Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3381/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce tvrdil, že právní předchůdci účastníků ve vlastnictví jejich sousedících nemovitostí v roce 1921 dohodou zřídili právo společného průjezdu po cestě, tvořené z poloviny pozemkem každého z nich. V roce 2000 žalovaní postavili na hranici pozemků, která vede středem cesty, plot. Žalobci tím znemožnili výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni společného průjezdu, a proto se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by mu ve výkonu tohoto práva bránili.

Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 23. 9. 2004, č. j. -58, zamítl „návrh žalobce, aby soud určil, že žalovaní a), b) jsou povinni zdržet se jakéhokoliv jednání, jímž by žalobci bránili ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to práva společného průjezdu na parcele č. 75/1 zapsané na LV č. 381 pro obec a k. ú. H. V., vedeného u katastrálního úřadu v H., podél stavby na parcele č. 357 v šířce 110 cm“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 75/2, stodoly se st. parc. č. 357 a domu č. p. 1 se st. parc. č. 280 v k. ú. a obci H. V. Žalovaní jsou vlastníky sousedních nemovitostí pozemku parc. č. 75/1 a domu č. p. 2 se st. parc. č. 278, které nabyli v roce 1978 kupní smlouvou. Právní předchůdci účastníků uzavřeli dohodu, obsaženou v protokole sepsaném 15. 4. 1921 obecním představenstvem v H. V., kterou zřídili pro sebe jako vlastníky domů číslo popisné 1 a 2 „a pro své právní nástupce“ právo průjezdu po cestě (vedoucí podél stodoly na st. parc. 357 náležející nyní žalobci) o šířce 2,20 m, jejímž středem procházela hranice pozemků parc. č. 75/2 a 75/1. V pozemkové knize vklad práva služebnosti vyznačen nebyl. Okresní soud ve Strážnici v unesení ze 17. 11. 1942, č. j. -6, určil k návrhu právního předchůdce žalobce proti právnímu předchůdci žalovaného hranice mezi pozemky parc. č. 75/1 a 75/2, přičemž uvedl, že „právě místa, kudy jde hraniční čára používají obě strany jako společného průjezdu a tento společný průjezd vedle stodoly si zajistily úmluvou z 15. 4. 1921 a stanovily, že jest hranice v těchto místech vzdálena 1,10 m od stěny stodoly a také ve vzdálenosti 1,15 m od stěny stodoly je zakopán hraniční kámen a strany jej ukázaly“. Z výpovědí svědků soud prvního stupně zjistil, že „průjezd byl vlastníky obou usedlostí využíván přibližně do padesátých let dvacátého století“ a že „žalobce práva průjezdu minimálně od roku 1984 nevyužíval“. Na hranici pozemků parcelních čísel 75/1 a 75/2 ve vzdálenosti 1,10 m od stodoly žalobce a žalovaní v roce 2000 postavili plot. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že služebnost průjezdu podle dohody z 15. 4. 1921 nevznikla, neboť právo nebylo zapsáno do pozemkové knihy, jak tehdy platný Obecný zákoník občanský z roku 1811 (OZO) vyžadoval. K usnesení Okresního soudu ve Strážnici ze 17. 11. 1942 uvedl, že se vzniku služebnosti netýká a navíc na něm není vyznačena právní moc. Právo průjezdu jako služebnost nevzniklo ani vydržením, neboť OZO vznik tohoto práva vydržením neupravoval. Předpokladem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle a , , účinného od 1. 1. 1951, byl nepřetržitý výkon práva po desetiletou vydržecí dobu. Podle soudu prvního stupně „v daném případě však nebylo jednoznačně prokázáno, kdy přesně přestalo být právo průjezdu využíváno, respektive jak dlouho ještě po účinnosti novely roku 1950 bylo nepřetržitě využíváno. Proto nelze jednoznačně učinit právní závěr, že právo odpovídající věcnému břemenu bylo vydrženo“. Dále soud prvního stupně uvedl, že tyto závěry nebrání tomu, aby se zabýval hypotetickou otázkou případného promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Proto zkoumal, kdy bylo naposledy žalobcem nebo jeho právním předchůdcem právo průjezdu fakticky využito, „protože rozhodný den pro určení běhu promlčecí doby je poslední faktický výkon práva“. Jestliže minimálně od roku 1984 nebylo právo průjezdu využíváno vůbec, neboť sám žalobce položil do průjezdu 3 velké kameny, tak podle (dále „“), ve znění novely účinné od 1. 4. 1983, došlo uplynutím desetileté lhůty v průběhu roku 1994 k promlčení tohoto práva.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. května 2006, č. j. -69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a změnil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se „s jeho závěrem o tom, že společný průjezd přes pozemek par. č. 75/1 v k. ú. H. V. byl právními předchůdci žalobce využíván nejdéle do poloviny padesátých let 20. století a od té doby využíván nebyl“. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že „věcné břemeno“ dohodou z 15. 4. 1921 podle § 480 a § 481 OZO nevzniklo, neboť nebylo podle § 480 a § 481 OZO zapsáno do pozemkové knihy, a podle § 116 odst. 1 a § 118 zákona č. 141/41950 Sb. proto, že nebylo prokázán výkon tohoto práva právními předchůdci žalobce po desetiletou vydržecí dobu od 1. 1. 1951. Dodal, že k vydržení tohoto práva tak nemohlo dojít ani podle , ve znění účinném od 1. 4. 1983, případně podle tohoto zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1992.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu ( ) však uplatňuje také dovolací důvod podle , že skutkové zjištění odvolacího soudu, že průjezd byl právními předchůdci žalobce užíván jen do poloviny padesátých let 20. století, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalobce jeho právní předchůdci totiž v padesátých letech dvacátého století „společný“ průjezd využívali k soukromému hospodaření, což byl důvod, pro nějž bylo zřízeno. Po té, co se soukromým hospodařením skončili, využívali průjezd i nadále, neboť jiná možnost přístupu k jejich nemovitostem nebyla. Také při ohledání na místě samém bylo zjištěno, že jedině touto cestou je možné dostat se na pozemek za domem, což byl rovněž důvod, proč vlastníci pozemků právo průjezdu dohodou zřizovali. Pokud někteří svědci uváděli, že žalobce nebo jeho právní předchůdci průjezd nevyužívali, pak tomu tak není, neboť nemohou mít přehled po celý den. Žalobce využívá uvedené právo nepřetržitě, opak nebyl žádným způsobem prokázán a soud prvního stupně v tomto směru ani žádné dokazování neprováděl. Z výše uvedených důvodů má za to, že právo průjezdu, které je nezbytné k užívání jeho nemovitostí a dalšího majetku v jeho vlastnictví, bylo „jím a jeho právními předchůdci řádně vydrženo“. Praxe zřizování společných průjezdů vlastníky sousedních pozemků je v obci obvyklá a v současné době často využívaná. Navrhuje, aby z uvedených důvodů dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňují s právním závěrem odvolacího soudu. Poukazují na to, že podle provedených důkazů má žalobce možnost přístupu na jeho pozemek přes vlastní stodolu a přes průjezd a „návratí“ z ulice. K námitkám žalobce, že jiný přístup na pozemek nemá, připomínají, že vzniklou situaci si žalobce zavinil svým počínáním sám. Tvrzení žalobce o zřizování práv odpovídajících věcnému břemenu i vlastníky ostatních sousedících nemovitostí v obci není pravdivé. Proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Právě takový důvod žalobce v dovolání uplatnil, neboť namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že společný průjezd, resp. cesta na pozemcích parc. č. 72/1 a 75/2 byla jeho právními předchůdci užívána jen do poloviny padesátých let 20. století, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Teprve s tímto podle žalobce nesprávným zjištěním spojuje nesprávné právní posouzení věci. Jinak řečeno domáhá se přezkumu skutkového zjištění, na základě kterého odvolací soud dospěl k právnímu posouzení věci.

S ohledem na výše uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle , odst. 3 v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle věty první a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (, a ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , , odst. l, , a , ve znění vyhl. č. , částku 2 437,50 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle vyhl. č. , ve znění vyhl. č. , advokátního tarifu, celkem 3 037,50 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2008

JUDr. Marie R e z k o v á

předsedkyně senátu