Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2855/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2007, č.j. -151, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 6. 2006, č.j. -121, ve znění usnesení ze dne 26. 9. 2006, č.j. -142, v napadené části ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem tomu, že právní otázku platnosti opětovného sjednání (prodlužování) pracovního poměru na dobu určitou podle ustanovení zák. práce ve znění od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004 a právní otázku, zda opětovné sjednání pracovního poměru na dobu určitou nepředstavuje zneužití výkonu práva na úkor zaměstnance (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. ve vztahu k ustanovení zák. práce rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp.zn. , uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, ve vztahu k ustanovení zák. práce také rozsudek Nejvyššího ČR ze dne 28. 6. 2000, sp.zn. , uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000 a ve vztahu k ustanovení zák. práce též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) - zásadní význam ve smyslu ustanovení

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o posouzení dalšího trvání pracovního poměru, který byl mezi žalobkyní a žalovanou opakovaně uzavírán a prodlužován v období od 1. 9. 1999 do 30. 6. 2005, když poslední pracovní smlouva na dobu určitou byla uzavřena dne 16. 6. 2003 na dobu od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005, je třeba projednávanou věc posuzovat podle , , ve znění účinném v době od 1. 6. 1994 (tj. ode dne, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29. 2. 2004 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - srov. , (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.

Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s

a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,

b) mladistvými,

c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva,

d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP

[ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999]

Podle ustanovení § 30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že s účinností od 1. 6. 1994 (do 29. 2. 2004) nebyla zákonem - na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu, neobcházela jej a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné by bylo ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce sjednán na dobu neurčitou) jen tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp.zn. , uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Protože v projednávané věci nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by žalobkyně, která pracovala u žalované jako učitelka anglického jazyka, byla osobou uvedenou v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce, smlouvy (dohody), kterými žalovaná sjednala (prodlužovala) s žalobkyní pracovní poměr na dobu určitou, nemohou být neplatnými právními úkony jen proto, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán (prodlužován) opětovně (celkem čtyřikrát) a že doba, po kterou byla zaměstnána u žalované v pracovním poměru na dobu určitou, trvala celkem 7 let.

Poukazuje-li dovolatelka na „pracovní řád Ministerstva školství ČR“ (správně Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dne 23. března 2001, č.j. 14269/2001-26, účinný od 1. 4. 2001), který „neodůvodněné opakované uzavírání pracovního poměru s plně kvalifikovanými zaměstnanci na dobu určitou považuje za zneužití výkonu práv a povinností zaměstnavatele“, a na „pokyn Ministerstva školství, který byl jako důkaz předložen“ a který – podle jejího tvrzení - ukládá „okamžitě, pokud je to možné, změnit smlouvy opakovaně v minulosti uzavřené na dobu určitou na dobu neurčitou“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že ze znění ustanovení § 30 zák. práce (účinného od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004) vyplývá, že jde o kogentní ustanovení, které neumožňuje odlišně upravit otázku doby trvání pracovního poměru v pracovním řádu (v kolektivní smlouvě nebo v pokynu Ministerstva školství) či stanovit jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení. Za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nelze považovat to, že zaměstnavatel se zaměstnancem – jak to umožňuje zákon – sjedná (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej uzavře opětovně.

Převzala-li žalobkyně v souvislosti s uzavřením „dohody o podmínkách poskytování pracovních úlev pro studium“ ze dne 1. 10. 2001 (článek II.) závazek vůči žalované, že po skončení studia setrvá u žalované v pracovním poměru po dobu odpovídající délce trvání studia (tří let), nelze – jak správně dovodily soudy obou stupňů - jen z toho dovozovat, že pracovní poměr sjednaný s ní na dobu určitou (opakovaně, naposled na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 6. 2003 na dobu od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005) je pracovním poměrem na dobu neurčitou.

V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených právních názorů, které jsou soudní praxí přijímány jako ustálené, důsledně vycházel. Dovodil-li, že opakované uzavírání pracovního poměru na dobu určitou je platné, že jednání žalované nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy a že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 zák. práce uplynutím doby, na kterou byl sjednán (tj. dnem 30. 6. 2005), bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Žalobkyně dále v dovolání (kromě dovolacího důvodu podle ustanovení ) uplatňuje – jak výslovně uvádí – dovolací důvod podle ustanovení a Vytýká-li odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně), že „při hodnocení nedostatečně zhodnotil skutkovou, důkazní a právní souvislost celé věci“, že „nevzal v úvahu rozporná stanoviska žalované před soudem prvního stupně“ (ve vztahu k jejímu vzdělání), že se (ačkoliv „v pochybnostech měl zkoumat podrobně všechny listiny“) „nedostatečně zabýval tím, zda došlo na základě výzvy žalobkyně adresované žalované k automatickému přechodu práv a povinností a sjednaná smlouva na dobu určitou se automaticky změnila za smlouvu sjednanou na dobu neurčitou nebo zda došlo k uvolnění pracovního místa“, že „nevzal v úvahu, že soud prvního stupně v kontextu nezhodnotil výpovědi svědků“ (Ing. P. H., předsedy o. o., Mgr. V. a Mgr. K.), že „nepřihlédl ani k vysvětlení svědka Mgr. H., bývalého ředitele žalované, a paní H., bývalé ekonomky a personální pracovnice žalované, proč byly s žalobkyní opakovaně uzavírány pracovní smlouvy na dobu určitou, ohledně porušování , a násl. , ohledně dohody o dalším vzdělávání“, že se „nezabýval hodnocením důkazů a nepřihlédl k tomu, co vypověděla svědkyně H.“, že „uvěřil žalované, že kolektivní smlouva již neplatila 30. 6. 2005“ (její článek 9), že se „nezabýval tím, zda došlo k porušení zák. práce, ačkoliv byly tyto důkazy předloženy a jsou součástí spisu“, a polemizuje-li se závěry soudů, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek dovolatelky v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména že „má na základě ustanovení kolektivní smlouvy č. 9 přednost na uvolněné pracovní místo“, že „žalovaná neprokázala, že by jí dne 30. 6. 2005 dala najevo, že jí bude bránit v další činnosti“, že „v dobré víře i dne 1. 7. 2005 pracovala, následně čerpala dovolenou“, že „docházela do zaměstnání až do doby, než onemocněla“, že „žalovaná se vyhýbala plnění tím, že prováděla zastřené právní úkony“, že „odborový orgán nikdy informován nebyl“, že „předpoklady pro zaměstnanecký poměr splňovala i před uzavřením dohody dle “ a že „byla jediná kvalifikovaná učitelka angličtiny schopná učit i technické předměty“). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nemůže být ani blíže nespecifikovaná námitka žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto, neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

V posuzovaném případě žalobkyně – jak výslovně uvádí - podává dovolání „proti pravomocnému výroku č. I“ a dále „proti celému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni“, tedy také proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů státu; přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení dovozuje z ustanovení

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. až ). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení , a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení - ve vztahu mezi účastníky navzájem ani vztahu mezi účastníky a státem - není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení, případně o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. , , , , , ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu