Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1790/2008

U S N E S E N Í

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. MUDr. A. Z., Dr.Sc., 2. MUDr. H. Z., a 3. MUDr. O. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 11. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. (žalobců MUDr. A. Z., Dr.Sc., MUDr. H. Z. a MUDr. O. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Ing. E. P., B. S. P., C. M. P., D. B. J., a E. J. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí podle ), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané v této právní věci, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně z 12. 2. 2007, čj. -113. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobců o vydání spoluvlastnických podílů pozemků v katastrálním území N., které byly vydány žalovaným rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. z 30. 6. 1995, čj. OPÚ 1890/90 ZAS a.s./Vá, dále podílů k pozemkům v katastrálním území O., V. Ch., H., N. a L., vydaným žalovaným rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 22. 12. 1993, čj. OPÚ 1890/92-Vá, podílů k pozemkům v katastrálním území S. a O., vydaných žalovaným rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. ze 14. 12. 1994, čj. OPÚ 1890/90-DP Praha/Vá, k pozemkům, jichž se týká rozhodnutí čj. OPÚ 1890/90-ZAS a.s./Vá, k pozemkům v katastrálním území L., vydaných žalovaným rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. z 2. 11. 1994, čj. OPÚ 1890/92 – Obec L./Vá, k pozemkům v katastrálním území O.

a L. podle rozhodnutí téhož úřadu z 27. 7. 1994, čj. OPÚ 1890/90-St.ryb/Vá, také k pozemkům v katastrálním území L., vydaným žalovaným rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 22. 6. 1994, čj. OPÚ 1890/92-OÚ L./Vá, k pozemkům v katastrálním území O. vydaným žalovaným podle rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. z 15. 6. 1994, čj. OPÚ 1890/92-OÚ/Vá, k pozemkům v katastrálním území S., vydaným podle rozhodnutí téhož úřadu z 19. 10. 1994, čj. OPÚ 1890/92OÚ S./Vá, k pozemkům v katastrálním území V. Ch. podle rozhodnutí téhož úřadu z 28. 9. 1993, čj. 1890/92, jakož i k pozemkům v katastrálním území O. podle rozhodnutí z 27. 4. 1994, čj. OPÚ 1890/92/Vá – II.; bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 10. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně z 12. 2. 2007, čj. -113, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.

V odůvodnění rozsudku odvoalcího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu v projednávané právní věci soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní posouzení je správné.

Odvolací soud poukazoval na to, že pravomocnými rozhodnutími Pozemkového úřadu v B., uváděnými v rozsudku soudu prvního stupně byly schváleny dohody o vydání nemovitostí, které uzavřeli E. P. a Z. P. se žalovanými. Pokud žalobci poukazovali na to, že jejich nároky k týmž nemovitostem nebyly ve smyslu ustanovení uspokojeny, odvolací soud měl za to, že podle ustanovení téhož zákona mohla oprávněná osoba uplatnit do 31. 1. 1993 (výjimka do 1. 9. 1993 platila jen u osob, které nebyly do 31. 3. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu); neuplatněním práva ve lhůtě zákonem takto stanovené právo zaniklo. Lhůta šesti měsíců uvedená v v daném případě uplynula dnem 31. 7. 1993, přičemž šlo ve smyslu o lhůtu propadnou (prekluzívní) (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pokud práva právní předchůdkyně žalobců – MUDr. Z., jako oprávněné osoby podle , a práva žalobců, jako osob uvedených v , nebyla v řízeních, vedených u Pozemkového úřadu v B., respektována, měli možnost se domáhat ochrany svých práv podnětem k přezkoumání vydaných rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení podle ( ) ve lhůtě stanovené v tohoto .

Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení . Ohledně nákladů odvolacího řízení poukazoval odvolací soud na to, že v odvolacím řízení žalovaní se práva na náhradu nákladů řízení vzdali.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4. 12. 2007, a na to dne 5. 2. 2008 bylo dovolání ze strany žalobců předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Berouně, tedy ve lhůtě stanovené

v (i ) .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soud z 30. 10. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 2. 2007 (čj. -113 Okresního soudu v Berouně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 ; z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují ve smyslu ustanovení , že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé vytýkali rozhodnutím soudů obou stupňů, že nesprávně zamítly jejich žalobu z důvodu prekluze práva (zániku nároku) žalobců vůči žalovaným, v důsledku údajného neuplatnění nároku ve stanovené lhůtě. Dovolatelé také vytýkali nesprávný právní názor, vyslovený zejména v rozsudku soudu prvního stupně v této právní věci, že údajně na straně žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., není dána aktivní věcná legitimace v tomto sporu, a to v důsledku údajného „vzdání se nároků (o něž jde v této právní věci) v rámci dědického řízení“ po zůstavitelce MUDr. J. Z. Zároveň dovolatelé vytýkali, že soudy v řízení o této věci rozhodovaly na základě neplně zjištěného skutkového stavu, což spatřovali především v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly objasněním otázky, zda právní předchůdkyně žalobců MUDr. J. Z. řádně a včas uplatnila své nároky na vydání nemovitostí společně s právními předchůdci žalovaných E. P. a Z. P.; dovolatelé vytýkali rovněž, že v řízení před soudy obou stupňů nebyl připuštěn důkaz výslechem JUDr. K. L., který původně zastupoval právní předchůdce všech účastníků a na základě jejich zmocnění zasílal výzvy k vydání věci podle

Dovolatelé oproti názoru soudů obou stupňů uváděli své odlišné názory zejména na výklad ustanovení a na otázku právního nástupnictví žalobců po původní oprávněné osobě MUDr. J. Z., jakož i na právní otázku aktivní věcné legitimace žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc.

Dovolatelé zdůrazňovali, že ustanovení zajišťuje soudní ochranu oprávněným osobám, které řádně a včas uplatnily své nároky, avšak správní orgány je z jakéhokoli důvodu pominuly; i když totiž původní oprávněná osoba zemře, mohou tato práva vůči osobám, jimž byla věc vydána, uplatňovat její právní nástupci. Nelze pokládat za správní názor, že ochrany u soudu podle ustanovení se mohly opomenuté oprávněné osoby a jejich právní nástupci domáhat pouze do 31. 7. 1993 (jak je to stanoveno v ) a že opomenuté osoby se mohly spoléhat na přezkum správního rozhodnutí podle ustanovení ( ) mimo odvolací řízení; podle názoru dovolatelů tato ochrana je velmi slabá a není na ni žádný právní nárok. Žalobci z titulu svého právního nástupnictví po původní oprávněné osobě MUDr. J. Z. uplatnili nárok na vydání nemovitostí vůči právním předchůdcům žalovaných poté, kdy se hodnověrně dověděli o tom, že byli ve správním řízení opomenutí, tj. že jejich nároky nebyly uspokojeny. Soudní řízení o vydání nemovitostí žalobci zahájili nepochybně včas a jejich nároky byly projednány u Okresního soudu v Berouně, pod sp. zn. 6 C71/93 poté, když se dověděli, že ve správním řízení byly žalovaným vydány další nemovitosti a žalobci byli opět opomenuti (neuspokojeni), takže toliko rozšířili žalobu vedenou pod sp. zn. Okresního soudu v Berouně, a to o konkretizaci nároku na vydání dalších nemovitostí; tyto jejich rozšířené nároky byly nejprve vyloučeny k samostatnému projednání a posléze byly zamítnuty rozsudky Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze.

Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že nárok na vydání nemovitostí podle mohli úspěšně uplatňovat také právní nástupci osoby, která uplatnila nárok na vydání věcí podle a splňovala v tomto ustanovení stanovené podmínky, a to i za situace, že tito právní nástupci již z důvodu vzdálenějšího příbuzenství sami o sobě nesplňují podmínky stanovené pro oprávněné osoby. Pokud o jejich nároku na vydání nemovitosti podle je již vedeno soudní řízení, „nelze považovat za prekludované nároky na vydání konkrétně specifikovaných nemovitostí, které byly vydány v průběhu řízení“.

Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., vyplývá, podle názoru dovolatelů, z toho, že v rámci dědického řízení po své manželce MUDr. J. Z. uzavřel se svými dcerami (žalobkyněmi MUDr. H. Z. a MUDr. O. P.) dědickou dohodu, podle níž pouze ony zdědily nárok na vydání nemovitostí podle Nešlo tu však o to, že by se žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., ohledně nároků podle zákona o půdě „vzdal dědictví“ a že tím ztratil aktivní legitimaci k uplatnění jakýchkoli nároků na vydání nemovitostí podle zákona o půdě; dovolatelé jsou toho názoru že vzdání se či odmítnutí dědictví je jiným právním institutem než uzavření dědické dohody ohledně tehdy známých nároků na vydání nemovitostí, které nevylučuje pozdější (jinou) dohodu ohledně nemovitostí či nároků, jichž si účastníci nebyli a ani nemohli být vědomi. Podle dovolatelů je „dědická dohoda závazná toliko pro vzájemné vypořádání dědiců a nemůže mít vliv na procesní právní vztahy žalobců, jakožto oprávněné osoby“ podle

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaných soudy obou stupňů správně v této právní věci posoudily, že lhůta uvedená v je lhůtou propadnou (prekluzívní). Také v otázce aktivní legitimace žalobce MUDr. A. Z. v tomto sporu soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. 4 z 12. 11. 1992, čj. -21, byla schválena dědická dohoda, podle níž nárok na vydání nemovitostí podle přešel jen na žalobkyni MUDr. H. Z. a na žalobkyni MUDr. O. P., takže žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., nelze považovat za další oprávněnou osobu podle K výtkám dovolatelů, týkajícím se tvrzených vad řízení v této právní věci, žalovaní poukazovali na to, že okolnosti o nichž žalobci navrhovali výslech svědka JUDr. K. L., si soud dostatečně objasnil z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. ; to se týkalo zejména té skutečnosti, že řádná (s potřebnými náležitostmi) výzva právní předchůdkyně žalobců MUDr. J. Z. k vydání nemovitostí, o něž jde i v tomto řízení, nebyla nikdy doručena na Pozemkový úřad v B. (jak to vyplývalo i z knihy došlé pošty Pozemkovému úřadu v B.).

Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Berouně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci, jak uváděl ve svém rozsudku z 30. 10. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Praze), na str. 5, zejména podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení byla-li nemovitost vydána podle , mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. 1. 1993 nebo k 1. 9. 1993 a jejich nároky uplatněné ve lhůtě podle nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v Oprávněná osoba podle mohla u soudu uplatnit nárok vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána podle , do šesti měsíců od uplynutí lhůty uvedené v

Podle ustanovení mohla právo na vydání nemovitosti podle téhož zákona oprávněná osoba (s výjimkou oprávněné osoby podle téhož zákona) uplatnit do 31. 1. 1993, a pokud šlo o nároky vyplývající z článku II. do 1 září 1993. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo.

Podle ustanovení může právo na vydání nemovitosti podle uplatnit po 31. 1. 1996 oprávněná osoba, která nebyla do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé; jinak právo zaniká.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat zásadní výkladový závěr: „Lhůta upravená v je lhůtou propadnou (prekluzívní)“.

Jen ohledně běhu šestiměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení (a upravené pak novelou provedenou ) nemohla tato lhůta ve své upravené verzi začít dříve než od 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti , jak to bylo vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 52 (130). V daném případě ovšem šlo o aplikaci ustanovení a nikoli

Vzhledem k těmto citovaným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 10. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení ), když dospěl k jednoznačnému závěru, že „lhůta 6 měsíců uvedená v zákona o půdě uplynula 31. 7. 1993“, popřípadě že by odvolací soud v souvislosti s aplikací ustanovení řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, dovolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

U dovolání, které nebylo možné shledat dovoláním přípustným, pak již dovolacímu soudu nenáleží přezkoumávat dovolateli uplatněné dovolací důvody (srov.

: „Je-li dovolání přípustné ……“).

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle některého jiného ustanovení tohoto právního předpisu, a to z ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení, a náhradu těchto nákladů žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatel, obsahujícímu v podstatě pouze to, co uvedli a uplatnili žalovaní již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. srpna 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu