Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1139/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. -93, uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 8, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č. or. 41a, č. p. 2681 na ulici Skácelova v B. (dále „předmětný byt“ resp. byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, a že nájemkyní předmětného bytu byla Mgr. E. K., matka žalovaného, která se dne 18. 3. 2005 odstěhovala do domu s pečovatelskou službou. Soud prvního stupně měl za splněnou zákonnou podmínku přechodu práva nájmu bytu podle ve spojení s v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“), a to soužití žalovaného s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ke dni, kdy ji jeho matka trvale opustila (když toto bylo mezi účastníky nesporné), a proto se zaměřil na otázku, zda měl žalovaný k tomuto dni vlastní byt. Vzal za zjištěno, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu č. p. 696 v k. ú. Š. (dále „dům č. 696“ nebo „dům žalovaného“), že jako účel využití této budovy je v něm uvedeno „bydlení“, že manželka žalovaného PhDr. J. L. je zde zapsána jako vlastnice domu č. p. 702 v k. ú. Š. (dále „dům č. 702“), sloužícího taktéž k bydlení, že dům žalovaného se skládá z jedné obytné místnosti bez příslušenství, že není napojen na vodovod ani na kanalizaci, a je vytápěn elektrickými přímotopy, že dle rozhodnutí Magistrátu města B., odboru památkové péče ze dne 15. 6. 2004 je nepřípustná úprava předzahrádky domu žalovaného za účelem plánované rekonstrukce kanalizačního řádu, že manželství žalovaného a jeho manželky bylo pravomocně rozvedeno ke dni 9. 8. 2005, že oba uzavřeli dne 13. 12. 2004 Dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení a vzájemné vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu (dále „dohoda ze dne 13. 12. 2004) , a že se v ní dohodli tak, že žalovaný bude v domě č. 702 užívat výlučně dětský pokoj a spoluužívat společné sociální zařízení, a to nejdéle do 31. 12. 2006. Soud prvního stupně dovodil, že dům č. 696 nemůže vzhledem ke svému stavu (popsanému ve znaleckém posudku ze dne 26. 5. 2004) sloužit k bydlení žalovaného, a že „i s ohledem na ustanovení obč. zák.“ nemůže bránit přechodu práva nájmu bytu. Přesto však dospěl k závěru, že žalovaný disponoval k rozhodnému okamžiku takovým právním titulem, který zakládal právo na bydlení sloužící k trvalému uspokojování potřeby bydlení, neboť byl ženatý a měl právo bydlet v domě své manželky (v domě č. 702) a posléze mu svědčilo právo vyplývající z jejich dohody ze dne 13. 12. 2004; bylo přitom nerozhodné, zda toto právo realizoval. Soud prvního stupně uzavřel, že nebyla splněna zákonná podmínka neexistence vlastního bytu ve smyslu ve spojení s obč. zák., a na základě toho shledal žalobu podle obč. zák. důvodnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. -116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že právo žalovaného bydlet v domě jeho manželky mu nezakládalo právní důvod bydlení trvalého charakteru, neboť šlo o právo odvozené a omezené dohodou ze dne 13. 12. 2004. Podle názoru odvolacího soudu je však takovým právním důvodem jeho vlastnické právo k domu č. 696. Žalovaný sice prokazoval, že jeho dům je ve špatném stavebnětechnickém stavu a neskýtá podmínky kladené na dnešní úroveň bydlení, nicméně nelze přehlédnout, že žalovaný tento dům vlastnil bezmála 20 let, neprokázal, že by o něj jakkoliv pečoval, neuvedl závažné důvody, pro které jej nechal chátrat, avšak přesto ho dlouhodobě pronajímal. Odvolací soud uvedl, že otázku existence vlastního bytu je třeba vykládat objektivně a nikoliv podle subjektivních důvodů na straně žalovaného, jinak by došlo k nepřípustnému omezování žalobce v realizaci jeho vlastnického práva. Na základě toho uzavřel, že žalovaný měl k rozhodnému okamžiku vlastní byt, a proto nesplnil zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu. Povinnost žalovaného k vyklizení bytu nevázal na zajištění bytové náhrady, když dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž mimo jiné poukázal na to, že žalovaný neplatí řádně nájemné z předmětného bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že v něm byla řešena otázka, „zda samo vlastnictví nemovitosti, z hlediska stavebního objektivně v rozhodné době neobyvatelné a bez možnosti jejího zobytnění, lze při posuzování splnění zákonných podmínek přechodu nájmu bytu podle ust. obč. zák. ve spojení s ust. obč. zák. hodnotit jako existenci vlastního bytu“, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena a odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem, když nesprávně vyložil ustanovení obč. zák. Dovolatel uvádí, že k nesprávnému právnímu posouzení věci ( ) „došlo proto, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů nepostupoval v souladu s ust. , v řízení provedené důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlížel, jak mu to citované ustanovení ukládá, ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Podle názoru dovolatele odvolací soud hodnotil jenom skutečnost, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník budovy sloužící k bydlení, a že se nestaral o její údržbu a opravy tak, aby splňovala požadavky na slušné bydlení. Nepřihlédl však ke znaleckému posudku ze dne 26. 5. 2005, ani k rozhodnutí Magistrátu města B., a dospěl tak k nesprávnému závěru, že vlastnictví domu č. 696 je překážkou přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Současně dovolatel poukázal dále na to, že odvolací soud negativně hodnotil skutečnost, že nehradí nájemné z předmětného bytu v plné výši, ačkoliv uvedená okolnost nemá vliv na rozhodování v projednávané věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nepřípustné, vyjádřil souhlas s napadeným rozsudkem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Jak je patrno z obsahu dovolání ( ) dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby především námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů, a uplatňuje tak dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel sice i v této souvislosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale jako příčinu označuje nesprávný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, a nesprávně (neúplně) zjištěný skutkový stav. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle a b) , nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ( ). K námitce dovolatele, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s procesními předpisy, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení ( ), jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem označená otázka zásadního právního významu, neboť na řešení takto vymezené otázky (předpokládající určitý skutkový stav, z něhož měl odvolací soud vycházet) napadené rozhodnutí nespočívá.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , věty první, a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu