Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 1366/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby a změně žalobního petitu) zaplacení částky 2.068.480,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, eventuelně bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout užíváním nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy; požadovaná částka představovala rozdíl mezi nájemným placeným žalovanou a nájemným, jehož by mohl žalobce dosáhnout, pokud by nebytové prostory pronajal jinému nájemci.

Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. -258, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č. j. -285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 6. 10. 1991 žalovaná vydražila ve veřejné dražbě nájem provozní jednotky č. 419/801, a to prodejnu textilního zboží, Štefánikova 1157 v K., že dne 8. 10. 1991 uzavřela s O. p. p. v. a s., s. p., N. J., Hřbitovní 40 (jako s pronajímatelem) smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále „předmětná nájemní smlouva“) v obchodním domě C., blok A, a to prodejny, kanceláře, šatny, umývárny, WC, předsíně, úklidové komory, příjmu, vykládky a skladu (dále „předmětné nebytové prostory“ resp. „nebytové prostory“, a „předmětná budova“), na dobu určitou – do 6. 10. 1991 (správně 2001), že dohodnuté roční nájemné za nebytové prostory činilo 91.535,- Kč, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné budově na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1994, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 25. 4. 1994, kterou uzavřel s předchozím vlastníkem – společností V., spol. s r. o., která dala (prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J. F.) žalované dne 3. 3. 1994 výpověď z nájmu nebytových prostor z důvodu podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, s tříměsíční výpovědní lhůtou (do 30. 6. 1994), že výpověď byla doručena žalované téhož dne, že důvod výpovědi byl specifikován tak, že žalovaná přenechala bez souhlasu pronajímatele část nebytových prostor (jeden díl výlohy obchodu) do podnájmu J. J., že jmenované nebyl umožněn přístup do nebytových prostor ani do této vymezené části, ale že v něm toliko pracovnice žalované (aranžérky) umisťovaly a obměňovaly modely svatebních šatů dodané jmenovanou, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do 3. 2. 1997, a že platila nájemné ve výši sjednané v předmětné nájemní smlouvě. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel při posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu „Rc 142/98“, podle kterého k uzavření nájemní smlouvy podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen “), tj. nájemní smlouvy uzavřené mezi vydražitelem provozní jednotky a tím, kdo má právo hospodaření k nemovitosti, v níž se nachází pronajímané nebytové prostory, není třeba souhlasu obecního úřadu ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Pro účely vzniku daného nájemního vztahu jsou určující předpoklady stanovené v , jež pro tento případ obsahuje zvláštní úpravu týkající se předpokladů uzavření smlouvy k nebytovým prostorám v porovnání s obecnou úpravou nájemní smlouvy obsaženou v Za této situace je proto předmětná nájemní smlouva platná, byť v ní nebyl výslovně uveden účel nájmu a nebyl k ní dán souhlas obecního úřadu (resp. místního národního výboru). Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu nebytových prostor daná žalované právním předchůdcem žalobce, je neplatná, neboť  nebyl dán  uplatněný výpovědní důvod. Konstatoval, že „nebylo naplněno ani faktické jednání nájemce a podnájemce, které má znaky podnájmu“, když pojmovým znakem podnájemního vztahu je přenechání užívání (jež v sobě zahrnuje i odevzdání) individuálně určené nespotřebitelné věci (její části), která vyhovuje specifikaci vymezené v Ve smyslu citovaného ustanovení není nebytovým prostorem (místností) výloha, a proto nemůže být předmětem podnájemního vztahu. Se zřetelem k uvedenému není chování žalované, která umožnila užívání části výlohy jiné osobě, v rozporu se zákonem či smlouvou a nenaplnilo skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle Odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívala po celou dobu předmětné nebytové prostory právem – na základě platné nájemní smlouvy – a protože řádně platila nájemné, nelze dovodit, že by žalobci způsobila škodu či se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že rozhodnutí „Rc 124/98“ nelze považovat za „ustálenou judikaturu“, neboť např. „judikát “ dospívá k opačnému právnímu názoru co do souhlasu obecního úřadu. Daná právní otázka je tedy rozhodována rozdílně a chybí zde „rozhodnutí velkého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu“, které by její výklad sjednotilo. Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětná nájemní smlouva je platná, a namítá, že na nájemní smlouvu uzavřenou dle se vztahuje ustanovení   , tj. i požadavek uvedení účelu nájmu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti výpovědi dané žalované a namítá, že dospěl k právnímu závěru o nenaplnění znaků podnájmu „v rozporu s výsledkem dokazování“. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s názorem, že sjednaný předmět podnájmu nebyl nebytovým prostorem a poukazuje na to, že může jít i o volný, zdmi neohraničený prostor (jako jsou např. prodejní stánky v supermarketech). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu (§ 41 odst. 2) dovolání se podává, že vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy a o neplatnosti výpovědi z nájmu dané žalované.

Pokud jde o otázku platnosti předmětné smlouvy, spojuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s nejednotností v rozhodování dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod poř. č. 142 v časopise Soudní judikatura 20/1998 (jež měl zřejmě na mysli odvolací soud, byť jej /stejně jako „dovolatel“/ označil jako „Rc 142/98“) vyjádřil právní názor, že k uzavření nájemní smlouvy  podle zákona odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, není třeba souhlasu obecního úřadu ve smyslu 0 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí (ale též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1995, sp. zn. ) mimo jiné vyplývá, že právní úprava obsažená v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu  k úpravě obsažené v ustanovení úpravou speciální. Ustanovení , ve znění pozdějších předpisů,  řeší situaci ve zde popsaných případech do vzniku nájemního vztahu (včetně tohoto vzniku), zatímco na situaci, kdy již právo vydražitele vyplývající z tohoto zákonného ustanovení bylo realizováno, tedy na situaci po vzniku nájemního vztahu, již dopadají příslušná ustanovení obsažená v zákoně č. V rozhodovací praxi dovolacího soudu přitom nebyl zaznamenán odklon od uvedeného právního názoru, k němuž se dále přihlásil, např. i v rozsudku ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. .

Byla-li tedy otázka předložená dovolatelem již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, nelze pro její posouzení shledat  dovolání podle přípustným. Na nejednotnost judikatury nelze přitom usoudit z jednoho, dovolatelem zmíněného rozhodnutí, vydaného před tím, než rozhodnutí uváděná shora.

Pokud jde o druhou z otázek, s níž lze dle obsahu dovolání spojovat posouzení přípustnosti dovolání, tj. otázku neplatnosti výpovědi z nájmu pro nenaplnění výpovědního důvodu podle , ve znění pozdějších předpisů, dovolatel  sice namítá nesprávnost jejího právního posouzení, avšak dovozuje ji z toho, že závěr odvolacího soudu o nenaplnění znaků podnájmu byl učiněn „v rozporu s výsledkem dokazování“. Jeho námitka tak obsahově naplňuje dovolací důvod podle , který je ovšem, jak již bylo výše uvedeno, v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení , dovolacím důvodem nezpůsobilým a nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud pak dovolatel namítá, že část výlohy, jež měla být předmětem podnájemní smlouvy, je nebytovým prostorem, je třeba zdůraznit, že pro takovýto závěr nelze najít oporu  v ustanovení , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění (tj. ve znění zákonů č. , č. , a č. ).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání   podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , části věty před středníkem a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. srpna 2008

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu