Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1220/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se jako vlastník nájemního domu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu (Parlamentu České republiky), který spatřovala v tom, že stát upravoval (reguloval) výši nájemného právními předpisy, které byly jako protiústavní zrušeny Ústavním soudem, přičemž po jejich zrušení nebyla výše nájemného upravena vůbec. Výši škody za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2003 žalobkyně vyčíslila na 1.213.926,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. -26, žalobu na zaplacení částky 1.213.926,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem nájemního domu v L. 12, se 47 byty, z nichž u 36 bytů byla výše nájemného regulována, a to , která byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. z důvodu nepřiměřenosti jejího obsahu, a výměrem Ministerstva financí č. 6/2002, jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. s tím, že vydáním výměru bylo překročeno zákonné zmocnění. Soud prvního stupně věc posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k závěru, že pro kvalifikování konkrétního úředního postupu jako nesprávného musí v rozhodné době existovat účinná právní úprava, která umožní posoudit, je-li tento postup správný. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani ve vydání výměru Ministerstva financí č. 01/2002 změněného výměrem č. 06/2002 (v tomto ohledu obsahově téměř shodným), který byl Ústavním soudem shledán protiústavním, neboť s odkazem na , o Ústavním soudu, soud prvního stupně dovodil, že před jejich zrušením nemohou být tyto předpisy považovány za protizákonné či protiústavní, a tudíž mezi žalobkyní tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem žalované není ani příčinná souvislost. Nadto tvrzenou výši škody žalobkyně neprokázala, když jí vypočítaná částka se pohybuje v čistě hypotetické rovině, neboť při stanovení výše nájemného je třeba zohlednit všechna rozhodná kriteria (např. poloha a vybavení bytu) a také se vyrovnat s otázkou toho, že financováním běžné údržby nájemci se majetek pronajímatele zhodnocuje.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. -46, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy (ne)regulace nájemného, je protiústavní, avšak zpochybnil, že by dlouhodobé nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem bylo s to naplnit znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu ve smyslu za situace, kdy tomuto zákonodárnému sboru není k přijetí zákona stanovena žádná lhůta a přijetí zákona, jenž by neodpovídal politickému konsenzu, mu ani nelze uložit, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, s tím, že za období do 20. 3. 2003, kdy byly platné a účinné právní předpisy upravující (regulující) výši nájemného, z nichž poslední – bylo k tomuto datu zrušeno nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., nemá požadavek žalobkyně žádné opodstatnění, neboť v této době byl stát činný a normy regulující nájemné vydával a byť tyto byly posléze shledány protiústavními, nemá tato skutečnost vliv na jejich aplikovatelnost v období předcházejícím jejich zrušením ( ). Pro období od 20. 3. 2003 do účinnosti nálezů Ústavního soudu sp. zn. a odvolací soud s odkazem na , o cenách, dovodil, že výše (cena) nájmu by měla být přiměřená a odpovídat poskytnutému plnění, avšak do vydání výše nájemného ve většině případů neodpovídala poskytnutému plnění a pokud mezi ním a hladinou nájemného existuje zřejmý nesoulad, pak její nastavení je v rozporu s dobrými mravy. V takovém případě lze mít za to, že na straně nájemce, jež neplatil za poskytnuté plnění přiměřený ekvivalent – odpovídající cenu, mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, na jehož vydání by měl pronajímatel zásadně nárok. Odvolací soud dovodil, že eventuelní nárok pronajímatelů vůči státu za protiústavní nečinnost by mohl být legitimní pouze za předpokladu, pokud by se pronajímatel nedomohl svého práva vůči nájemci, a uzavřel, že z tohoto hlediska nelze podanou žalobu považovat za důvodnou, neboť žalobce jako pronajímatel se žádným způsobem nepokusil domoci svého nároku na nájemcích, není schopen prokázat vznik škody, natož její výši. V období počínaje účinností těchto nálezů měli pronajímatelé možnost řešit otázku nájemného v rámci soudního sporu s jednotlivými nájemci, a pokud tak neučinili, nelze přenášet odpovědnost za jeho rozhodnutí na stát.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a které podává z důvodu podle , b) a odst. 3

S odkazem na obsáhlou citaci vybraných pasáží odůvodnění nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. , týkajících se zejména otázky dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, a dále činnosti obecných soudů, které by při rozhodování o nájemném a o věcech obdobných neměly přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí-nájemců na skupinu druhou- pronajímatelů a vytvářet různé kategorie pronajímatelů (výklad ve spojení s y a a y), nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů. Namítá, že obecné soudy by měly v souladu s názorem Ústavního soudu při nedostatku úpravy přepokládané v odst. l obč. zák. rozhodnout o zvýšení nájemného a neměly by takovou ochranu práv pronajímatelům odmítat, zvláště pak za situace, kdy Ústavní soud opakovaně prohlásil stav nerovného postavení pronajímatelů a nájemců za diskriminační a protiústavní a dlouhodobou nečinnost zákonodárného sboru za neslučitelnou s požadavky právního státu. V rámci poskytnutí práva na ochranu majetku podle y by pronajímatelé měli být poučeni i nad rámec Uvádí, že není-li v regulované ceně kalkulováno s náklady a ziskem z důvodu privátního zájmu skupiny nájemců, dostává se regulace ceny do rozporu s , 4y. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení Dovolání je podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatelka tedy nemůže dovolací důvod podle , který ani blíže nespecifikovala, úspěšně uplatnit, neboť přípustnost dovolání může být v posuzovaném případě dána jen podle odst 1 písm. c) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle písm a) , kterým odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jež blíže nevymezuje (pravděpodobně absence poučení žalobkyně soudem nad rámec ), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud proto při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže. Navíc takového poučení se žalobkyni dostat nemohlo, neboť soudy obou stupňů neshledaly žalobu důvodnou a ani zmíněné poučení by závěr soudu nemohlo zvrátit.

Rozhodnutí odvolacího soudu kromě jiného vychází z názoru, že samotné přijímání zákonů zákonodárným sborem nelze považovat za úřední postup ve smyslu Dovolatelka otázku zásadního právního významu výslovně neoznačila, nicméně z obsahu dovolání je patrné, že s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí a dovozuje, že nečinnost zákonodárného orgánu v podobě nepřijetí zákonné úpravy, spočívající v deregulaci nájemného, je nesprávným úředním postupem. Tato otázka, byť je zásadního významu pro rozhodnutí v této věci, však ve smyslu ust. zásadní právní význam nemá.

Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle žalobkyni nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla totiž dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 2008), kdy s poukazem na , a y byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. ).

Na tom nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. je v rozporu s Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, , a 4y a y, a proto ji podle zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“. Nelze totiž dovozovat, že by tím Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje [podle písm. a) a b)y Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].

Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. , a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. , na něž dovolatelka poukazuje, nemají z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle , význam, neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. , nýbrž v nich Ústavní soud dovodil, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle , věty první, a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, a , neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. června 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu