Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 196/2021-41

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 40 845,36 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 15 845,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucího z částky 15 845,36 Kč od 24. 10. 2018 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 25 000 Kč od 24. 10. 2018 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 15 845,36 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucího z částky 15 845,36 Kč od 24. 10. 2018 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 25 000 Kč od 24. 10. 2018 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 40 845,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % vedoucím od 24. 10. 2018 do zaplacení, a to jako nároků vzniklých jí vůči žalovanému na základě smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne datum, na základě které žalovanému poskytla částku 25 000 Kč. Dále žalobkyně v podané žalobě uvedla, že žalovaný jí již z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatil ničeho.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Již na základě tvrzení samotné žalobkyně je zřejmé, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, tedy že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. , (dále jen „“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé ( ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

5. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR? CEE, CRKI, EUCB, a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.

9. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

10. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinen žalobkyni vrátit. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení nařízení vlády číslo , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a výslovně zdůrazňuje (neboť často se setkává s chybnou interpretací či nepochopením obsahu svých rozhodnutí), že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení , ale toliko a jedině o ustanovení již zmiňovaného věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení , respektive je k ustanovení normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud však v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalovaném, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalovaného tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.

11. Soud proto žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

12. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení , že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť oba účastníci zaznamenali v řízení úspěch zhruba rovnocenný (a to i s přihlédnutím k příslušenství pohledávky, tj. úroku z prodlení).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.