Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1679/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. -40, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku „byt o velikosti 4+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházející se v přízemí domu č. p. 587, Perucká ulice 23, Praha 2, kat. území V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. -100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 15. září 1983 a dohody o užívání bytu ze dne 30. ledna 1984 předmětný byt původně užívali manželé M. a F. F., že po úmrtí F. F. v roce 1988 byt nadále užívala pozůstalá manželka M. F., s níž žalobci jako pronajímatelé uzavřeli dne 23. listopadu 1996 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že rozsudkem ze dne 30. června 2000, sp. zn. , přivolil Obvodní soud pro Prahu 2 k výpovědi žalobců z nájmu M. F. k předmětnému bytu a že M. F. bylo uloženo byt vyklidit a žalobcům předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, že M. F. nájem předmětného bytu zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dne 30. dubna 2001 a že i poté v bytě bydlela až do svého úmrtí dne 8. října 2004. Dále zjistil, že s M. F. v bytě bydlely obě žalované (její dcera M. V. a vnučka M. V.), že dne 5. března 1988 uzavřeli tehdejší OPBH P. 2 na straně jedné a M. F. a M. V. na straně druhé dohodu o užívání bytu (dále jen „dohoda ze dne 5. března 1988“) a že dohodě ze dne 5. března 1988 nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu M. V. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 15. září 1983 a dohody o užívání bytu ze dne 30. ledna 1984 vzniklo F. a M. F. podle tehdejších předpisů právo společného užívání bytu manžely, že v důsledku úmrtí F. F. v roce 1988 právo společného užívání bytu manžely zaniklo a jedinou uživatelkou bytu se ze zákona stala M. F. a že z tohoto důvodu a také proto, že nešlo o byt právně volný, nemohla být platně uzavřena dne 5. března 1988 dohoda o užívání bytu s M. V. Poté rovněž dovodil, že právo osobního užívání bytu M. F. se k 1. lednu 1992 transformovalo na její právo nájmu bytu, že toto právo zaniklo uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 30. dubna 2001 a že pak až do své smrti užívala M. F. předmětný byt z titulu práva na bydlení ( , , v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). Následně také dovodil, že právo na bydlení ve smyslu obč. zák. nemohlo přejít na žalované (dceru a vnučku M. F.) proto, že ustanovení obč. zák. o přechodu nájmu nelze ani analogicky použít na právo na bydlení. Poté uzavřel, že z uvedených důvodů užívají žalované předmětný byt bez právního důvodu, a proto pokládal za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení obč. zák. – vyhověno. Oba soudy zaujaly rovněž názor, že s přihlédnutím k ustanovení obč. zák. je namístě omezit žalobce ve výkonu jejich (spolu)vlastnického práva stanovením delší než zákonné (dvanáctiměsíční) lhůty k vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V dovolání uvedly, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně namítly, že „jim nelze přičítat k tíži, pokud se rozhodnutí o přidělení bytu, které nutně muselo předcházet dohodě o užívání bytu ze dne 5. března 1988, nedochovalo“. V tomto směru odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2005, sp. zn. . Podle jejich názoru soudy pochybily, když rozhodovaly v rozporu s judikaturou, neboť „měly vycházet z toho, že rozhodnutí o přidělení bytu M. V. vydáno bylo“. Dále uvedly, že dohoda ze dne 5. března 1988 na toto rozhodnutí navazovala a je tudíž platná, že první žalovaná jako oprávněný nájemce není povinna předmětný byt vyklidit, že druhá žalovaná je oprávněna byt užívat na základě odvozeného právního titulu, tj. souhlasu první žalované. V souvislosti s dohodou o užívání bytu ze dne 5. března 1988 dovolatelky zdůraznily, že se jedná o skutečnost, která se udála před značnou řadou let a je tedy nutno vycházet z toho, že události se děly obvyklým, pravidelným způsobem, tedy že uzavření dohody o užívání bytu předcházelo řádné rozhodnutí o přidělení bytu a že byt byl právně volný. Podle dovolatelek je na žalobcích, aby prokázali, že tato dohoda o užívání bytu je neplatná. Závěrem namítly, že v předmětném bytě bydlí celý život v dobré víře, že jejich nájemní vztah trvá, a tudíž by podle nich bylo namístě, aby žalobcům byla uložena povinnost k náhradě jejich stěhovacích nákladů. Dále podotkly, že odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o nepřiznání bytové náhrady. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozsudek odvolacího soudu napadán. Vzhledem k tomu by ho měl dovolací soud za přiměřeného použití ustanovení věty první odmítnout. Současně namítli, že rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Podle jejich názoru se rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , na které dovolatelky poukazují, na daný případ nevztahuje, neboť řeší problematiku „doložení existence právních úkonů, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje vydržecí lhůty nebo skartační lhůty“. Skutečnost, že rozhodnutí o přidělení bytu, které má předcházet dohodě o užívání bytu ze dne 5. března 1988, neexistuje, zjistil podle žalobců již Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeném pod sp. zn. . Není podle nich možné presumovat existenci rozhodnutí o přidělení bytu a přenášet na ně v rozporu s důkazní břemeno o neexistenci rozhodnutí o přidělení bytu. Poté se ztotožnili s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnily dovolatelky vedle způsobilého dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím napadly správnost skutkových zjištění vztahujících se k otázce jejich právního důvodu užívání bytu. V tomto směru tedy nejprve zpochybnily správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které v tomto ohledu samy nabídly, správnost právního závěru, že jim nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu a že proto byt užívají bez právního důvodu. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelky tvrdily, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně právního důvodu užívání předmětného bytu dovolatelkami. Dovolatelky však přehlédly, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelky zpochybnily rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle lze uvést následující.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. ). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.

Jestliže na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle úspěšně zpochybnit (viz výklad shora), odvolací soud dovodil, že dovolatelky – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – užívají byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jim delší než zákonnou ( ) – dvanáctiměsíční – lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.

Pro úplnost zbývá dodat, že soudní praxe také dovodila, že v případě smrti osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ustanovení o přechodu nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák.) použít ani analogicky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 719 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. , a ze dne 2. února 2006, sp. zn. ).

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelky, které zavinily, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. srpna 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu