Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 529/2008

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. , byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. , byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Obviněný T. Z. proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Táboře podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. tak, že ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný toto usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť podle něj jde o rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, jímž byl uznán vinným, když v řízení mu přecházejícím byl dán dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedené nedostatky obviněný shledal v tom, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou o tom, že když veškeré záležitosti mezi poškozeným P. J. a obviněným byly řešeny pouze na základě ústní dohody, nelze bez pochybností objasnit ujednání o rozsahu použití svěřených finančních prostředků. Závěr nižších stupňů, při němž vyhodnotily jako neopatrné, že poškozený P. J. peníze svěřil další osobě bez písemného ujednání, a přesto dospěly k závěru, že svěřené peníze nebyly vynaloženy na činnost a věci v souladu s účelem jejich svěření, obviněný považoval za porušení zásady „in dubio pro reo“. Současně zdůraznil, že jde o jednání, v jehož rámci je řešen spor stran o to, jakým způsobem bude probíhat spolupráce, k jakému účelu budou finanční prostředky používány a co všechno bude uznáno jako náležité náklady. Proto v dané trestní věci nelze dovodit, že s peněžními prostředky naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice. Podle obviněného jde o případ, který má soukromoprávní základ, a je proto nepřípustné, aby byla dovozována jeho trestní odpovědnost, protože prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.

S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Brně (zřejmě míněno Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře) zrušil a sám rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž zdůraznil, že obviněný namítal nesprávné hodnocení důkazů, které provedl již soud prvního stupně, polemizoval se skutkovými závěry soudů obou stupňů a odkázal na skutečnosti, které by vedly k jiným skutkovým závěrům, než soudy obou stupňů učinily. Obviněný prioritně předložil vlastní verzi rozhodných skutečností o tom, co bylo obsahem ujednání mezi ním a poškozeným, a až sekundárně namítl, že finanční prostředky nepoužil v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny. Obviněný sice podal předmětný opravný prostředek z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který fakticky uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak vznesl převážně námitky týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování. Tyto výhrady věcně neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu a nenaplňují ani žádný jiný důvod z taxativně vymezeného katalogu dovolacích důvodů obsaženého v ustanovení § 265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval dále otázku, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obviněný použil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť namítl, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něho lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Obviněný takto zákonem vymezeným požadavkům nedostál v celém obsahu svého dovolání, protože zčásti své výhrady zaměřil proti skutkovým zjištěním. Jedná se zejména o pasáž, v níž vytýkal, že se soud nijak nevypořádal s jeho obhajobou, že nebylo objasněno, o jaké ujednání mezi ním a poškozeným šlo a že soud nesprávně vycházel pouze z výpovědi poškozeného P. J. Ve vztahu k těmto skutečnostem též shledal nedodržení zásady „in dubio pro reo“.

Takto vznesené výhrady se týkají procesních a skutkových otázek. Nedopadají tudíž na označené dovolací důvody a nelze je podřadit ani pod žádné jiné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu nemohl správnost napadeného dovolání dále přezkoumávat.

Pokud však obviněný své výtky ohledně nesprávného právního posouzení skutku postavil na tom, že v daném případě nelze aplikovat prostředky trestní represe, protože jde o věc soukromoprávní povahy, (tj. princip „ultima ratio“), pak lze danou námitku považovat za výhradu splňující kritéria dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se týká hmotně právní otázky související s posouzením trestní odpovědnosti obviněného. Z podnětu takto vznesené výhrady Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je v této části dovolání obviněného opodstatněné.

Nejprve je vhodné uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v období od října 2004 do ledna 2005 v T. a na dalších nezjištěných místech si ponechal a použil pro svou potřebu finanční hotovost v celkové výši 94.900,- Kč, kterou v období od října 2004 do ledna 2005 postupně na čtyřikrát po různých částkách převzal v T., na H. n. v kanceláři společnosti A. a. C. P., spol. s r.o., od jejího jednatele P. J. s tím, aby tyto finanční prostředky použil na přípravu jejich budoucí společné podnikatelské činnosti v oblasti distribuce a prodeje balené pramenité vody A., kterou měl zajistit, a to konkrétně na úhradu inzerce (hledání budoucích obchodních zástupců) v M. F. D., výroby propagačních materiálů a rekonstrukce a zařízení výše uvedené kanceláře, jakož i dodávky a montáže žaluzií, a způsobil tak P. J. škodu ve výši 94.900,- Kč.

Na podkladě těchto skutkových závěrů dovodil soud prvního stupně (str. 6 odůvodnění rozsudku), že bylo prokázáno, že si obviněný částku 94.900,- Kč, kterou obdržel od poškozeného P. J. k tomu, aby ji použil na konkrétně vymezené účely v rámci zajištění jejích počínající společné podnikatelské činnosti, ponechal pro svou vlastní potřebu. Tím obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Soud prvního stupně rovněž poukázal na naplnění materiální stránky tohoto trestného činu, u níž zdůraznil jako přitěžující okolnost především osobu obviněného, u něhož pro jeho předchozí obdobnou trestnou činnost shledal sklon k páchání tohoto druhu trestných činů. Zejména poukázal na to, že se obviněný činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Zmínil i výši způsobené škody, která přesáhla více jak dvakrát základní hranici škody nikoli malé.

Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně považoval za správné a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku s tím, že uvedené úvahy doplnil a uvedl, že i když byl postup poškozeného P. J. neopatrný, když veškeré záležitosti s obviněným ohledně svěřených peněz řešil jen ústní dohodou, nejde o okolnost, která by obviněného zbavovala odpovědnosti za jednání, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud, který se uvedenými závěry obou soudů ztotožnil, ve vztahu k relevantně uplatněné námitce obviněného ohledně porušení principu „ultima ratio“, považuje za vhodné uvést, že podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. , , ).

S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné to, že skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jak soudy obou soudů stupňů správně z hledisek jeho formálních i materiálních znaků určily. Tyto jejich závěry vycházejí z toho, že ze strany poškozeného došlo ke svěření finančních prostředků obviněnému proto, aby je vynaložil na úhradu inzerce, propagačních materiálů, rekonstrukce zařízení kanceláře, dodávky a montáže žaluzií. Obviněný poté, co uvedené peníze obdržel, sice uzavřel v souladu s dohodou sjednanou s poškozeným P. J. některé smluvní závazky pro přípravu budoucího podnikatelského záměru, (např. objednal letáky, inzerci, instalaci žaluzií), avšak většinu z nich ze svěřených prostředků neuhradil, a v rozporu s účelem, k jakému mu byly svěřeny, si je ponechal pro svou potřebu. Poškozenému tím způsobil uvedenou škodu.

Takto zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, na níž se obviněný s poškozeným smluvili, vychází z pravidel obchodního styku, neboť poškozený obviněného jako svého potencionálního obchodního partnera pověřil realizací některých úkolů spojených s rozjezdem podnikatelského záměru, na němž měl v případě pozitivních výsledků i obviněný participovat. Pro tento konkrétně uvedený účel obviněnému předal ve výroku rozsudku uvedené peníze. Pokud však jde o jednání, jehož se obviněný dopustil a jež mu je kladeno za vinu, tedy to, že v rozporu s dohodu s poškozeným si jím svěřené prostředky ponechal sám pro sebe a poškozenému tak způsobil škodu, je takové jednání již mimo rámec obchodně právních vztahů. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.

Na základě všech těchto skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal, že napadenými rozhodnutími bylo o vině obviněného rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pokud obviněný navrhoval odklad výkonu rozhodnutí a odkazoval přitom na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nebyl povinen postupovat podle daného ustanovení, neboť soud prvního stupně nepředložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí. S ohledem na způsob, jakým Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl, nebyly splněny ani podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí zákonem předpokládané v § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová