Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 817/2008

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , bylo rozhodnuto podle § 455 odst. 2 tr. ř., že obviněný M. L. vykoná na území České republiky trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Odvolacího soudu Thracie v Komotini, Řecká republika, ze dne 18. 4. 2003, č. j. 109/2003, a který byl podle § 384a odst. 1 tr. ř. uznán pro území České republiky rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. . Podle § 455 odst. 2 tr. ř. za použití čl. 10 odst. 2 Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb. bylo dále rozhodnuto, že se ve výkonu trestu odnětí svobody bude pokračovat, přičemž uložený trest odnětí svobody se přizpůsobuje a stanoví se jeho délka na 15 (patnáct) let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného M. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. , tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně, tak nabyl právní moci dne 18. 2. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž současně došlo i k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dále namítl, že soud prvního stupně sice rozhodl o pokračování uloženého trestu a jeho přizpůsobení v souladu s čl. 10 odst. 2 Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb., nicméně v odůvodnění rozhodnutí poté odkázal na vyjádření Řecké republiky, která měla využít možnosti dané Úmluvou a učinila prohlášení k čl. 3 odst. 3 Úmluvy a tedy vyloučila možnost postupu soudu České republiky podle čl. 9 odst. 1 písm. b) Úmluvy, tedy přeměnu trestu, byť tato skutečnost nebyla doložena. Proto mohl soud použít postup podle čl. 9 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Dále dovolatel uvedl, že nemůže souhlasit s tím, aby soud prvého stupně posuzoval uvedený skutek jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. V této souvislosti poté polemizoval s provedenými důkazy a uvedl, že na jejich základě by mohlo být jeho jednání podle českého právního řádu, a to zejména vzhledem k množství převážených omamných látek, kvalifikováno jako trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák. Poté nepoměr uloženého trestu dokladoval s odkazem na odsouzení jistého P. Krajským soudem v Ústí nad Labem, jemuž byl při stejné právní kvalifikaci jednání, jako osobě trestané, uložen toliko trest odnětí svobody v trvání 9 let, ač spodní hranice uvedené trestní sazby činí 10 let odnětí svobody. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku odkázal na čl. 10 odst. 2 Úmluvy, z něhož vyplývá, že pokud jde o druh trestu, má trest nebo opatření odpovídat co nejvíce trestu nebo opatření uloženému rozhodnutím, které má být vykonáno. Vzhledem k výše uvedenému pak navrhl, aby dovolací soud obě rozhodnutí zrušil.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podané dovolání považuje za nepřípustné, neboť nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, tak jak má na mysli ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Rozhodnutí o pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen cizozemským soudem, ani rozhodnutí o přizpůsobení takového trestu právnímu řádu České republiky nelze podřadit pod ustanovení § 265a tr. ř.

Vzhledem k tomu, že nelze napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovolacím řízení přezkoumávat, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, protože není přípustné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný M. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř., a dospěl k níže uvedeným závěrům.

V ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. je vymezeno, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Jde o mimořádný opravný prostředek, takže jej nelze podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat kumulativně stanovené podmínky. Musí jít o pravomocné rozhodnutí soudu, musí jít o rozhodnutí ve věci samé učiněné soudem ve druhém stupni, a konečně musí jít o takové rozhodnutí, proti němuž zákon podání dovolání připouští. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Dovolání tedy není přípustné proti rozhodnutí, které nesplňuje shora uvedené podmínky. Nelze jej proto podat, byť by se jednalo o rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud bylo vydáno v souvislosti s uznáním a výkonem cizozemského rozhodnutí, neboť rozsudkem vydaným podle § 455 odst. 2 tr. ř., nebyl obviněný uznán vinným a ani mu nebyl uložen trest (k tomu srov. R 21/2005 SbRt.).

Z předloženého spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. , Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. L. byl rozsudkem Odvolacího soudu Thracie v Komotini, Řecká republika, dne 18. 4. 2003 pod č. j. 109/2003, uznán vinným ze spáchání trestných činů dovozu narkotik ve spolupachatelství, držení narkotik ve spolupachatelství, průvozu narkotik ve spolupachatelství jako obzvlášť nebezpečný pachatel podle § 1, 12, 13, 14, 16, 17, 18, 26 odst. 1, 27, 51, 52, 76, 79, 45, 84 odst. 2a trestního zákona Řecké republiky, § 4 odst. 1, 3 tab. A č. 5 odst. 1 body a) a g), čl. 8 zákona č. 1729/1987 ve znění čl. 10 č. 2161/1993 a čl. 2 odst. 15b zákona č. 2479/1997, vše právních předpisů Řecké republiky, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let a k odnětí občanských práv na 5 let. Nejvyšším soudem České republiky byl shora citovaný rozsudek dne 16. 1. 2004 pod sp. zn. podle § 384a odst. 1 tr. ř. uznán s tím, že v České republice předmětnému skutku odpovídá právní kvalifikace podle § 187 tr. zák. Dále z rozhodnutí vyplývá, že soud, který bude případně rozhodovat o výkonu trestu, t. č. podle § 455 odst. 2 tr. ř., musí podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy přizpůsobit trest, v jehož výkonu bude pokračováno tak, aby odpovídal právnímu řádu České republiky, neboť trest v délce 20 let je s ním neslučitelný. Ze zprávy Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 9. 2007 poté vyplynulo, že Ministerstva spravedlnosti České republiky a Řecka vyslovila souhlas s předáním obviněného k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem citovaným shora bylo podle § 455 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o vykonání trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Odvolacího soudu Thracie v Komotini, Řecká republika, ze dne 18. 4. 2003, č. j. 109/2003, a který byl uznán podle tr. ř. pro území České republiky, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. , a podle tr. ř., za použití Úmluvy o předávání odsouzených osob se ve výkonu trestu bude pokračovat, přičemž uložený trest odnětí svobody přizpůsobil a stanovil jeho délku na 15 (patnáct) let. Pro výkon trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle tr. zák. do věznice s ostrahou. Jak bylo uvedeno shora, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2008 pod sp. zn. odvolání obviněného zamítl.

Z uvedeného je patrno, že dovolání obviněného nesměřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, tak jak má na mysli ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h ) tr. ř., neboť rozhodnutím nebyl obviněný uznán vinným a ani mu nebyl uložen trest. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s uznáním a výkonem rozhodnutí cizozemského státu. Jak bylo zdůrazněno výše, takové rozhodnutí nelze napadnout mimořádným opravným prostředkem, tj. dovoláním, jak obviněný učinil a uplatňoval dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h ) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. tak, že dovolání obviněného M. L. odmítá, neboť není přípustné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková