Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3521/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 10, proti žalovaným 1) PhDr. Š. T. a 2) Mgr. S. T., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. -55, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. -55, pokud jím byl „změněn“ rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. května 2006, č. j. -39, ve výroku o vyklizovací povinnosti tak, že žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobkyni odevzdat byt č. 1, I. kategorie,

o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v I. podlaží domu čp. 493 v P. 10, Chotutická 2,

se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. -55, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. května 2006, č. j. -39, ve výroku o bytové náhradě tak, že žalovaným bylo uloženo splnit vyklizovací povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. -39, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit

a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 1, I. kategorie, o velikosti 3+1 s přísl., v I. podlaží domu čp. 493 v P. 10, Chotutická 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že ohledně předmětného bytu uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci dne 16. července 2003 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne

16. července 2003“), že podle nájemní smlouvy ze dne 16. července 2003 šlo o nájemní poměr na dobu určitou od 1. srpna 2003 do 31. července 2005, že „byt č. 3, II. kategorie, o velikosti 3+1 s přísl., o výměře 111,5 m2, v domě čp. 102 v P. 8 – K., K. 95“ (dále jen „byt K.“), jehož nájemci na dobu neurčitou byli žalovaní v dřívější době, byl postižen povodněmi, že možnost získat nájemní právo na dobu určitou k předmětnému bytu byla chápána jako krátkodobá výpomoc ze strany žalobkyně, že po skončení nájemního poměru k předmětnému bytu se měli žalovaní vrátit zpět do bytu K., že v řízení nebyl prokázán tvrzený příslib o prodloužení nájemní smlouvy k předmětnému bytu, že nájemní poměr k bytu K. žalovaní ukončili dohodou ke dni 31. července 2003 s odstupným ve výši 100.000,- Kč a že na odstupném jim bylo nakonec vyplaceno 85.000,- Kč poté, co byl z částky 100.000,- Kč odečten jejich dluh na nájemném z bytu K. v částce 15.000,- Kč. Dále zjistil, že v případě žalovaných jde o rodinu se dvěma nezletilými dětmi, které mají značné zdravotní problémy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že podala-li žalobkyně žalobu na vyklizení bytu dne 17. srpna 2005, nájemní poměr žalovaných skončil uplynutím doby (dne 31. července 2005) a od 1. srpna 2005 předmětný byt užívají bez právního důvodu; proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl ( , , ve znění před novelou provedenou , tj. ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil za analogického použití ustanovení obč. zák. zajištěním bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. -55, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k uložené vyklizovací povinnosti. V této souvislosti zdůraznil, že byla-li žaloba podána v zákonné třicetidenní lhůtě, skončil nájem bytu uplynutím doby dne 31. července 2005. Ve vztahu k bytové náhradě však dovodil, že ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., které se týká bytových náhrad při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, zde nelze použít ani analogicky. Uvedl, že v úvahu by připadalo přisouzení bytové náhrady podle § 3 odst. 1 obč. zák.; jestliže se však žalovaní dobrovolně vzdali svého nájemního práva k bytu K., do něhož se mohli po opravě vrátit, nelze nyní jejich bytovou situaci řešit přisouzením bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V dovolání především namítli, že jednáním zaměstnanců žalobkyně JUDr. O. D. a Mgr. H. byli uvedeni v omyl, neboť ti jim v zájmu uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu na dobu neurčitou doporučili ukončit nájemní vztah k bytu K. a změnit si i adresu trvalého pobytu. V této souvislosti dodali, že zde nelze vycházet z výpovědi svědkyně JUDr. D., neboť pokud by jejich údaje potvrdila, přiznala by tím své pochybení. Dále namítli, že žalobkyně dosud „neprokázala, z jakého důvodu potřebuje předmětný byt pro sebe“. Ve vztahu k bytové náhradě se ztotožnili s právním názorem soudu prvního stupně. Zdůraznili, že v jejich rodinné, majetkové a sociální situaci lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné; přitom v jejich případě jde o rodinu s nezletilými a navíc zdravotně postiženými dětmi. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že i když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích ( ), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o bytové náhradě pro žalované (dále jen „měnící výrok“). Zde je zapotřebí připomenout, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Přitom po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu ve výroku

o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující (dále jen „potvrzující výrok“).

Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (týkajícímu se uložení vyklizovací povinnosti žalovaných) a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku (o bytové náhradě pro žalované).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud v tomto směru potvrdil

v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použili dovolatelé ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovolací důvod podle (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle obč. zák.). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Z toho vyplývá, že pro posouzení, zda užívají předmětný byt bez právního důvodu, nabídli zčásti jiný, „svůj vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav věci. Přitom však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy,

je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li, jako v posuzovaném případě, přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti v tomto směru napadli správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací,

a na základě okolností uvedených v dovolání se snažili zpochybnit správnost závěru, že předmětný byt užívají bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku podle

Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalované. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož

i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda vyklizovací povinnost žalovaných lze – vzhledem ke zjištěným okolnostem – vázat na zajištění bytové náhrady.

V soudní praxi není pochyb o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč.zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , a z 20. ledna 2005, sp. zn. ).

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. ). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.

Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady (i náhradního bytu), a to zejména v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.

Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí) vyhověl žalobě na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak žalobcům stanovil delší než zákonnou ( ) – šestiměsíční – lhůtu k vyklizení. Nelze totiž opomenout, že šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou (navíc relativně krátkou), nemohli být dovolatelé po uplynutí doby nájmu přesvědčeni, že jim svědčí platný titul k bydlení. Za této situace je jeho rozhodnutí v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.

Lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu věty před středníkem Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení bez jednání

( ) zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – podle věty první a odmítl pro nepřípustnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , , a za situace, kdy dovolatelé zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a v další části bylo jejich dovolání odmítnuto

a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo,

v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu