoznačnému závěru - pokračoval odvolací soud - že jde o dluh ze smlouvy o úvěru č. 10230/93 ze dne             1. července 1993, neboť ten činil 44,000.000,- Kč, a ze žádného důkazu nevyplynulo, že by na žalovanou přešel jakýkoliv jiný dluh z krátkodobého úvěru. Závěr o přechodu dluhu ze smlouvy o úvěru neodporuje ani ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „“), když dluh byl výslovně uveden v zápise o předání a převzetí s tím, že přechází na žalovanou a není rozhodné, k jakému majetku se dluh případně pojil.

Na rozdíl od soudu prvního stupně dále uzavřel, že o důvodnosti nároku vůči žalované svědčí i dodatek ke smlouvě o úvěru uzavřený mezi bankou a žalovanou dne 28. září 1993 (dále jen „dodatek“). V něm se účastníci dohodli, že dochází ke změně dlužníka ze smlouvy o úvěru, a to na žalovanou. Podle ustanovení tak došlo k převzetí dluhu žalovanou, přičemž žalovaná se stala dlužníkem vedle původního dlužníka.

Námitku žalované, že dodatek je neplatný pro rozpor s obecnými úvěrovými podmínkami banky, nepovažoval za důvodnou s tím, že obecné úvěrové podmínky banky,         jež byly předloženy, výslovně tvoří přílohu č. 1 ke smlouvě o úvěru č. 10130/92, ze dne               30. prosince 1992. Nejde tedy o přílohu smlouvy o úvěru, jež je předmětem sporu, a nebyl tvrzen ani předložen důkaz o tom, že tyto úvěrové podmínky (nebo jiné obecné úvěrové podmínky) dopadaly i na smlouvu o úvěru  č. 10230/92 (správně č. 10230/93).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení                                 (dále jen „“) a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož údaje v účetní evidenci a v zápise o předání a převzetí majetku jsou dostatečným důkazem o tom, která práva a povinnosti přešla na nového nabyvatele. Namítá, že v jiném řízení, v němž se jako žalobkyně domáhá po K. b., a. s. vrácení částky, kterou banka inkasovala                 z jejího účtu, aniž měla povinnost plnit z titulu smlouvy o úvěru, Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. , zaujal názor,                             že „…byla-li převáděna jen část podniku, dojde k přechodu práv a povinností z těch závazkových vztahů, které se části podniku týkaly, které souvisely s hospodářskou činností této části podniku… Ten účinek, že s prodávanou částí podniku přecházejí toliko závazky, které se k této části podniku vztahují, nastává ze zákona, na tom nemůže ničeho změnit ani údaj evidovaný v rámci účetní závěrky, pokud je s výše uvedenými účinky zákona v rozporu.“ Dovolatelka má za to, že odvolací soud v projednávané věci zaujal odlišné stanovisko, neboť údaje v účetní evidenci a v zápise považoval za důkaz o tom, která práva a povinnosti přešly na nabyvatele.

Za otázku zásadního právního významu pokládá dále otázku platnosti a účinků smlouvy o úvěru, pokud v ní smluvní strany simulují účel úvěru tak, že namísto deklarovaného úvěru na oběžné prostředky jde o „přeúvěrování“ jiného úvěru. Vyjadřuje přesvědčení, že v takovém případě jde o neplatnou smlouvu.

Konečně považuje za zásadně právně významnou i otázku, zda může být platný dodatek ke smlouvě o úvěru o „záměně“ účastníků smlouvy, jestliže obecné úvěrové podmínky tuto „záměnu“ zapovídají. Názor odvolacího soudu, podle něhož lze platně uzavřít dohodu o změně smlouvy o úvěru nerespektující tyto podmínky, není-li dohoda v rozporu s právními předpisy, považuje za nesprávný.

Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v rozporu s ustanovením a 3 nebyla vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o tom, že obsah obecných úvěrových podmínek banky, které byly předloženy k důkazu, byl shodný s podmínkami platnými v době uzavření smlouvy o úvěru.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ( věta první ), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o převodu majetku) s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Z  citovaného ustanovení je nepochybné, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetkem přechází na nabyvatele jen takové závazky, které s privatizovaným majetkem souvisí; tím není dotčena možnost převodu jiných (s privatizovaným majetkem nesouvisejících) závazků způsobem předvídaným např. ustanovením § 531 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Byť - vzhledem ke shora uvedenému - nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že „není rozhodné, k jakému majetku se uvedený dluh případně pojil“,  je souvislost závazku, jehož zaplacení je předmětem řízení, s privatizovaným majetkem (posuzováno podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu) nepochybná. Sporný závazek byl obsažen v zápise, který byl zpracován ve smyslu ustanovení § 19, § 20, § 21 zákona o převodu majetku státu, a to ve vztahu ke smlouvě o převodu majetku, přičemž právě vzhledem ke konkretizaci aktiv a pasiv byla „upřesněna“ (snížena - viz bod 2.4. zápisu) kupní cena. Žalovaná výslovně potvrdila „převzetí“ majetku dle zápisu, včetně závazků v něm uvedených, což - ve vazbě na bod VII. smlouvy o převodu majetku (o přechodu závazků na žalovanou dle aktualizovaného privatizačního projektu) - souvislost sporného závazku s privatizovaným majetkem potvrzuje. Tomu, že ani žalovaná o výše uvedené souvislosti neměla pochybnosti, nasvědčuje i skutečnost, že následně (28. září 1993) uzavřela s bankou dodatek, v němž se ke „změně dlužníka“ s odkazem na přihlásila.

V situaci, kdy dovolatelka pravost listin (smlouvy o převodu majetku, zápisu a dodatku) nezpochybnila a kdy ani z obsahu spisu nelze dovodit, že by sporný závazek souvisel s jiným, než dovolatelkou nabytým, majetkem, Nejvyšší soud shledává rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.

Argumentaci dovolatelky k (ne)platnosti dodatku ke smlouvě o úvěru, jímž došlo ke změně dlužníka,  považuje dovolací soud za nepřípadnou především proto, že v případech podle § 15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu, jde nikoliv o převod, nýbrž o přechod závazku, a to ze zákona, a dodatek ke smlouvě o úvěru tak lze hodnotit jen jako další důkaz o tom, že závazek skutečně souvisel s privatizovaným majetkem.

Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení části věty před středníkem  zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalované bylo zamítnuto                   a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2008

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu