Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2053/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky E. D., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. (žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. E. H., zastoupené advokátkou, 2. K. B., zastoupené MUDr. J. M., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 5. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prostějově z 12. 10. 2004, č. j. -145. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že A. D., posledně bytem v P., Gottwaldova 60, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny budovy čp. 2421 v P., postavené na pozemku parc. č. 4371, a dále ideální poloviny pozemku parc. č. 4371 a ideální poloviny pozemku parc. č. 4372 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 5045 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v P. Žalované E. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni E. D. na náhradu nákladů řízení 10.784,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované K. B. bylo uloženo zaplatit žalobkyni E. D. na náhradu nákladů řízení 10.784,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované E. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byly změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově z 12. 10. 2004, čj. -145, tak, že se zamítá žaloba o určení, že A. D., byl vlastníkem ideální poloviny budovy čp. 2421, pozemku parc. č. 4371 a pozemku parc. č. 4372 v katastrálním území P. Žalobkyni E. D. bylo uloženo zaplatit žalované E. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.1078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou K. B. nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované E. H. proti rozsudku soudu prvního stupně bylo shledáno důvodným, a to co do jejích námitek týkajících se právního posouzení této právní věci.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňoval, že stěžejním právním problémem, který bylo nutno v této právní věci vyřešit, bylo to, zda v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle restitučních předpisů, lze se domáhat ochrany vlastnického práva k téže věci (k týmž věcem) podle obecných předpisů, tedy např. i žalobou o určení vlastnického práva podle ustanovení . Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že uvedená právní problematika byla již řešena jak dovolacím soudem (v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ), tak i Ústavním soudem ČR (ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, st. 21-05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.). Shodně s těmito publikovanými právními závěry odvolací soud dovozoval v této právní věci, že nároky vyplývající z restitučního předpisu lze řešit jen podle předpisu restitučního, jako předpisu speciálního; stanoví-li totiž restituční předpis určité podmínky a určitý postup pro uplatnění nároku v rámci restitučního předpisu, nelze nárok uplatňovat podle obecného předpisu.

Odvolací soud dále dovozoval, že uvedené právní závěry je třeba aplikovat i na projednávanou právní věc, na kterou dopadá právní úprava, obsažená v ustanoveních , o mimosoudních rehabilitacích. V určovací žalobě žalobkyně E. D., podané v této právní věci, bylo argumentováno tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly znárodněny dílčím výměrem Ministerstva lehkého průmyslu z 23. 2. 1953, přičemž však tento výměr neměl potřebné náležitosti (nebyl podepsán ministrem s jeho ústavní odpovědností, výměr nebyl řádně doručen) a žalobkyně má za to, že tento výměr je nicotným správním aktem. Žalobkyně proto trvala na svém názoru, že v daném případě stát nenabyl znárodněním vlastnictví k žalobkyni uváděným nemovitostem. Odvolací soud však poukazoval na to, že takové případy má na zřeteli ustanovení , jakož i ustanovení v souvislosti s ustanovením téhož zákona, pamatující i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Odvolací soud nad to zdůrazňoval, že navíc je tu dána situace, že podle již tu bylo ve vztahu k nemovitostem podle tohoto zákona jejich vydáno řešeno, a to na základě pravomocných rozhodnutí soudů ve věci sp. zn. Okresního soudu v Prostějově.

Odvolací soud dospěl posléze k závěru, že je třeba přikročit ke změně rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení ) tak, že se určovací žaloba žalobkyně zamítá.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a 2 a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 3. 4. 2006 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 26. 5. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Prostějově, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 28. 2. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že je její dovolání přípustné podle ustanovení , a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka především zdůrazňovala, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu v otázce nepřípustnosti žaloby o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, uplatněné jeho dědičkou, a to ohledně nemovitostí, ohledně nichž byl bylo možné uplatnit i nárok podle restitučních předpisů. Podle názoru dovolatelky je tu odvolacím soudem nesprávně dovozováno a argumentováno tím, že vzhledem k této speciální úpravě restituční je tu údajně uplatnění určovací žaloby nepřípustné. Podle názoru dovolatelky nelze z odvolacím soudem uváděných právních závěrů Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR dovozovat, že by tu nebylo možné uplatnit žalobu o určení vlastnického práva, které zůstaviteli, zemřelému 4. 3. 1977, svědčilo v den jeho smrti, když tato právní skutečnost plně odpovídala zjištěnému skutkovému stavu v této právní věci. Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňovala, že ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nebyl jejich převod po 9. 5. 1945 nijak právně omezen (a to ani zavedením národní správy na tyto nemovitosti), dále tu došlo k převodu nemovitostí na základě trhové smlouvy z 27. 4. 1946 (s následným zápisem převodu nemovitostí do pozemkové knihy) ve prospěch nabyvatelů A. a E. D. a posléze žalobkyně a její manžel nabyli vlastnictví k týmž nemovitostem na základě směnné smlouvy z 31. 3. 1949 (s následným zápisem do pozemkové knihy ke dni 6. 5. 1949). Dovolatelka dovozovala, že v daném případě nemovitosti, uvedené v její žalobě, prokazatelně nepřešly na stát na základě výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 23. 2. 1953, č. j. 150-Cv/722-145, o stanovení rozsahu znárodnění podniku „R.“ se sídlem v P., a ani na základě jiného právního důvodu. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že je její určovací žaloba opodstatněna.

Ve vyjádření žalované E. H. k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu správně posoudilo otázku přípustnosti či nepřípustnosti určovací žaloby v daném případě ve shodě s právními závěry zaujatými Nejvyšším soudem ČR i Ústavním soudem ČR. Žalobkyně ostatně uplatnila žalobu ohledně týchž nemovitostí i podle restitučních předpisů, ale ani tato její žaloba se nesetkala v soudním řízení s úspěchem (viz spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. ).

Dovolání dovolatelky je dovoláním přípustným podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména s použitím aplikace a výkladu ustanovení na daný případ.

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

K výkladu ustanovení byl zaujat nově právní závěr ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném ve sdělení č. 477/2005 Sb.): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není neplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dán ani právní zájem na jejím podání“.

V této právní věci se odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, musel zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v restitučních předpisech (zejména v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit (anebo i případně bezúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální normou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, aplikoval a vyložil si ustanovení v souvislosti s ustanoveními   nesprávně, takže by bylo na místě tento rozsudek zrušit jako rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení . Dovolací soud proto přikročil podle téhož ustanovení k zamítnutí přípustného dovolání dovolatelky, které však nebylo shledáno důvodným, a to rozsudkem dovolacího soudu podle ustanovení .

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou E. H. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů, vynaložených žalovanou E. H. v řízení o dovolání, nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak v povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, v němž žalovaná E. H. pouze ve stručnosti poukázala na to, že rozhodnutí odvolacího soudu z 28. 2. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) je podle jejího názoru rozhodnutím věcně správným.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. června 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý

předseda senátu