Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1310/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S., b) A. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) J. N., 2) J. N., oba zastoupeni advokátem, 3) H., s. r. o., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2006, označeném č. j. -393 a č. j. -393, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 2) se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, č. j. -330, ve věci samé a to ve vztahu k prvnímu žalovanému a druhé žalované, kterým byla stanovena povinnost vydat žalobcům nemovitosti – dům č. p. 71 se stavební parcelou č. 1077, parcelu č. 1076 a parcelu č. 1078 v katastrálním území B. n. L., zapsané na LV č. 906 u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště v Ú. n. L., a to do tří dnů po právní moci rozsudku. Výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení mezi účastníky byl odvolacím soudem potvrzen s tím, že tyto náklady činily 188.445,- Kč, a žalovaní byli povinni je zaplatit společně a nerozdílně žalobcům k rukám jejich právního zástupce. Žalovaní 1) a 2) byli též zavázáni uhradit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 9.300,- Kč. Třetímu žalovanému nebyla stanovena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu k žalobcům.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byli žalobci bezpodílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. z 29. 3. 1983 byli odsouzeni pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky i k trestu propadnutí majetku. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 1990, č. j. 4 Rt 83/90, byli plně rehabilitováni, výrok o propadnutí majetku byl zrušen. Žalobci jsou občané České republiky, oprávněnými osobami se stali v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb., kterým byla zrušena restituční podmínka trvalého pobytu na území ČR. Žalovaní 1) a 2) nabyli předmětný dům na základě kupní smlouvy, uzavřené s tehdejším podnikem B. h. v Ú. n. L. ze dne 26. 11. 1984, a bylo jim zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům. Žalobci podali proti žalovaným dne 29. 9. 1995 žalobu na vydání předmětných nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, s tím, že žalovaní 1) a 2) nabyli nemovitosti v rozhodném období od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy. Nebylo respektováno předkupní právo syna žalobců, žalovaný 1) byl významným funkcionářem KSČ. V důsledku smlouvy o vkladu jmění z 1. 9. 1994 je třetí žalovaný veden jako vlastník nemovitostí.

Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu včetně restitučního důvodu a že žalobci vyzvali žalované 1) a 2) k vydání nemovitostí podle , 2 cit. zák. před uplynutím prekluzivní lhůty (ta skončila dnem 2. 5. 1995). Žalobci prokázali, že dne 26. 4. 1995 předali výzvy na poštu k doporučenému doručení, výzvy byly adresovány na adresu bydliště žalovaných. Zásilky se odesílateli, tehdejšímu právnímu zástupci žalobců, nevrátily jako nedoručené nebo popřípadě s tím, že je nelze doručit. Odvolací soud i z předložené fotokopie části obálky dovodil, že zásilky nelze považovat za uložené, ale lze mít za to, že byly žalovaným 1) a 2) doručeny v zákonné prekluzivní lhůtě. Odvolací soud dospěl též k závěru, že žalovaní 1) a 2) nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť při koupi nemovitostí bylo vědomě a úmyslně opomenuto včas a náležitě uplatněné předkupní právo syna žalobců. Tento postup byl v rozporu s tehdy platnými právními předpisy - , o správě národního majetku, , o prozatímní správě národního majetku, a se zásadami tehdy platnými o výběru kupce, uvedenými ve směrnici publikované pod č. 10/64 Věstníku ministerstva financí, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Odvolací soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádnou procesní vadu, která by měla za důsledek odnětí možnosti žalovaným jednat před soudem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Dovolatelé požadovali, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil otázku důkazního břemene ohledně doručení výzvy k vydání věcí v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Základním požadavkem pro uplatnění restitučního nároku je podle dovolatelů prokázání doručení písemné výzvy k vydání věci podle Tato lhůta je hmotněprávní, takže je nutné doložit skutečné převzetí výzvy, nikoliv pouze její odeslání. Dovolatelé tvrdili, že k převzetí výzvy nemohlo do 2. 5. 1995 dojít, neboť ve dnech 27. 4. -10. 5. 1995 absolvovali rekreační pobyt. Nesprávným postupem soudu však nebyla dána možnost důkazy o této skutečnosti navrhnout. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní 1) a 2), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (, ). Dovolání mohlo být přípustné jen podle ustanovení , neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to bez případné předchozí kasace se závazným právním názorem. Dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod , b)

Přípustnost dovolání je podle dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má pro právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní zástupce žalobců (oprávněných osob) podal na poště doporučené zásilky, správně adresované žalovaným 1) a 2) (osobám povinným), s tím, že obsahem zásilek byla výzva k vydání věcí – tedy uplatněný restituční nárok. Zásilky se zástupci nevrátily jako nedoručitelné, nebyly uloženy, k jejich podání došlo dne 26. 4. 1995, tedy s dostatečným odstupem před skončením běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty podle Uplatnění nároku tak přes neexistenci bližších údajů o doručení zásilek obstojí, a to i z hlediska dodržení prekluzivní lhůty.

V této souvislosti je nutné podotknout, že v restitučních věcech razí Ústavní soud tolerantní výklad ve vztahu k důkaznímu břemeni při uplatnění nároku (doručování zásilky). Ve věci sp. zn. (nález publikován pod č. 92 ve svazku č. 6 Sbírky nálezů a usnesení) mu dokonce postačilo jako průkaz řádného a včasného uplatnění nároku, že byla na poštu ve lhůtě podána určitá zásilka a že tato zásilka byla osobě povinné následně doručena (aniž by byly prokázány jakékoli bližší údaje). Tím spíše pak právní závěry odvolacího soudu obstojí ve světle rozsudku NS sp. zn. , podle něhož je jednostranný písemný projev vůle účinný vůči adresátovi okamžikem, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit (např. vložením do poštovní schránky v místě bydliště adresáta, zdržuje-li se tam). Není rozhodné, že se ještě toho dne adresát o obsahu právního úkonu nedozvěděl.

Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů o procesní vadě, kterou mělo být neprovedení navrhovaných důkazů k tomu, kde se v rozhodných dnech zdržovali žalovaní. Již samotný ústavní výklad postupu při uplatnění restitučního nároku postačí k závěru, že nárok byl uplatněn včas; dovolatelé ostatně k procesní stránce věci neformulovali právní otázku, jejíž řešení by měl – v intencích – dovolací soud posuzovat.

Rozsudek odvolacího soudu nevykazuje judikatorní přesah a určující hmotněprávní otázka byla zodpovězena odvolacím soudem správně. Dovolání tedy nebylo přípustné, neboť napadený rozsudek neměl podle zásadní právní význam.

Nejvyšší soud proto dovolání obou žalovaných podle věty první a odmítl.

Žalobcům nevznikly v tomto řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. dubna 2008

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu