Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2446/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. - 83, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 3. 2006, č. j. - 43, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. 286/12 o výměře 869 m2 a pozemkové parcely č. 286/13 o výměře 869 m2, zapsaných na LV č. 1151

pro obec a katastrální území J. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., pracoviště P., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemkových parcel, a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 6. 9. 2000 (s právními účinky vkladu ke dni 13. 6. 2003) mezi žalobkyní a stavební firmou R. se sídlem S., na níž byly notářsky ověřeny podpisy dne 19. 9. 2002. V čl. 2 smlouvy bylo uvedeno, že předmětné nemovitosti žalobkyně prodává za cenu „dle úředního odhadu“, v čl. 3 smlouvy, že kupní cena dle úředního odhadu byla uhrazena kupujícím prodávající v hotovosti při podpisu smlouvy, a v čl. 9 smlouvy se účastníci dohodli, že v případě, že nedojde ke splnění podmínek této smlouvy kteroukoliv ze smluvních stran, má druhá smluvní strana právo od této smlouvy odstoupit. Dále bylo ze znaleckého posudku znalce D. ze dne 10. 9. 2000 zjištěno, že cena pozemků činila ke dni 7. 9. 2000 částku 108.000,- Kč a že tento posudek měla žalobkyně k dispozici až dne 19. 9. 2000 po podpisu kupní smlouvy. Ze spisu Katastrálního úřadu P. pak bylo prokázáno, že rozhodnutím dne 4. 4. 2002 byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva podle citované kupní smlouvy s odůvodněním, že nebyl přiložen výpis z obchodního rejstříku kupujícího, který podnikal jako fyzická osoba pod označením stavební firma R. se sídlem S., na nějž žalobkyně reagovala dopisem ze dne 30. 4. 2002, v němž uvedla, že prodej se neuskutečnil, a proto nebude novou smlouvu předkládat, že v prohlášení ze dne 12. 6. 2003 adresovaném katastrálnímu úřadu žalovaný uvedl, že smlouvu podepsal, uzavřel a zaplatil kupní cenu z kupní smlouvy ze dne 6. 9. 2000, k níž připojil úředně ověřený podpis dne 19. 9. 2000 jako fyzická osoba, a že na základě tohoto prohlášení byl žalovaný zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 23. 9. 2003. Dopisem ze dne 26. 9. 2003 žalobkyně sdělila žalovanému, že odstupuje od kupní smlouvy uzavřené dne 6. 9. 2000 z důvodu, že smlouva je neplatná a že jí nebyla zaplacena kupní cena. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobkyně koupila předmětné pozemky kupní smlouvou v roce 1999 do svého vlastnictví za kupní cenu 674.300,- Kč fakticky uhrazenou žalovaným, jenž v té době měl blízký vztah s matkou žalobkyně, že po ukončení tohoto vztahu žalovaný vyhrožoval žalobkyni i její matce, že když s ním žalobkyně neuzavře kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, zapálí chatu její rodiny a že při podpisu smlouvy dne 19. 9. 2000 žalovaný nepředal žalobkyni kupní cenu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu , neboť tvrdí-li, že kupní smlouva ze dne 6. 9. 2000 je absolutně neplatná, avšak v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, lze změny zápisu v katastru nemovitostí dosáhnout jen za základě rozhodnutí soudu. Za správný považoval krajský soud rovněž jeho závěr, že kupní smlouva ze dne 6. 9. 2000 je podle obč. zák. absolutně neplatná z důvodu neurčitosti ujednání o kupní ceně jako její podstatné náležitosti ( obč. zák.), neboť v době uzavření kupní smlouvy žalobkyně nevěděla, jakou částku termín „dle úředního odhadu“ uvedený ve smlouvě představuje, přičemž žalovaný i přes poučení soudu prvního stupně podle neprokázal, že žalobkyně kupní cenu uvedeného dne znala (znalecký posudek byl vypracován dne 10. 9. 2000 a žalobkyně jej měla k dispozici až po podpisu smlouvy dne 19. 9. 2000). V této souvislosti vycházely soudy obou stupňů ze závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého může být kupní cena ve smlouvě stanovena i jiným způsobem, než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát postupem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť kupní smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Pro danou věc to znamená, že v kupní smlouvě by musel být odkaz na konkrétní znalecký posudek označený datem vyhotovení, osobou, která jej vyhotovila atd.; je-li v předmětné smlouvě pouhý odkaz na úřední odhad, z něhož není jasné, kdy a kým by měl být vypracován, je ujednání o kupní ceně zcela neurčité. S ohledem na tento závěr se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, již nezabývaly dalšími důvody neplatnosti kupní smlouvy tvrzenými žalobkyní, že ji uzavřela pod nátlakem žalovaného, v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a dalšími. Krajský soud neshledal důvodnou též odvolací námitku žalovaného, že soud prvního stupně pominul „synallagmatický charakter nároku“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně částku 108.000,- Kč od žalovaného obdržela.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , odst. 3 , a podává je z důvodů uvedených v a b) o. s. ř, přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce „nutnosti aplikace obč. zák., které ukládá každému z účastníků vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal“,

a v otázce „splnění podmínek pro podání určovací žaloby - zdůvodnění naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání určovací žaloby“. Namítá, že „nárok žalobkyně

na vrácení předmětných nemovitostí z neplatné smlouvy je ze zákona podmíněn závazkem vrátit žalovanému to, co se mu dostalo, tj. kupní cenu“, z čehož dovozuje,

že žaloba neumožňovala soudům obou stupňů v dané věci rozhodovat, neboť petit „neodpovídal hmotnému právu, když nebylo žalováno tak, aby bylo vyhověno obč. zák.“; proto byly soudy povinny dát účastníkům potřebné poučení podle ve spojení s , že je nutno upravit petit žaloby nebo podat vzájemný návrh, aby podmíněnost byla vyjádřena ve výroku rozsudku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože

se tak nestalo, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existence je dána i tím, že žalovanému nebylo poskytnuto poučení podle o povinnosti navrhnout důkazy k tomu,

že žalobkyně obdržela částku 108.000,- Kč, neboť poučení podle tohoto ustanovení

se mu ze strany soudu prvního stupně dostalo jen „ohledně prokázání vědomosti žalobkyně ohledně úředního odhadu“. Dále dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že kupní smlouva ze dne 6. 9. 2000 je absolutně neplatná z důvodu nedostatku dohody o ceně nemovitostí, a namítá, že v řízení prokázal, že kupní cena byla stanovena a ujednána určitě, a to na základě posudku znalce D. č. 1-2000-14 ze dne 10. 9. 2000, který žalobkyně měla při podpisu smlouvy k dispozici, a že kupní cena ve výši 108.000,- Kč byla žalobkyni uhrazena v hotovosti při podpisu smlouvy dne 19. 9. 2000, což stvrdila svým podpisem. Podle dovolatele tudíž není pravdivá výpověď žalobkyně, že znalecký posudek při podpisu smlouvy neměla, a poukazuje na svědeckou výpověď její matky, která uvedla, že žalobkyně po podpisu kupní smlouvy dne 19. 9. 2000 „posudek přivezla“. V daném případě je tudíž ujednání o kupní ceně v souladu

se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ,

či v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1986, č. j. Rc 31/87, když byla dohodnuta s odkazem na znalecký posudek o ceně prodávané věci. Žalovaný proto zastává názor, že žalobkyně podanou žalobou pouze zneužívá situace, kdy z důvodů administrativní chyby smluvních stran nebyla kupní smlouva aktualizována ke dni uzavření (v řádném označení data, zaznamenání čísla znaleckého posudku),

a spekulativně tvrdí, že smlouva je neplatná z důvodu tísně, uzavření „na oko“, nesprávného označení účastníků, které však v řízení byly vyvráceny. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není v dané věci přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a kromě toho dovolatel jím zpochybňuje především skutková zjištění soudu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto, pokud by jej dovolací soud shledal přípustným.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru,

že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237

odst. 1 písm. b) Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c) Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle

odst. 2 písm. b) , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec

(co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než

je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (nové) řešení této právní otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Přípustnost dovolání podle ustanovení je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování ( ). Pokud dovolatel nesouhlasí

se závěrem, že žalobkyně měla znalecký posudek znalce D. ze dne 10. 9. 2000 k dispozici až po podpisu smlouvy dne 19. 9. 2000 a že jí nebyla zaplacena kupní cena, a dovozuje jiné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů;

je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy

o dovolací důvod podle Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce,

že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska přípustné.

Z hlediska dovolacího důvodu podle dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně),

že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu

Podle lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo

je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost,

že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen

k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25). Jestliže totiž vlastnické právo žalobce k nemovitosti v důsledku neplatné smlouvy (kupní) nezaniklo a zápis má pouze deklaratorní účinky, nelze možnost prodávajícího na podání žaloby o určení vlastnického práva vázat na nutnost podání jiné související žaloby,

jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, nýbrž prodávající musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí (k tomu srov. právními závěry uvedené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , které v dané věci platí obdobně, v němž

se Nejvyšší soud odchýlil od právních závěrů, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. ).

Jestliže v daném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, a to na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, o níž žalobkyně tvrdí, že je absolutně neplatná, může žalobkyně dosáhnout změny tohoto zápisu a uvedení tak vzniklého stavu

do souladu se skutečným stavem právním, jen na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí, jímž bude určeno, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Naléhavý právní zájem ve smyslu je dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí.

Jestliže odvolací soud v posuzované věci dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném ve smyslu , nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci (i když jeho úvahy ohledně aplikace obč. zák.

a formulace rozsudečného výroku nejsou zcela přiléhavé), které je založeno

na skutkovém závěru, že v řízení nebylo neprokázáno, že žalobkyně částku 108.000,- Kč obdržela (podle krajského soudu nemůže vrátit plnění, které jí nebylo poskytnuto).

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Již v rozsudku ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. , na nějž poukázaly soudy obou stupňů, zaujal Nejvyšší soud právní názor, že sice není vyloučeno,

aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno na odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnosti vypracován, nemohlo by jít o určitý a tedy platný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek

by nebylo možno překlenout ani výkladem.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tudíž v dané věci nepochybil při právním posouzení věci, jestliže posoudil kupní smlouvu účastníků ze dne 6. 9. 2000 jako absolutně neplatný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti ujednání o kupní ceně, která je podstatnou náležitostí kupní smlouvy (§ 588 obč. zák.), když v řízení bylo prokázáno, že výše kupní ceny v ní byla dohodnuta „dle úředního odhadu“ a že žalobkyně ke dni podpisu smlouvy neměla znalecký posudek znalce

D. ze dne 10. 9. 2000 k dispozici.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam

ve smyslu , není dovolání proti němu podle

přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty první a odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a , neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle , ve znění účinném od 1. 9. 2006, vyčíslená podle , , snížená podle vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (

).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu