Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3542/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému označenému jako „Ú. p. v T.“, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. února 2007, č.j. -111, takto:

I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. srpna 2006, č.j. -80, se zrušují a řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2006, č.j. -55, v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2005, č.j. -31, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. -111, v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006, č.j. -80, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27. 4. 2005 je neplatná, a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč k rukám advokáta, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že z celkem sedmi skutků označených žalovaným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 jako méně závažná porušení pracovní kázně byly prokázány pouze dva skutky, dospěl odvolací soud k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2006) je platným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila konkrétních porušení pracovní kázně, která jsou svou intenzitou méně závažná, celkem v pěti případech, přičemž „shledal i souvislost mezi jednotlivými skutky“. I když žalobkyně porušením pracovní kázně nezpůsobila svému zaměstnavateli žádnou škodu, přihlédl odvolací soud při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že „její přístup a chování k více uchazečům o zaměstnání či jiným osobám, které bylo hodnoceno až jako arogantní či povýšené, má nutně negativní dopad na žalovaného jako státní orgán, který prostřednictvím svých zaměstnanců každodenně jedná s veřejností, a proto také na jejich chování klade zvýšené požadavky“, jakož i k tomu, že „ve dvou případech u jedné uchazečky došlo hned ke dvěma porušením pracovní kázně“ a že „nevhodného jednání s veřejností se žalobkyně dopustila opakovaně, byť jí to bylo vytýkáno“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě namítá, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 16. 2. 2006 procesně pochybil, když poté, co sám zevrubně v odvolacím řízení zhodnotil skutkový stav (zcela rozdílně od jeho hodnocení soudem prvního stupně) přikázal soudu prvního stupně, aby řádně zhodnotil dosud provedené důkazy a důkazy, které budou k návrhu účastníků provedeny, a s odkazem na nález Ústavního soudu „č.j. ze dne 28. 3. 2007“ odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením Upozorňuje, že odvolací soud se „přesvědčivě nevypořádal s její námitkou, když tvrdila, že upozornění ze dne 29. 11. 2004 bylo právně neúčinné“, ani „s jejím tvrzením, že mezi jednotlivými skutky není časová souvislost“. Žalobkyně připomíná, že v celém řízení byla „stěžejním důvodem méně závažných porušení pracovní kázně dovolatelkou zvolená forma jednání a tón jejího hlasu“, zpochybňuje skutkové závěry soudů a „odkazuje zcela na své odvolání ze dne 12. 10. 2006 pod písm. a)“; tvrdí, že „její vyjádření nebyla vulgární, hrubá, síla hlasu normální, odpovídající jejímu hlasovému fondu“. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že „některé skutky, kromě skutků pod body A, B, posoudily jako několik méně závažných porušení pracovní kázně“, a dovozuje, že u těchto skutků (označených jako „C1, C2, D1, D2, D3“), i kdyby byly porušením pracovní kázně, „může jít pouze o pokračující jednání“ („jde o stejnou osobu, časovou i místní souvislost, jde tedy pouze o dva samostatné skutky). S odkazem na žalobu a své odvolání (ze dne 4. 1. 2006 a 12. 10. 2006) opakuje, že její jednání odpovídalo normám a zvyklostem na úřadě a že se porušení pracovní kázně nedopustila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů jsou postižena vadou řízení podle ustanovení

Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna ( věta druhá ).

Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně v žalobě označila za žalovaného „Ú. p. v T.“.

Podle ustanovení způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení a 2 ve znění do 31. 12. 2006 a jako zaměstnavatelé z ustanovení věty první ve znění účinném do 31. 12. 2006), právnické osoby (srov. ve znění účinném do 31. 12. 2006), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. ve znění účinném do 31. 12. 2006) a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. ve znění účinném do 31. 12. 2006) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. ve znění účinném do 31. 12. 2006). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. ve znění účinném do 31. 12. 2006), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. , , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].

Úřady práce byly zřízeny zákonným opatřením České národní rady č. , o zřízení úřadů práce, jako územní orgány státní správy na úseku pracovních sil (srov. tohoto zákonného opatření). , o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, který s účinností od 1. 2. 1991 nahradil zákonné opatření č. , úřady práce definoval jako správní úřady, které - spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky - zabezpečují státní politiku zaměstnanosti v České republice (srov. a 2 , o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti).

Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se správní úřady – a tedy i úřady práce - staly organizačními složkami státu (srov. , tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. větu první tohoto zákona); protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení, nebyly správní úřady s účinností od 1. 1. 2001 způsobilým účastníkem občanského soudního řízení. Ode dne 1. 1. 2001 proto nebylo možné považovat úřady práce za právnické osoby. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že úřady práce jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006).

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 úřady práce nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, ale jako organizační složka státu, příslušná jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u těchto úřadů.

Na postavení úřadů práce se ničeho nezměnilo ani ode dne 1. 10. 2004, kdy nabyl účinnosti , o zaměstnanosti, který zrušil , o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti; úřady práce jsou nadále správními úřady a jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami (srov. 7 odst. 1 tohoto zákona). Jak vyplývá z jeho ustanovení , účastníkem právních vztahů podle tohoto zákona je Česká republika zastupovaná ministerstvem a úřady práce.

Podle ustanovení účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení věty druhé a třetí – mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu ( obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení větě druhé uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka.

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení (jako je tomu i v projednávané věci), označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (, ). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, a rovněž závěry Ústavního soudu České republiky vyslovené - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. ).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník ( ) a nemůže ani dojít k záměně účastníka ( ). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené Okresnímu soudu v Táboře dne 23. 6. 2005 - označila za žalovaného „Úřad práce v T.“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobkyně netvrdila ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti České republice), popřípadě s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem); žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení

Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „Úřad práce v T.“ neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (, ).

Ačkoliv žalovaný „Úřad práce v T.“ již v době zahájení řízení (ke dni 23. 6. 2005) neměl způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně v rozporu s ustanovením věty první nerozhodl o zastavení řízení; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení a nezjednal nápravu.

Tím, že soudy s takto označeným žalovaným věc projednaly a vůči němu také věc rozhodly, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení věty druhé přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání, a rozsudky soudů obou stupňů – aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky týkajícími se věci samé - podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a řízení podle ustanovení (s přihlédnutím k ustanovení větě první ) zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu