Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4467/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 23. 8. 2005 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle rozvazuje pracovní poměr výpovědí (která byla předtím projednána s odborovou organizací) pro soustavné porušování pracovní kázně s odůvodněním, že v průběhu prvního pololetí roku 2005 dochází u žalobce k průtahům ve vyřizování svěřené agendy. Dne 26. 7. 2005 byl žalobci ředitelem odboru památkové péče žalované vrácen spis, č.j. 11457/2004, týkající se zámku č.p. 30 v O.-K., s písemným uvedením, co je v návrhu vypracovaném žalobcem považováno za chybné. Návrhy žalobce nerespektoval a opakovaně dne 27. 7., 29. 7. a 1. 8. 2005 předložil návrhy, které vytýkanou chybu neodstranily. Nedodržování udělených pokynů bylo žalobci opakovaně písemně i ústně vytýkáno a v dopisech ze dne 6. 6. 2005, 21. 7. 2005 a 11. 8. 2005 byl vždy upozorněn i na možnost výpovědi z pracovního poměru podle .

Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť se porušení pracovní kázně nedopouštěl, ale pouze se řídil právním řádem, platnými zákony a nesouhlasil s pokyny nadřízeného. Ve věcech postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č.j. -75, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ soudní poplatek ve výši 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce se dopouštěl porušování pracovní kázně tím, že „nerespektoval konkrétní pokyny svých nadřízených, jak postupovat při plnění zadaných úkolů“, ačkoliv podle organizačního a pracovního řádu měl žalobce povinnost řídit se pokyny svých nadřízených; svým chováním tak žalobce zapříčinil průtahy ve svěřené agendě. Na možnost dání výpovědi z pracovního poměru byl ve třech případech upozorněn v písemných výtkách. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobci byla v podobě konkrétních pokynů dána možnost, aby napravil nedostatky při vyřizování svěřené agendy, tyto pokyny však nerespektoval i když tak podle pracovního řádu učinit měl. Dopustil se tak soustavného porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. -122, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, výrok o poplatkové povinnosti žalobce změnil tak, že se poplatková povinnost žalobci neukládá a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dopisem prvního náměstka ministra kultury Ing. Z. N. ze dne 28. 6. 2005 odvolací soud zjistil, že „dopady do oblasti pracovněprávních vztahů mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem spočívají v rozdílném názoru na aplikaci ust. , o státní památkové péči“. Žalobce byl žalovanou upozorněn, že jeho názor není správný a že oficiální stanovisko ministerstva je takové, jaké zastávají jeho nadřízení. Odvolací soud dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že na straně žalobce k soustavnému porušování pracovní kázně došlo. Žalobce opakovaně a zcela záměrně odmítal vyřizovat agendu způsobem, který mu byl jeho zaměstnavatelem ukládán, „odmítal respektovat pokyny svých nadřízených, ač mu byl právní názor zaměstnavatele na žalobcem zpracovávanou problematiku znám a byl mu též opakovaně sdělován, což vyplývá jak z písemných výtek, tak z dopisu prvního náměstka ministra ze dne 23. 7. 2005“. Žalobce jako zaměstnanec „měl povinnost oficiální názor svého zaměstnavatele respektovat, protože nebyl žádným nezávislým orgánem, který by měl prezentovat vlastní právní názor, nýbrž byl ve vztahu ke svému zaměstnavateli v podřízeném postavení“; výpověď z pracovního poměru tak byla žalobci dána zcela důvodně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že není třeba provádět žalobcem navrhované důkazy týkající se správnosti jeho právního názoru na uvedenou problematiku, „neboť by to na platnosti výpovědi nemohlo nic změnit a právní názor žalobce, který byl jeho zaměstnavatelem odmítnut jako nesprávný, není pro posouzení věci relevantní“; „případné pochybení při postupu během vyřazování kulturních památek by totiž šlo na vrub žalovaného a nikoli žalobce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že „odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, pochybil zejména v tom, že se odmítl zabývat otázkou, zda pokyny zaměstnavatele, pro jejichž neplnění byl se žalobcem rozvázán pracovní poměr z důvodu uvedeného v ustanovení , byly či nebyly v souladu s právními předpisy“. Podle jeho názoru „jemu udělované pokyny zaměstnavatele byly v rozporu s právními předpisy“, což dokládá právním rozborem, „který vypracoval, a který opírá o platnou právní úpravu v oblasti státní památkové péče“. Protože se nejedná o „jeho vlastní právní názor, ale o spor o výklad právních předpisů“, očekával, že soud „sporný výklad vyřeší jako otázku předběžnou a v návaznosti na její vyřešení pak rozhodne spor samotný, tj. zda tyto pokyny byly či nebyly v rozporu s právními předpisy, zda žalobce neplněním těchto pokynů soustavně porušoval pracovní kázeň a zda tedy výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 23. 8. 2005 je neplatná či nikoli“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2006, č.j. -75, zrušil a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť není možné, aby se za situace, kdy je k věci zaujímáno více názorů, zaměstnavatel musel přizpůsobovat názoru toho zaměstnance, který svůj názor považuje za jediný správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení projednal věc bez nařízení jednání (, věta první ) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky „zda pokyny zaměstnavatele, pro jejichž neplnění byl se žalobcem rozvázán pracovní poměr z důvodu uvedeného v ustanovení , byly či nebyly v souladu s právními předpisy“, a dovozuje, že „jemu udělované pokyny zaměstnavatele byly v rozporu s právními předpisy“, což dokládá právním rozborem, „který vypracoval, a který opírá o platnou právní úpravu v oblasti státní památkové péče“.

Povinnost zaměstnance plnit pokyny zaměstnavatele (a oprávnění zaměstnavatele pokyny zaměstnanci vydávat) vyplývá z ustanovení zák. práce, ve znění do 31. 12 2006 (srov. , ), podle kterého jsou zaměstnanci povinni - mimo jiné - zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci.

Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že „opakovaně a zcela záměrně odmítal vyřizovat agendu způsobem, který mu byl jeho zaměstnavatelem ukládán, odmítal respektovat pokyny svých nadřízených, ač mu byl právní názor zaměstnavatele na žalobcem zpracovávanou problematiku znám a byl mu též opakovaně sdělován“, rozhodl v souladu s hmotným právem. Dovolatel totiž přehlíží, že z hlediska ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce není zaměstnanec povinen plnit jen ty pokyny zaměstnavatele, které jsou v rozporu s právními předpisy. Jestliže o výkladu právního předpisu vznikne pochybnost a zaměstnavatel právní předpis vyloží, je zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jinak řečeno, v rozporu s právními předpisy může z tohoto pohledu být jen pokyn, který je v rozporu s kogentním ustanovením právního předpisu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani z hlediska ustanovení Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí nadále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. července 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu