Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1871/2007

U S N E S E N Í

o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn.

, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

14. 12. 2006, č. j. - 225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (poté, co usnesením ze dne 25. 3. 2002, č. j.

- 148, zastavil řízení na určení, že žalobkyně je vlastnicí parcely č. 616/41 a parcely č. 616/42 v kat. území K., neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět) rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. - 149, zamítl žalobu na určení, že „kupní smlouva uzavřená dne 22. 11. 1983 mezi žalobkyní a žalovaným M. K. je neplatná“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 2. 4. 1997, č. j. - 26, jímž „návrh, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 22. 11. 1983, uzavřená mezi navrhovatelkou L. V. a Československým státem - Městským národním výborem v K., ohledně pozemku parcelní číslo 621/4 v k. ú. K. – N., se zamítá“, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1998, č. j. - 36, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při svém rozhodnutí okresní soud vycházel ze zjištění, že předmětem kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983, která byla uzavřena mezi žalobkyní jako prodávající a bývalým Československým státem - Městským národním výborem v K. jako kupujícím, byl pozemek parc. č. 621/4 o výměře 998 m2, zapsaný na LV č. 168 pro kat. území N. Dospěl k závěru, že žalobkyně - ani přes poučení soudu podle - neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, kterou spatřovala v tom, že smlouva nebyla učiněna svobodně a určitě ( obč. zák.) a že odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům ( obč. zák.). Současně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětná smlouva obsahuje vymezení podstatných náležitostí, tj. označení jejího předmětu a ujednání o kupní ceně i o způsobu jejího zaplacení. Byla uzavřena určitě a srozumitelně a nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně „o rozporu mezi vůlí a projevem při jejím uzavírání, ani že by ji žalobkyně uzavřela v tísni a pod psychickým nátlakem“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 209, odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu neměl z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu , a dovolání proti němu tudíž nebylo přípustné.

Následně usnesením ze dne 10. 6. 2005, č.j. - 38, Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě L. V. pro zmatečnost tak, že shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2004, č.j. - 202, zrušil z důvodu uvedeného v , tj. že žalobkyni byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. - 225, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho závěrem, že na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983 není ve smyslu naléhavý právní zájem. Poukázal na odůvodnění svého původního rozsudku ze dne 11. 3. 2004, „na němž nemá důvod ničeho měnit“, v němž vycházel z názoru, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tím, že by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tedy, že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu předmětného právního vztahu. Dovodil, že „i pokud by žalobkyně měla v tomto řízení úspěch“, na jejím právním postavení by se ničeho nezměnilo, neboť rozsudek, jenž by určoval neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1983, by nemohl být podkladem pro nový zápis do katastru nemovitostí a ve vlastnických poměrech by se tudíž ničeho nezměnilo. V bližším pak odvolací soud odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 209.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného

v Namítá, že při jednání před okresním soudem, které se konalo dne 8. 12. 1999, upřesnila petit podané žaloby tak, že požadovala jednak určení, že kupní smlouva ze dne 22. 11. 1983 je absolutně neplatná, a dále určení, že je vlastnicí p.č. 616/41 a p.č. 616/42 v k.ú. K., N., ve výměře a hranicích původní p.č. 621/4. Soud prvního stupně však návrh na změnu žaloby zaprotokoloval chybně a rozhodl o připuštění změny petitu v jiném znění než navrhovala a její žádosti o opravu protokolu nebylo vyhověno. Dovolatelka se domnívá, že v důsledku uvedených procesních vad soudu prvního stupně není zřejmé, co bylo předmětem soudního řízení, a podotýká, že „také poučovací povinnost soudu lze těžko považovat za řádně splněnou, jestliže se vztahovala k nesprávnému předmětu řízení“. V rámci řízení o odvolání pak nebyla zjednána náprava. Další procesní vadu pak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval jí vznesenou námitkou podjatosti soudců senátu 38 Co Krajského soudu v Brně. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle , neboť soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka dovolací důvod podle , spočívající v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, v dovolání neuplatnila. Naopak dovolání podala výslovně z důvodu uvedeného v , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Z hlediska tohoto dovolacího soudu však dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat nemohl, neboť nezakládá přípustnost dovolání podle (srov. o. s. ř).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3

, a dovolání proti němu podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu

o náhradě nákladů řízení, majícímu povahu usnesení ( ), v - 239 nepřipouští, bylo dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [ , ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu