Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3605/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. -91, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 8. 2006, č. j. -57, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jako náhradu ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“), za pozemky nevydané oprávněným osobám, od nichž nárok na náhradní pozemky získal žalobce postoupením na základě smluv o postoupení pohledávek. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobce byly platně postoupeny podle ustanovení zákona o půdě ve spojení s o. z. pohledávky oprávněných osob. Podle odvolacího soudu právo žalobce na převod náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005. Zaujal názor, že k zániku uvedeného práva ve smyslu zákona o půdě došlo uplynutím doby bez ohledu na to, zda tento nárok byl uplatněn u P. f. ČR nebo i u soudu, neboť se jednalo o lhůtu prekluzivní. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. s tím, že k zániku nároku dochází přímo ze zákona bez ohledu na jednání oprávněné osoby, jelikož ani podáním žaloby se běh prekluzivní lhůty, jestliže to zákon nestanoví, nestaví. Dále vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , došlo ke zrušení ustanovení a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze oprávněné osoby a jejich dědice, nikoli osoby, jimž byl nárok na náhradní pozemek postoupen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že žalobce by stejně neměl právo na vydání konkrétního náhradního pozemku. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. .

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení ve spojení s , neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Nesouhlasil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávnou aplikaci zákona o půdě. Podle dovolatele lze na něj plně aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 6/05. Tvrdil, že žádný právní předpis nepřipouští diferenciaci mezi oprávněnými osobami, resp. jejich dědici a postupníky. Dále namítal, že Ústavnímu soudu náleží pravomoc právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení pouze zrušit. Poukazoval na skutečnost, že podáním žaloby muselo dojít ke stavění promlčecí (prekluzivní) lhůty, tedy od 25. 6. 2005, která proto nemohla uplynout. Pro úplnost v dovolání uvedl, že má vůči žalovanému, který je pasivně legitimován, právo na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě. Dále konstatoval, že předmětné pozemky nejsou historickým majetkem církve, nebyla na ně uplatněna přímá restituce, nejsou určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou ani stavbou pro bydlení a jejich vydání nebrání ani žádný jiný důvod ve smyslu Podle dovolatele je třeba vycházet ze smyslu a účelu zákona o půdě. V dovolání odkazoval na závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. a též na nález Ústavního soudu . Konstatoval, že žalovaný vykonává vůli státu v právním státu, v němž je stát dlužníkem a je tedy v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas plnit svůj závazek. Dále poukazoval na článek 2 odstavec 2 d s tím, že žalovaný nesmí svou činnost vykonávat diskriminujícím, libovolným a svévolným způsobem. Namítal, že P. f. je povinen činit úkony pouze v rámci zákona o půdě, jehož účelem je uspokojení nároku oprávněných osob. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Přípustnost podle nebo b) nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.

K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 a § 33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. , v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle zákona o půdě, doznalo změny v důsledku , jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. , přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.

Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu a , je třeba v dané věci považovat za nepřípadný.

Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle věty první za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , a Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu