Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2757/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky O. Ř., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městkého soudu v Praze z 25. 1. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (žalobkyně O. Ř., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 01 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu 172.881,- Kč), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27. 6. 2006, č. j. -58. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo České republice – Ministerstvu financí zaplatit žalobkyni O. Ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku 60.000,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Pokud však žalobkyně požadovala další finanční náhradu 112.881,- Kč byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 1. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku změněn tak, že byla zmítnuta žaloba žalobkyně i ohledně žalobního návrhu na zaplacení finanční náhrady v cenných papírech ve výši 60.000,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání odvolávající se České republiky – Ministerstva financí bylo shledáno opodstatněným.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně vadně posoudil otázku splnění podmínek vzniku restitučního nároku podle u bratra žalobkyně O. Ř. – Ing. L. M. (o jehož dědický podíl na majetku původního vlastníka B. M. v tomto řízení šlo), když totiž nebyl v daném případě oprávněnou osobou podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a to ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. 4. 1991) z důvodu nesplňování trvalého pobytu na území tehdejší ČSFR. Tato podmínka byla zrušena až po zániku České a Slovenské Federativní republiky (dnem 31. 12. 1992 ve smyslu ustanovení ), a to nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., účinným od 1. 11. 1994, kterým byla zároveň nově otevřena lhůta k uplatnění nároku na finanční náhradu pro osoby bez trvalého pobytu na území ČR na vydání věci podle a 4 Lhůtu k uplatnění nároku na finanční náhradu pro osoby bez trvalého pobytu na území ČR podle pak „nově“ otevřel nález Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb., účinný od 8. 7. 1998. Odvolací soud dále dovozoval, že v obou případech se nově otevřená lhůta týkala pouze občanů České republiky a postavení oprávněné osoby podle mohla na podkladě uvedených nálezů získat pouze osoba, která byla ke dni účinnosti tohoto zákona státním občanem ČSFR a ke dni účinnosti uvedených nálezů byla státním občanem ČR“. Podle názoru odvolacího soudu, stal-li se tedy bratr žalobkyně po zániku ČSFR občanem Slovenské republiky, nemohl se stát na podkladě uvedených nálezů Ústavního soudu ČR osobou oprávněnou v České republice podle

Odvolací soud byl také názoru, že v daném případě bylo třeba mít na zřeteli ustanovení , které výslovně stanoví, že oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou i rehabilitované osoby podle , o soudní rehabilitaci, ovšem splňují-li podmínky uvedené v ; to se týká i bratra žalobkyně O. Ř. L. M., který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 11. 1976, sp. zn. , odsouzen i k trestu propadnutí majetku, ale později byl rehabilitován podle

Odvolací soud z toho všeho dovozoval, že nebyl-li L. M. oprávněnou osobou podle , nemohla se stát takovou osobou ani žalobkyně s odvozeným nárokem po něm ve smyslu ustanovení ve spojení s tohoto zákona. Žalobkyni O. Ř. nemohla za života jejího právního předchůdce (tj. do konce běhu propadné lhůty, dané k podání žádosti o finanční náhradu ve smyslu ustanovení ) vzniknout žádný restituční nárok a nález Ústavního soudu ČR, který uvedenou lhůtu nově otevřel výlučně pro osoby bez trvalého pobytu v ČR, na žalobkyni O. Ř. nedopadá. Ostatně nárok na finanční náhradu podle (ve znění nálezu č. 153/1998 Sb.) bylo tu třeba uplatnit do 8. 7. 1999 a žalobkyně tak učinila až 27. 8. 2004.

Odvolací soud dospěl proto k závěru, že „žalobkyni její uplatněný restituční nárok nesvědčí“; změnil tedy odvolací soud podle ustanovení rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i ohledně částky 60.000,- Kč (jež byla žalobkyni přisouzena soudem prvního stupně). O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení i .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 5. 2. 2007 a dovolání žalobkyně, zastoupené advokátem, bylo podáno u soudu 4. 4. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25. 1. 2007, sp. zn. Městského soudu v Praze, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala z ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka připomínala, že „celá záležitost je důsledkem odchodu jejího bratra Ing. L. M., CSc., v roce 1969 do ciziny z politických důvodů“, za což byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 rozsudkem z 9. 1. 1976 (sp. zn. ) k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a k propadnutí majetku. Po smrti B. M., byli dědici uvedeného zůstavitele žalobkyně O. Ř. a Ing. L. M.; polovinu zděděného majetku 21.298,50 Kč byla O. Ř. povinna vyplatit Ing. L. M.; tuto částku O. Ř. uložila pro něho do notářské úschovy. Ing. L. M. v cizině vážně nemocněl, byl postižen mozkovou mrtvicí a po jeho úmrtí trvalo řízení o jeho prohlášení za mrtvého (k 31. 12. 1995) 10 roků.

Dovolatelka uváděla, že se „cítí poškozena, neboť musela odkoupit od státu majetek, který náležel jejímu bratrovi Ing. L. M.,ale v důsledku trestněprávního rozsudku z roku 1976 mu tehdy nenáležela. Proto dovolatelka vzala bez dalšího na vědomí rozhodnutí soudu prvního stupně, který jí přiznal alespoň částku 60.000,- Kč (v cenných papírech).

Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně právně posoudil tuto záležitost, když dovodil, že ani bratr žalobkyně, který byl v roce 1976 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku pro tehdy trestný čin opuštění republiky, ale ani žalobkyně O. Ř. „nemá nárok na finanční náhradu, a to z toho důvodu, že Ing. L. M. nemá tento nárok na finanční náhradu podle , když byl občanem Slovenské republiky, a také z toho důvodu, že nárok byl údajně uplatněn opožděně ze strany Ing. L. M. i ze strany žalobkyně O. Ř.“.

Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděla, že by dovolání dovolatelky nemělo být vyhověno, protože závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) jsou zcela v souladu s ustanoveními Podle názoru žalované ČR – Ministerstva financí ČR soud správně posoudil tu okolnost, že bratr žalobkyně O. Ř. Ing. L. M. nemohl být oprávněnou osobou podle a že proto ohledně jeho nároku nemohla být oprávněnou osobou ani žalobkyně O. Ř., která ani sama neuplatnila řádně a včas nárok na finanční náhradu podle

Dovolání žalobkyně je v daném případě přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka uplatňovala ve svém přípustném dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 1. 2007, sp. zn. Městského soudu v Praze, na str. 3), podle ustanovení , , a 4 i

Podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle , 4 a 5 (o tyto případy podle citovaného zákona v daném případě nešlo).

Podle ustanovení finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti nejvíce ve výši 30.000,- Kč a dále finanční náhradu upraví vláda svým nařízením (srov. ). Finanční náhrada podle se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona.

Podle ustanovení oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní republiky.

V ustanoveních § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 876/1991 Sb. jsou pak uvedený ještě další oprávněné osoby; jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti. Další oprávněné osoby uvedené v jsou oprávněnými osobami „zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v před uplynutím lhůty, v níž mohla nároky na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, potom, pokud jsou státními občany republiky, jsou oprávněnými osobami osoby uvedené v citovaném “.

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvé potom osoby uvedené v

Všechna tato citovaná ustanovení měl v daném případě odvolací soud v podstatě na zřeteli. Odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, nevycházel však z právního závěru, který byl zaujat ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) na str. 116 /250/, v němuž bylo vyloženo: „Zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu ( ), pak již není rozhodné, zda tato zemřelá osoba, byla státním občanem České republiky“. V daném případě se ovšem soudy musely zabývat i otázkou dodržení lhůt k uplatnění nároku na finanční náhradu podle ustanovení

V projednávané právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích konstatovaly, že mezi účastníky tohoto řízení je nesporné, že žalobkyně O. Ř. je sestrou L. M. (M.), který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 1976, sp. zn. , odsouzen mimo jiné k trestu propadnutí majetku a následně byl rehabilitován podle L. M. měl trvalý pobyt v USA a byl prohlášen za mrtvého ke dni 31. 12. 1995. Žalobkyně je podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. jedinou dědičkou po L. M., přičemž veškerým majetkem dědictví je nárok na odškodnění podle Žádost žalobkyně o finanční náhradu ze dne 13. 10. 1996, adresovaná vládě ČR, byla jako opožděná zamítnuta; dále se žalobkyně na žalovaného obrátila se žádostí ze dne 27. 4. 2004.

Za těchto uvedených okolností nelze ovšem pokládat za odporující hmotnému právu (zejména ustanovením a odst. 3 ) výsledný právní závěr soudu, že v této právní věci, týkající se finanční náhrady podle „žádost o náhradu byla uplatněna mimo zákonné lhůty, protože žádost ze dne 13. 10. 1996, uváděná žalobkyní, byla podána po lhůtě, otevřené nálezem č. 164/1994 Sb., a to do 1. 11. 1995 (přičemž ještě tu nebyl uplatněn nárok jménem žalobkyně O. Ř., ale jménem jejího již před 31. 12. 1995 zemřelého bratra Ing. L. M.); další žádost pak podala O. Ř. až v roce 2004, tedy po skončení běhu lhůty, založené nálezem č. 153/1998 Sb. a běžící do 8. 7. 1999 Písemnou žádost o finanční náhradu bylo totiž třeba podle ustanovení podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Tyto zákonné předpoklady včasnosti podání žádosti o finanční náhradu ( a 3 ) nebyly v daném případě splněny, takže nebyla-li tato úhrada, kterou poskytuje stát, ústředním orgánem státu přiznána, nemohl soud svým rozhodnutím vzhledem k opožděně podané žádosti o finanční náhradu, uložit státu, aby finanční náhrada byla přesto žadatelce poskytnuta.

Dovolatelka tedy ve svém přípustném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 25. 1. 2007 (sp. zn. ) nedoložila, že by její dovolání směřovalo proti takovému rozsudku odvolacího soudu, který by bylo možné označit za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci ( ), když tu odvolací soud neposoudil projednávanou právní věc v rozhodující otázce podle nesprávného právního předpisu a ani si použitý právní předpis nesprávně nevyložil v otázce rozhodné pro přiznání či nepřiznání žalobkyní uplatněného nároku.

Nemohl proto dovolací soud posoudit pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, jako nesprávné rozhodnutí a zrušit jej, jak to má u nesprávného rozhodnutí na zřeteli ustanovení ; dovolací soud proto podle téhož ustanovení dovolání dovolatelky musel zamítnout.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. srpna 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu