Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3899/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 48.000,- Kč s 10% úrokem „ode dne podání žaloby do zaplacení“ a aby jí platila částku 2.000,- Kč měsíčně jako náhradu na výživu pozůstalé manželce. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její manžel pracoval u žalované jako údržbář, jeho nadřízení „měli snahu dosáhnout toho, aby manžel ze zaměstnání odešel“ a zpochybňovali jeho pracovní výsledky a kvalifikaci. Manžel žalobkyně „se nebyl schopen s tímto jednáním svého zaměstnavatele smířit, a byl proto léčen „pro stavy psychické dekompenzace plynoucí z komplikované situace v zaměstnání, pocitů selhání a nespravedlnosti“. Dne 12.9.1998 ukončil u žalované pracovní poměr, neboť od 13.9.1998 mu byl přiznán plný invalidní důchod a dne 21.12.1998 spáchal sebevraždu. Toto tragické úmrtí je důsledkem psychické dekompenzace, „jejímž původem byla náhlá újma při plnění pracovních povinností, způsobená šikanováním ze strany zaměstnavatele“, a proto je nutno považovat je za pracovní úraz, za nějž žalovaná odpovídá.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.12. 2006 č.j. -299 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24.1.2007 č.j. -305) žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni uložil povinnost „zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 73.282,- Kč“. Soud prvního stupně vyšel zejména ze znaleckého posudku, kterým bylo zjištěno, že „manžel žalobkyně dlouhodobě trpěl schizoafektivní poruchou, pro kterou byl v minulosti opakovaně hospitalizován“, že „bezprostřední příčinou“ jeho sebevraždy byl „jeho zdravotní stav, tedy těžká deprese s vnucujícími se nepříjemnými myšlenkami na smrt vlastní či smrt blízkých osob“ a že „tento psychický stav manžela žalobkyně mohl vygradovat i nezávisle na pocitech ze zaměstnání“. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem není dána, neboť zejména „není splněn předpoklad existence tzv. pracovního úrazu“. V daném případě se totiž nejednalo o poškození zdraví krátkodobým náhlým a násilným působením zevních vlivů nezávisle na vůli manžela žalobkyně; „předmětný úrazový děj – sebevraždu manžela žalobkyně – je nezbytné shledat jako kompulzivní krátkodobou reakci manžela žalobkyně, nikoliv však vyvolanou vnějšími zevními vlivy nezávisle na jeho vůli, nýbrž jím nutkavě chtěnou a následně také dokonanou“. Podle názoru soudu prvního stupně dále není splněn ani „předpoklad tzv. chování se zaměstnance v době úrazu“, neboť manžel žalobkyně ke dni 21.12.1998, kdy spáchal sebevraždu, nebyl již tři měsíce v pracovněprávním poměru k žalované (pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 12.9.1998 z důvodu odchodu manžela žalobkyně do invalidního důchodu). Není dána ani „odpovědnost obecná občanskoprávní“, neboť „ze skutkových závěrů“ vyplývá, že „sebevražda manžela žalobkyně není v přímé souvislosti s jednáním žalované … (zejména pak s namítaným zneuznáváním, zpochybňováním kvalifikace či nespravedlností nadřízených)“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.5.2007 č.j. -318 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 73.282,- Kč jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši 24.427,- Kč“, a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vyslovil souhlas i s jeho právním závěrem, že „mezi tvrzeným jednání žalované a následkem, tedy smrtí manžela žalobkyně, není příčinná souvislost“. Zdůraznil, že bezprostřední příčinou sebevraždy manžela žalobkyně byl jeho zdravotní stav, když trpěl závažnou schizoafektivní poruchou, jejíž příčina „není dosud známa“ a že „atmosféra v zaměstnání mohla ovlivnit průběh jeho poruchy, ale jen nepodstatně“. Jak odvolací soud zdůraznil, „není najisto postaveno, že škoda žalobkyni vznikla následkem tvrzeného šikanozního jednání vůči jejímu manželovi, tedy že bez tohoto šikanozního jednání by škoda nevznikla“.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Rozebírá zejména průběh manželova onemocnění a odkazuje na námitky, které uvedla již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že psychické potíže manžela se znovu objevily až po více než čtrnácti letech, a to v souvislosti s jeho potížemi v práci. Uvádí, že „od roku 1983 až do roku 1997 žádné zdravotní potíže psychického rázu neměl“, „byl veselý a společenský a byl odborníkem ve svém oboru“, a dovozuje, že onemocnění v roce 1997 je reakcí na nespravedlivé zacházení a šikanu v zaměstnání. Dovolatelka je přesvědčena, že „mezi jednáním zaměstnanců žalované a škodou, která jí vznikla v důsledku úmrtí manžela existuje příčinná souvislost, neboť pokud by nebylo šikanozního jednání zaměstnanců žalované, nedošlo by k dekompenzaci zdravotního stavu manžela žalobkyně a k jeho následné smrti a nedošlo by tedy k újmě na její straně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že manžel žalobkyně pracoval u žalované jako elektrikář od 23.1.1975 do 12.9.1998, kdy s žalovanou uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu jeho odchodu do plného invalidního důchodu. Ke konci pracovního poměru docházelo mezi žalovanou a manželem žalobkyně k neshodám týkajícím se zejména kvality vykonávané práce, „obstrukcí při přezkušování z odborné kvalifikace“, v „nevhodném chování vůči nadřízeným a spolupracovníkům“ apod., což mělo za následek výpověď ze strany žalované dopisem ze dne 9.3.1998 a následný spor o neplatnost této výpovědi (žalovaná uznala neplatnost výpovědi dopisem ze dne 14.7.1998, výpověď se se souhlasem manžela žalobkyně odvolala a manžel žalobkyně poté vzal žalobu zpět). Manžel žalobkyně dlouhodobě trpěl schizoafektivní poruchou, pro kterou byl v minulosti opakovaně hospitalizován, a to na psychiatrickém oddělení V. n. v O., Psychiatrické klinice F. n. v O. a v Psychiatrické léčebně ve Š. Jeho zdravotní stav „byl ve svém důsledku finalizován sebevraždou“, kterou spáchal dne 21.12.1998, jejíž bezprostřední příčinou byla „těžká deprese s vnucujícími se nepříjemnými myšlenkami na smrt vlastní či smrt blízkých osob“.

V posuzovaném případě odvolací soud za tohoto stavu řešil právní otázku, zda v sebevraždě manžela žalobkyně lze spatřovat pracovní úraz jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou následkem pracovního úrazu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, popřípadě zda je dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením právních povinností a vzniklou škodou ve smyslu § 187 odst. 2 zák. práce.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že k úrazu (sebevraždě) manžela žalobkyně došlo dne 21.12.1998 (srov. , ) - podle , , ve znění účinném do 30.11.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání) - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou – jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. ] a posléze i prokázat [srov. a ] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.

Pro závěr, zda byla prokázána existence pracovního úrazu, je nezbytné prokázat, že k poškození zdraví zaměstnance došlo jednak při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a dále, že příčinou tohoto poškození zdraví zaměstnance byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení – trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 94 a násl.).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Správně dovodily, že sebevražda manžela žalobkyně nesplňuje znaky pracovního úrazu, neboť nebyla vyvolána vnějšími vlivy nezávisle na jeho vůli, nýbrž byla „jím nutkavě chtěnou a následně také dokonanou“, manžel žalobkyně nespáchal sebevraždu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, neboť v té době byl již v plném invalidním důchodu, když mezi zánikem pracovního poměru manžela žalobkyně a jeho následnou sebevraždou je více než „tříměsíční časová prodleva“. Ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že manžel žalobkyně trpěl závažnou schizoafektivní poruchou, která se projevovala těžkými depresemi s vnucujícími se myšlenkami na smrt vlastní či blízkých osob, pocity manžela žalobkyně v zaměstnání proto nemohly být „jedinou příčinnou jeho sebevraždy a psychické stavy manžela žalobkyně mohly vygradovat sebevraždou i nezávisle na vnějších vlivech konkrétních pocitů v zaměstnání“. Dovodil-li proto odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně), že „nelze hovořit o existenci pracovněprávní odpovědnosti žalované za škodu vzniklou pracovním úrazem manžela žalobkyně“, neboť nebyla splněna podmínka existence pracovního úrazu, nedošlo k úrazu manžela žalobkyně při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a protože sebevražda manžela žalobkyně není v přímé souvislosti s tvrzeným šikanózním jednáním žalované“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu