Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 280/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, č.j. -134, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 4, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 493 v ulici K. 1, v P. 8 – K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně má ve správě dům, ve kterém se nachází předmětný byt, jehož předchozím nájemcem byl Č. S., otec 1. žalovaného, který dne 7. 3. 1997 zemřel, že dne 30. 6. 1997 žalobkyně uzavřela s 1. žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že 1. žalovaný po smrti svého otce byt zrekonstruoval spolu se svým synem D. S., který po té začal v bytě bydlet, posléze se oženil a bydlí v něm dosud se svojí manželkou a dvěma dětmi, že žalovaní uzavřeli dne 22. 2. 1973 manželství, které dosud trvá, a že si v roce 1996 zakoupili pozemek v P. 9, na kterém si postavili dům (dále „dům v P. 9“), v němž spolu žijí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oběma žalovaným vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, i když nikoliv uzavřením nájemní smlouvy, ale dodatečně, obnovením společného soužití, a to i přesto, že se 2. žalovaná do bytu nikdy nenastěhovala. Učinil dále závěr, že žalovaní (i přes poučení podle ) v řízení neprokázali, že by 1. žalovaný a syn D. měli v úmyslu v předmětném bytě založit trvalé životní společenství; poukázal přitom mimo jiné na okolnost, že si žalovaní v roce 1996 zakoupili stavební parcelu, na níž si společně vybudovali dům, do něhož se nastěhovali, na rozpory v jejich tvrzeních a výpovědích, jakož i ve výpovědích jejich syna D. a jeho manželky, a na provedené listinné důkazy. Výpověď z nájmu bytu danou žalovaným z důvodů podle a h) v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), shledal platnou a důvodnou, když dovodil, že žalovaní jsou stále společnými nájemci předmětného bytu (jejich právo nájmu bytu nepřešlo na syna D.), mají dva byty (vedle práva nájmu k bytu jim svědčí vlastnické právo k domu v P. 9) a byt bez vážných důvodů neužívají. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž konstatoval, že nejsou dány okolnosti, pro které by mohla být žaloba s poukazem na zamítnuta. Povinnost žalovaných k vyklizení bytu nevázal na zajištění přístřeší s tím, že bydlí ve vlastním domě.

K odvolání 1. žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č.j. -151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 29. 6. 2006, č.j. -156, rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ve shodě s ním konstatoval, že 1. žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že právo nájmu bytu přešlo na jeho syna D., tj. ohledně splnění podmínek stanovených v ustanovení ve spojení s

Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm výslovně dovolací důvody podle a b) Za otázky zásadního právního významu označil otázku, zda za situace, kdy žalobce neodůvodnil v žalobě požadavek na neposkytnutí přístřeší, je soud oprávněn z úřední povinnosti zkoumat hledisko rozporu s dobrými mravy, a zda může jít s odkazem na ustanovení nad rámec žaloby (ad 1), otázku, zda soud může nevyhovět žalobnímu požadavku na vyklizení z bytu, jestliže v něm jeden ze společných nájemců (manželů) nebydlí a nemá v něm žádné věci (ad 2), otázku, zda je zde povinností soudu dle i v případě, jestliže oba účastníci splnili svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní a provádění dalších důkazů není nezbytné (ad 3), a otázku, zda je správné posouzení věci z hlediska za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti nevyšly v řízení najevo (ad 4). Dovolatel má za to, že z celkových výsledků dokazování vyplývá skutkový závěr, že jeho právo nájmu bytu přešlo na jeho syna D., a že tudíž žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) uložil oběma žalovaným povinnost k vyklizení bytu, aniž by ji vázal na poskytnutí přístřeší, které (jak vyplývá z uváděných rozhodnutí dovolacího soudu) je bytovou náhradou a právo na ni může být odepřeno jen tehdy, byl-li by jeho výkon v rozporu s dobrými mravy, jednak v tom, že žalobě bylo vyhověno vůči oběma manželům (oběma byla též uložena povinnost k vyklizení), ačkoliv 2. žalovaná v bytě nikdy nebydlela. Závěrem dovolatel uvádí, že řízení je postiženo vadami, spočívající v tom, že soud nebyl oprávněn zkoumat z úřední povinnosti hledisko rozporu s dobrými mravy, a že soud nebyl oprávněn (ani podle ) pátrat po důkazech z vlastní iniciativy, a to zvláště v zájmu jen jedné strany, neboť tím porušuje zásadu rovnosti stran. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatel v dovolání formuluje otázky, s nimiž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud jde o otázky ad 1) a ad 4), lze konstatovat, že jde o otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleno, a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 16, ročník 1998, jakož i ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. , vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že z koncepce zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu stanovící hlediska pro rozhodování soudu při povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě vyplývá, že jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud při rozhodování o bytové náhradě není vázán návrhem účastníků ( ), neboť jde o spory, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky. Z rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. , pak vyplývá, že právo na bytovou náhradu ve formě přístřeší lze odepřít, bylo-li by její přiznání v rozporu s dobrými mravy. O takovýto rozpor se nepochybně jedná i v případě, má-li vyklizovaný nájemce zajištěnu možnost bydlení a uskladnění věcí domácí potřeby.

Pokud jde o otázku ad 2), je třeba poukázat na to, že v soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodování o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty, a povinnosti k vyklizení je spojeno s rozhodnutím o bytové náhradě (srov. ). Proto je pro výrok o povinnosti nájemce byt vyklidit (ať již v závislosti na bytové náhradě nebo ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku) bezvýznamné, zda se ve vyklizovaném bytě zdržuje či nikoliv, popř. zda v něm má, či nemá své věci.

Dovolatel dále výslovně uplatňuje i dovolací důvod podle (který obsahově naplňuje též otázka označená ad 3). Zde je nutno uvést, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , části věty před středníkem a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu