Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2588/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci  žalobkyně D. T.,  zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r. zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitostí ve výši 513.444,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č. j. -85, takto :

I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č. j. -85, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 513.444,- Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu,  se odmítá.

II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ rozhodoval o návrhu, kterým žalobkyně požadovala náhradu za znehodnocené a odstraněné stavby bývalé zemědělské usedlosti podle a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Nárok žalobkyně a jeho výše nebyly zpochybněny, žalovaný však namítal, že není povinnou osobou podle uvedeného zákona. Rozsudkem ze dne  3.6.2005, čj. -58, soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován jako zákonný správce zemědělského majetku státu. Předmětná zemědělská usedlost přešla totiž z právních předchůdců žalobkyně na stát na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 23.5.1949 a prohlášení Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství z 24.8.1956. Soud však nepřiznal žalobkyni nárok na úroky z prodlení, a to z důvodu jeho promlčení.

Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v tom, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z požadované částky, jinak jej potvrdil. Za nepochybné považoval zjištění, že do trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva „P.“ S. byly dány pouze pozemky bývalé zemědělské usedlosti, nikoli však budovy, které držel ke dni účinnosti zákona o půdě Okresní  úřad P. Za nerozhodné považoval, že faktický stav byl zřejmě jiný, a možnost, že Jednotné zemědělské družstvo „P.“ S. budovy přestavělo nebo zbouralo, nepovažoval za  rozhodnou.

Úroky z prodlení přiznal odvolací soud žalobkyni od uplynutí 6 měsíců ode dne, kdy uplatnila nárok na náhradu u Okresního úřadu  P., protože v této lhůtě mělo být plnění poskytnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle , pokud je jím napaden potvrzující výrok odvolacího soudu, a podle , pokud byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Uplatňuje dovolací důvod podle , tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Soud podle dovolatele nesprávně posoudil, že hospodářskou smlouvou z 9.12.1985 bylo zřízeno právo trvalého užívání pro Jednotné zemědělské družstvo „P.“ S. (dále „JZD S.“) jen k pozemkům č. 37 a č. 72 v katastrálním území S., nikoli k budovám umístěným na pozemku č. 35. Z přílohy k hospodářské smlouvě, která je její nedílnou součástí, totiž vyplývá, že se smlouva vztahuje jak na pozemky, tak i na nemovitosti na těchto pozemcích umístěné  že tedy právo trvalého užívání se vztahovalo i na tyto budovy, což bylo úmyslem obou stran. Považuje za zřejmé, že JZD S. a jeho právní nástupci měli k budovám právo trvalého užívání a fakticky je užívali a jsou tedy pasivně legitimováni ve smyslu zákona o půdě. Pokud soud uzavřel, že nedošlo k zřízení práva trvalého užívání ve smyslu , nemění to nic na tom, že JZD S., resp. jeho právní nástupci, budovy fakticky užívali a jsou tedy osobou povinnou podle zákona o půdě. Pojem osoby, která věc držela, nebyla vykládána jednotně a do účinnosti novely, která pojem držení v zákona o půdě upřesnila, nebylo v zákoně o půdě zvláštní ustanovení o tom, kdo se takovým držitelem míní. Dovolatel také poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze při výkladu osoby povinné podle zákona o půdě vystačit vždy jen s ustanovením tohoto zákona, protože to nepostihuje všechny případy užívání.

Dovolatel dále napadá výrok odvolacího soudu o povinnosti zaplatit úroky z prodlení a domnívá se, že tuto otázku odvolací soud z hlediska promlčení nesprávně posoudil, protože jde o samostatný nárok, uplatněný až po promlčecí době. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je podle přípustné v části, napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání proti  výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nedospěl však k závěru, že by tento výrok měl zásadní právní význam, což je podmínka přípustnosti dovolání podle Nejde-li totiž o přípustnost danou ustanoveními nebo b) , nelze v dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění soudů z toho hlediska, zda mají oporu v provedeném dokazování. V dané věci soudy prvního i druhého stupně učinily shodná zjištění z hospodářské smlouvy z 9.2.1985, že JZD S. bylo zřízeno právo trvalého užívání jen k pozemkům, nikoli k budovám na nich stojících. Právní závěr, který na základě tohoto zjištění učinily, totiž že státu, který byl v každém případě vlastníkem budov ke dni účinnosti zákona, náležela i správa tohoto majetku, pak není v rozporu s hmotným právem, ani v této otázce nedošlo k rozdílným soudním rozhodnutím. S tím pak souvisí i posouzení otázky pasivní věcné legitimace právnické osoby v právním vztahu podle a zákona o půdě za situace, kdy právo dispozice s majetkem má právnická osoba odlišná od právnické osoby, která majetek fakticky užívá. Touto otázkou se však dovolací soud již zabýval a zaujal názor, že pasivně věcně legitimována je ta právnická osoba, které ke dni účinnosti zákona o půdě náleželo právo založené příslušnou právní normou. Např. v rozsudku ze dne 29.4.1999, sp.zn. Nejvyšší soud vyslovil, že právnická osoba, která věc užívala fakticky, je povinna k náhradě teprve v případě, kdy není objektivně zjistitelné, která právnická osoba byla oprávněným držitelem věci. Obdobně rozhodl rozsudkem z 30.5.1996, sp.zn. . Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou, neshledal Nejvyšší soud ani v této otázce dovolání přípustným a podle a je odmítl.

Předmětem přezkumu se tak v dovolacím řízení stal pouze výrok odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení z částky, představující hodnotu cenných papírů, v nichž má být podle rozsudku plněno.

Dovolací soud se již vícekrát zabýval tím, zda v řízení o náhradě za stavby podle druhé části zákona o půdě lze přiznat žalobci úrok z prodlení z požadované částky a ve své konstantní judikatuře, převzaté soudy nižších stupňů, dospěl k zápornému rozhodnutí. Je třeba vyjít z toho, že řízení o této náhradě je řízením o určitém způsobu vypořádání mezi osobami oprávněnými a osobami povinnými, a náhrada není peněžitým nárokem, takže do doby, než dojde k dohodě účastníků o peněžitém plnění, nebo k rozhodnutí soudu o takovém plnění, není dán právní důvod pro placení úroků z prodlení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16.7.2003, sp.zn. , ze dne 16.10.2001, sp.zn. 1141/2001, nebo ze dne  14.12.1999, sp.zn. ). V tomto řízení rozhoduje totiž soud i o formě náhrady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp.zn. ). Tyto závěry platí i pro případy, kdy náhradu poskytuje P. f., a to zejména když plní povinnost za obec nebo bývalý okresní úřad, jak tomu je právě v daném případě. Podle výslovného ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě poskytuje P. f. tyto náhrady různými způsoby, včetně převodu nemovitostí jež má ve správě, a přichází proto i v tomto případě vypořádání různými formami. (Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26.2.1998, sp.zn. ).

Protože tedy rozsudek odvolacího soudu ve výroku povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení není v souladu se shora uvedenou judikaturou, dovolací soud jej v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je soud vázán jeho právním názorem ( věta prvá ).

V novém rozsudku rozhodne odvolací soud nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. dubna 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu