Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 25/2022
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části úroku ve výši 25,85% ročně z částky 15 000 Kč od 29. 11. 2017 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části úroku ve výši 25,85% ročně z částky 15 000 Kč od 29. 11. 2017 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 11. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO smlouvu o úvěru číslo rok číslo dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutou částku s příslušenstvím ve 13ti splátkách do 28. 12. 2018. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, ničeho nezaplatil. Dne datum byla část závodu původního věřitele obsahující mimo jiné i pohledávku za žalovaným převedena na společnost právnická osoba IČO. Tato společnost pak následně uzavřela s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Žalobkyně žádá k zaplacení jen jistinu a úrok sjednaný ve výši 25,85% ročně a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný podepsal dne datum s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba IČO listinu nazvanou smlouva o úvěru číslo rok číslo, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 25 950 Kč (jistinu a tzv. náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč zahrnující 600 Kč poplatek za uzavření smlouvy, 3300 Kč poplatek za správu úvěru a 2850 Kč poplatek za hotovostní výběr), a to formou 13-ti měsíčních splátek ve výši 1950 Kč. První splátka byla splatná do 28. dne měsíce následujícího po podpisu smlouvy a další pak vždy do měsíce od předchozí splátky. Úrok byl uveden ve výši 25,85% p.a. (v č.l. III/4 je uvedena sazba 63,36% ročně), RPSN pak ve výši 189,38% (viz čl. IV). Žalovaný předchůdci žalobkyně poskytl informace o svých příjmech a výdajích v žádosti o spotřebitelský úvěr, doložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za srpen, září a říjen 2017 a nájemní smlouvu (viz. žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru a k ní doložené doklady CEPR spis). Pohledávka za žalovaným byla nejdříve jako součást části podniku prodána společnosti právnická osoba, IČO (viz výpis z obchodního rejstříku a doklad o koupi části podniku v CEPR, ISAS a č.l.22-23) a následně touto společností postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum (viz smlouva o postoupení pohledávek a její příloha - CEPR spis a ISAS, č.l. 21). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky (viz dopis v CEPR spisu). Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný nezaplatil ničeho (viz žaloba, přílohy ke smlouvě o prodeji podniku a postoupení pohledávky č.l.21, 23).
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 10 950 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 67,38 % ročně (73% za 13 měsíců), smlouva uvádí 63,36% a RPSN ve smlouvě je uvedena dokonce ve výši 189,38% takové ujednání je ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v lednu roku 2017 činila cca 11 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru. Soud dále zdůrazňuje, že pojmovým znakem úvěru je ujednání o úrocích a nelze tak oddělit ujednání o nákladech a úrocích od ostatního obsahu smlouvy.
7. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument nazvaný žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru a, pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva (soud k nim přihlédl, byť nebyly výslovně jako důkaz navrženy, ale tvrzení žalobkyně o prověřování úvěruschopnosti bylo součástí žalobních tvrzení), z nichž plyne, že si předchůdkyně žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací zejména ohledně dalších závazků a výdajů ověřována, doloženo není, doloženo je jen nájemné. Tyto argumenty soud uvádí jen na okraj, neboť již shora uvedená právní úvaha pod bodem 6 vedla k závěru soudu o neplatnosti smlouvy.
8. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani postup žalobkyně, která nepožaduje ničeho jiného nad rámec jistiny, než sjednané úroky z úvěru.
9. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 15 000 Kč. Soud současně zohlednil tvrzení žalobkyně, že nebylo zaplaceno ničeho. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalovanému z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 15 000 Kč a nevrátil nic, dluh mu tedy trvá ve výši 15 000 Kč. Soud dále vyhověl žalobě též v zákonném úroku z prodlení s odkazem na § 1970 OZ, neboť žalovaný se nejpozději ke dni uvedeném ve výroku do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dostal.
10. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 o.s.ř.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (neúspěch se týká jen příslušenství - úroků z úvěru), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.