Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B336406799AA394CC1257E700025E1FC.html
HTML · 19.19 KB
No categories available
29 Odo 358/2006
29
Odo 358/2006
Ing. P.
P.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému
V. N.,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 158/2003 , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 4 Cmo 276/2004 -68, takto:
I. Dovolání
se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 4 Cmo 276/2004 -68, potvrdil rozsudek ze dne 20. července 2004, č.j. 55 CmI 158/2003 -26, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce ve výši 132,039.397,60 Kč přihlášená v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 38 K 32/2003 proti úpadkyni S. I., a. s. (dále jen „úpadkyně“) je po právu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých:
- usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, sp. zn. 38 K 32/2003 , byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správkyní konkursní podstaty byla ustavena společnost K. a part. v. o. s.;
- žalobce přihlásil dne 8. srpna 2003 do konkursu na majetek úpadkyně pohledávku ve výši 134,039.397,60 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 30. dubna 1996 č. 12962018, uzavřené mezi „IPB, a. s.“ a právním předchůdcem úpadkyně;
- při přezkumném jednání dne 13. října 2003 správce konkursní podstaty popřel pohledávku co do částky 808.637,86 Kč a žalovaný co do částky 132,039.397,60 Kč;
- dne 24. listopadu 2003 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva správce konkursní podstaty k podání žaloby, která obsahovala - krom identifikace věřitele, správce, konkursní věci, přihlášené nevykonatelné pohledávky, data a podpisu - informaci o tom, v jakém rozsahu a kým byla přihlášená pohledávka popřena a důvod popření, jakož i poučení o lhůtě k podání žaloby u soudu proti popírajícímu věřiteli a správci;
- žaloba na určení pravosti pohledávky byla podána u Krajského soudu v Praze proti žalovanému 29. prosince 2003.
Odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV “) a na ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), odvolací soud uzavřel, že žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené nevykonatelné pohledávky je třeba včas podat nejen proti popírajícím konkursním věřitelům, ale též proti správci, neboť na straně žalovaných jde o nerozlučné společenství. Nebyla-li žaloba podána včas vůči všem popírajícím věřitelům a správci, nelze k popřené nevykonatelné pohledávce (nebo k její popřené výši nebo pořadí) v konkursu nadále přihlížet. Jelikož žalobce ve lhůtě určené výzvou správce konkursní podstaty podal žalobu pouze proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a nikoli proti správci konkursní podstaty, odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že výzva správce konkursní podstaty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky je „nesrozumitelná a zmatečná“. Žalobce si ji totiž vyložil tak, že bude-li podávat žalobu proti popírajícímu správci konkursní podstaty, musí směřovat proti němu a naopak bude-li podávat žalobu proti popírajícím věřitelům, musí žaloba směřovat proti nim. Dále zdůrazňuje, že vada vytýkaná soudy nižších stupňů, mohla být zhojena postupem předvídaným ustanovením § 104 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ; potud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze „č.j. 13 Cmo 29/2005 -55“, podle něhož se mu mělo dostat poučení o tom, že má jako dalšího žalovaného označit správce konkursní podstaty.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. o. s. ř. , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř. o. s. ř. ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) zásadně právně významným neshledává.
Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci (ostatně jednoznačně vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV ), je jednotně zastáván i soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka, která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2003“), přičemž dále doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. o. s. ř. Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky o tom, zda má či může mít žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, přičemž v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu ani co do řešení otázky náležitostí výzvy k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky (§ 23 odst. 2 a 4 a § 24 odst. 1 ZKV ), když v tomto směru jsou závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v souladu s výše uvedeným R 37/2003, jakož i s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1028/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1155/2006 , jež jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , odmítl [§ 243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu