Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2345/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce [tehdy jako žalobce c)] spolu s dalšími žalobci [tehdy a) PhDr. M. Ž., b) Ing. J. C., d) RNDr. V. J. a e) D. Z.], se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále jen „ČNB“), spočívajícím v tom, že včas neprovedla kontrolu dodržování devizových předpisů a tím umožnila společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením , o Č. n. b. Žalobci podle svých tvrzení uzavřeli s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále též jen „MCL“), smlouvy o obchodování s devizami, na jejichž základě jí svěřili peněžní prostředky, žalobce postupně v době od 19. 4. 1999 do 30. 3. 2000 celkem částku 341.285,62 USD a 4.594.310,- Kč, a to za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu. Dne 9. 5. 2000 došlo k uzavření kanceláří společnosti a žalobci o tyto prostředky přišli, čímž každému z nich měla vzniknout škoda ve výši vkladu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. -80, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla dne 3. 2. 1999 zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb. Žalobce v roce 1999 a počátkem roku 2000 svěřil osobám jednajícím za MI peněžní prostředky v jejich prostorách nebo je odeslal na účty vedené pro MI či MCL, přičemž k prokázání tvrzení o tom, že se společností MI uzavřel smlouvu o obchodování s devizami, na základě kterých složil na její účet své devizové prostředky za účelem jejich zhodnocení, předložil pouze tiskopisy vzorových smluv informačního charakteru zahraniční společnosti MCL, sídlící na P. o., jež v obchodním rejstříku vedeném u rejstříkového soudu v České republice nebyla zapsána. Podle soudu prvního stupně tak žalobce neprokázal, s jakým subjektem vstoupil do závazkového vztahu a co je jeho obsahem, a rovněž není zřejmé, zda se na tento subjekt vztahovala dozorová činnost ČNB. Charakter peněžních služeb, které MI nabízela, ve smyslu ustanovení , devizového zákona, účinného v době činnosti MI na trhu, vyžadoval podle ustanovení zákona devizovou licenci, kterou tato společnost neměla. V období tehdy účinného devizového , , o České národní bance, a , o státní kontrole, neměla ČNB žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizovém trhu, ani povinnost obecně informovat občany o tom, že daný subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Mohla pouze omezeně zasáhnout, a to buď příkazem k ukončení činnosti nebo uložením pokuty; pouze první možnost by tak mohla žalobce ochránit, pokud by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobce na její účet složil své finanční prostředky. V rozhodné době rovněž žádný zákon neukládal ČNB povinnost při kontrole dodržování devizových předpisů sledovat tisk nebo preventivně prověřovat činnost každého subjektu operujícího na finančním trhu, nebylo tedy prokázáno porušení právní povinnosti ze strany ČNB, kterým by byla způsobena škoda. Žalobce navíc devizové prostředky investoval v době, kdy vycházely nic neříkající inzeráty na nábor makléřů a brokerů, ze kterých nemohla ČNB dovodit nezákonnou činnost ze strany MI. ČNB nakonec kontrolu provedla, avšak porušení devizových prostředků se jí nepodařilo zjistit, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni, přestala společnost MI fakticky vykonávat svoji činnost. Skutečnost, že se jakýkoli subjekt práva dopustí trestné činnosti, nezakládá sama o sobě nárok na náhradu škody proti státu. Bylo v prvé řadě na žalobci, aby řádně dbal o svá práva, když s osobami vystupujícími za MI uzavíral „smlouvu“ v anglickém jazyce, jíž nerozuměl a která neobsahuje dostatečné označení subjektů ani řádné podpisy obou stran a navíc se řídí právem b. P. o. (podle se jedná o absolutně neplatné právní úkony podle , a ). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (stejně jako ostatní žalobci) byl poškozen postupem MI a měl by se především případné náhrady škody domáhat na této společnosti.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. -102, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci, stejně jako k tehdejším žalobcům a) a b), potvrdil, zrušil jej ve vztahu k žalobcům d) a e) (neboť soud tím, že nerozhodl o změně jejich žaloby, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v případě žalobce vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu, přičemž nepřisvědčil námitkám, že nalézací soud neprovedl důkazy, z nichž by jednoznačně vyplývalo, kterému subjektu a z jakého důvodu předali žalobci finanční prostředky. Ztotožnil se i se závěrem, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou; již z tohoto důvodu soud vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen “zákon”. Zprostředkovatelská činnost společnosti MI byla sice činností prováděnou na úseku devizovém, podle názoru odvolacího soudu ji však nelze považovat ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2000, za obchod s devizovými hodnotami; devizová licence podle citovaného zákona nebyla zapotřebí. Odvolací soud konstatoval, že žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podnik či organizační složka společnosti MCL byla zapsána v obchodním rejstříku podle obch. zák., a z pouhé spolupráce společnosti MI a MCL nelze dovozovat oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční společnosti. Okolnost, že jsou osoby jednající za společnost MI podezřelé z podvodné trestné činnosti, nesouvisí s otázkou porušování devizových předpisů; ČNB je totiž kontrolním orgánem na úseku bankovního dohledu a obchodování s devizami, nikoliv v oblasti obecné kriminality, a stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. V daném případě si žalobce počínal velmi neobezřetně, jestliže bez jakéhokoli smluveného zajištění svěřil své nemalé finanční prostředky třetím osobám, aniž by si ověřil, jménem jakého subjektu jsou tyto osoby oprávněny jednat, a náhradu újmy, která mu vznikla, proto nemůže uplatňovat proti státu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 , a to z důvodů uvedených v ustanovení , b) , přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel má za to, že žalovaná nejméně od 25. 6. 1999 věděla, že MI a MCL porušují devizový zákon, ale přesto nejednala a nenařídila včas kontrolu (ta byla provedena až v roce 2000, tedy po více než 9 měsících od tohoto zjištění a poté, co dovolatel i další poškození přišli o všechny peníze); proto jak MI tak MCL (která ač nemá sídlo na území ČR, vykonávala zde činnost) podléhaly dozorové činnosti ČNB. Zaměstnanci MI tím, že vystupovali současně jako zaměstnanci MCL, obcházeli devizový zákon a neoprávněně podnikali, proto byla žalovaná oprávněna a povinna za toto jednání ukládat sankce. Dovolatel dále tvrdí, že v řízení prokázal vznik závazkového vztahu s MI, neboť svěřil prostředky na účet MI za účelem obchodování na devizových trzích, které následně vybral její jednatel, a navíc sama žalovaná učinila nesporným, že dovolatel na účet MI a MCL skutečně zaslal finanční prostředky v uvedené výši a že svou vlastní kontrolou zjistila smluvní vztah mezi MCL a MI. Žalovaná tak v rozporu s a násl. , o Č. n. b., , o státní kontrole, a , , ačkoli věděla o nelegální činnosti těchto osob, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů a nezabránila vzniku škody na straně dovolatele, a to i přesto, že měla možnost a povinnost takové škodě předejít, čímž se dopustila nesprávného úředního postupu. Soudům obou stupňů rovněž vytýká, že neprovedly důkazy výslechem zaměstnankyň žalované z O. m. p. ČNB a jiných jím navržených svědků, tím neúplně zjistily skutkový stav, na jehož základě pak nesprávně dovodily, že žalovaná nenese odpovědnost za nesprávný úřední postup. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Usnesení ze dne 5. 1. 2006, č. j. -145, jímž Nejvyšší soud ČR zastavil řízení o dovolání žalobce pro nedostatek zastoupení, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , neboť tento nedostatek byl před rozhodnutím dovolacího soudu odstraněn.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) tedy po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno []. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení spatřuje dovolatel v řešení otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem. Tato otázka není způsobilá přípustnost dovolání podle založit za situace, kdy dovolací soud již v usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí, sv. 31, pod C 3028, dovodil, že neprokázal-li poškozený žádný právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu, není mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem Č. n. b. při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou, odvíjející se od složení devizových hodnot poškozeným na účet jiné společnosti, příčinná souvislost (obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. ). Jde o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, která konvenuje též judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. , či ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu). Spočívá-li tedy i v této věci rozsudek odvolacího soudu na shodném řešení této otázky, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení , a dovolání tak proti němu není podle ustanovení přípustné.

Jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl odvolacím soudem na základě provedeného dokazování zjištěn skutkový stav věci, a tvrdí-li, že v řízení byl prokázán vznik závazkového vztahu s MI, neboť dovolatel svěřil prostředky na účet MI za účelem obchodování na devizových trzích, a že žalovaná, ačkoli věděla o nelegální činnosti těchto osob, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů a nezabránila vzniku škody na straně dovolatele i přesto, že měla možnost a povinnost takové škodě předejít, pak ve skutečnosti předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by v tomto směru formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Rovněž v otázce příčinné souvislosti směřují výhrady dovolatele proti závěrům soudů obou stupňů ohledně zjištění skutkového stavu (otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Je tedy zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu též ohledně skutkových zjištění z důvodu, že nemají oporu v provedeném dokazování, nikoliv pro samotné právní posouzení věci, a uplatňuje tak dovolací důvod podle , který však přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Konečně namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu, což je dovolacím důvodem podle ustanovení (soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který přípustnost dovolání podle nezakládá (srov. věty druhé ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu