Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5527/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v záhlaví citovaným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu ze dne 9. ledna 2006, č. j. -7, tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek povinného, podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2004, č. j. -30, k vydobytí pohledávky ve výši 637 424,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 12. srpna 2002 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 66 570,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, zamítl, oprávněné uložil povinnost zaplatit náklady exekuce, o nichž bude rozhodnuto samostatným usnesením, účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek, na jehož podkladě oprávněná navrhovala nařízení exekuce na majetek povinného, není vykonatelným, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o odvolání, kterým povinný toto rozhodnutí napadl (resp. usnesení o odmítnutí odvolání povinného bylo k jeho odvolání změněno tak, že se odvolání neodmítá).

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Dovolání odůvodnila poukazem na ustanovení a b) , s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předně namítla, že usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 6. prosince 2006, č. j. -83), kterým bylo v nalézacím řízení rozhodnuto, že se odvolání povinného proti exekučnímu titulu neodmítá, není správné a řízení je proto postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zamítnutí návrhu na nařízení exekuce). Vrchní soud v řízení nevyhověl návrhu na záměnu účastníka řízení na straně žalobce (za oprávněnou), čímž porušil právo oprávněné na spravedlivý proces, a provedl v posuzované věci neprůkazné výslechy dvou svědků – zaměstnanců žalovaného (aniž by provedl v této věci klíčový výslech poštovní doručovatelky), na jejichž podkladě potom dospěl k závěru, že žalovanému (povinnému) nebyl exekuční titul doručen. Vrchní soud provedené důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením Doručení exekučního titulu prokazuje podle názoru dovolatelky především doručenka (podle níž byl exekuční titul doručen uložením), která má charakter veřejné y. Podle ní již povinnému odvolací lhůta uplynula, a exekuční titul je proto pravomocný a vykonatelný. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud v napadeném usnesení vycházel z výše uvedeného rozhodnutí vrchního soudu přesto, že k takové skutečnosti mohl s ohledem na platnou právní úpravu a relevantní judikaturu v odvolacím řízení přihlížet pouze tehdy, pokud by je účastník řízení v odvolání uplatnil. To ovšem není posuzovaný případ povinného (povinný poukázal toliko na odvolání podané proti odmítavému usnesení městského soudu). Pouhé podání odvolání proti exekučnímu titulu není důvodem, aby soud návrh na nařízení exekuce zamítl. Dovolatelka se konečně neztotožnila s odvolacím soudem, ani pokud jde o význam složení dlužné částky spolu s jejím příslušenstvím a náklady řízení na účet soudnímu exekutorovi. Podle , pověření exekutora k provedení exekuce končí mimo jiné tím, že exekvovaná pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy; tím potom končí i samotné exekuční řízení. V době rozhodování odvolacího soudu tak již bylo exekuční řízení ukončeno, a odvolací soud proto již neměl odvolání povinného vyhovět. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Povinný se k dovolání oprávněné nevyjádřil.

Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí / , , odst. 2 /. Nejvyšší soud je ale neshledal důvodným.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul.

Výkon rozhodnutí (exekuci) nařídí soud tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky vymezené v ustanovení a násl. ( ). Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce tak soud zkoumá, zda k výkonu navržený titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je titul vykonatelný pro stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.

Závěr, že k výkonu (exekuci) navržené rozhodnutí je formálně vykonatelné je závěrem právním. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět musí učinit potřebná skutková zjištění. Při posuzování formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí, opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti ( ). V případě pochybností je ale soud oprávněn a povinen provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění o tom, zda rozsudek byl řádně doručen). Srov. rozhodnutí č. 27/1984 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.

V posuzovaném případě takové pochybnosti v důsledku tvrzení přednesených povinným v odvolání (č. l. 9) skutečně vznikly; odvolací soud se tak již nemohl spokojit s doložkou vykonatelnosti, jíž byl opatřen vykonávaný rozsudek, ale musel provést další šetření ze spisu nalézacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu je potom v souladu s ustálenou soudní praxí (i judikaturou na níž odkázala dovolatelka). Odvolací soud již měl k dispozici (v době podání odvolání nebyl výsledek odvolacího řízení ještě znám) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. -83, ze kterého plyne, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č. j. -45, jímž bylo odvolání povinného proti nyní vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítnuto, vrchní soud změnil tak, že se „odvolání neodmítá“. V tomto rozhodnutí dospěl nalézací soud k závěru, a odvolací soud se ve vykonávacím řízení s jeho závěry plně ztotožnil (srov. str. 2 napadeného rozhodnutí), že podkladový rozsudek nebyl povinnému řádně doručen, proto nemohlo obstát ani odmítnutí odvolání povinného pro jeho opožděnost. Odvolání povinného je tak nutno považovat za včasné, a tedy mající ve smyslu ustanovení suspenzívní účinek. Právní názor odvolacího soudu, že v posuzované věci exekuční titul (rozsudek pro zmeškání) není pravomocný ani vykonatelný je proto správný.

Pokud jde o správnost podkladového rozsudku, Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení nelze věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu přezkoumávat; okolnost, že soudní řízení, které předcházelo vydání takového rozhodnutí bylo postiženo vadou (dovolatelka namítala, že soud v nalézacím řízení provedl nesprávně dokazování a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že včas nevyhověl procesnímu návrhu na záměnu účastníka řízení), nezakládá současně vadu vykonávacího řízení. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , publikované pod č. 62/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS ČR. Dovolatelce přitom nic nebrání v tom, aby v případě, když odvolání povinného nebylo shledáno opožděným, své námitky uplatnila v nalézacím řízení.

Pokud dovolatelka namítla, že v době rozhodování odvolacího soudu již bylo exekuční řízení skončeno (povinný v mezidobí složil vymáhanou částku i s jejím příslušenstvím a náklady řízení na účet soudního exekutora), odvolací soud proto již neměl odvolání povinného vyhovět, Nejvyšší soud připomíná, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému; okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v případě řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu ustanovení (srov. rozhodnutí č. 69/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelky proto nejsou opodstatněné.

Okolnost, že v době podání odvolání nebylo ještě rozhodnutí vrchního soudu v nalézacím řízení známo potom nelze klást povinnému k tíži. Jak sama správně zdůraznila dovolatelka, soud musí vždy postavit na jisto, zda předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí bylo podáno odvolání tuto jistotu samo o sobě neposkytuje; k tomu je třeba vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí posoudit sám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. ). V posuzovaném případě proto soud na podkladě odvolacích námitek povinného vyčkal rozhodnutí vrchního soudu v nalézacím řízení a ve shodě s tímto rozhodnutí poté dospěl k závěru, že odvolání povinného proti podkladovému rozhodnutí bylo podáno včas a podkladové rozhodnutí proto není vykonatelné.

Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty přednesenými v dovolání zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání oprávněné zamítl ( , část věty před středníkem, ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšné dovolatelky, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly ( , věta první, , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2008

JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu