Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 105/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. P., zastoupené advokátkou, 2) J. M., 3) L. M., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. května 2006, č. j. -172, takto:

I. Dovolání žalované 1) se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 6.11.1997 [tehdy směřující pouze proti žalované 1)] domáhala určení, že „závěť sepsaná dne 8.11.1996 zůstavitelem K. M., zemřelým, ve které ustanovil dědičkou svých nemovitostí v H. S. žalovanou, je neplatná“. Uvedla, že „zemřelý byl její manžel“; že „zanechal závěť sepsanou dne 8.11.1996, ve které ustanovil dědičkou svých nemovitostí v H. S. svou družku L. P. (žalovanou 1/)“; že „zůstavitel byl v roce 1992 hospitalizován na psychiatrickém oddělení N. v L.“; že „v roce 1995 byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení V. n. ve S. v P.“; že „v prosinci 1996 byl hospitalizován v N. v T. a poté na psychiatrické léčebně v K.“; že „zůstavitelovy hospitalizace a léčení byly v důsledku jeho nadměrného požívání alkoholu“; že „zůstavitel zemřel na diagnózu delirium tremens“; že „v době sepsání závěti zůstavitel nebyl schopen projevu vůle směřujícího k právnímu úkonu, jakým je sepsání závěti“.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28.1.2003, č. j. -74, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že „zemřelý K. M. sepsal dne 8. 11. 1996 závěť v duševní poruše, která ho k tomuto úkonu činila neschopným“.

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem - poté, co usnesením ze dne 25.6.2003, č.j. -88, připustil změnu žalobního petitu na určení, že „H. M. je dědicem po zůstaviteli K. M.“ - rozsudkem ze dne 25.6.2003, č. j. -92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „H. M.,. je dědičkou po K. M., zemřelém“; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze závěru, že „je nutno na závěť pohlížet jako na neplatnou, neboť byla učiněna osobou jednající v duševní poruše, která ji činila k takovému úkonu neschopnou“; že „napadený rozsudek byl z hlediska obsahu potvrzen, avšak ve změněném znění z důvodu změny žalobního petitu v odvolacím řízení“.

K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10.2.2004, č.j. -115, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že, „určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci; že „v posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že zůstavitel pořídil dne 8.11.1996 závěť, kterou odkázal „pozemek č. 27 s budovou č.p. 10 v katastru obce H. S., zapsané v listu vlastníků – K. S. žalované“ a „současně bylo zjištěno, že dědici zůstavitele ze zákona jsou žalobkyně, tj. manželka zůstavitele, a děti zůstavitele L. M. a J. M.“; že „z uvedených zjištění vyplývá, že účastníky sporného řízení o žalobě na určení dědického práva měly být, vedle žalobkyně a žalované, také děti zůstavitele L. M. a J. M.“. Současně zdůraznil, že „spor o platnost závěti zůstavitele ze dne 8.11.1996 je v prvé řadě sporem o dědické právo žalované, u níž je právě tato závěť titulem k dědění, a až v druhé řadě sporem o rozsah dědického práva žalobkyně, u níž je dědický titul (tj. zákon) nesporný“.

Okresní soud v Liberci - poté, co usnesením ze dne 24.5.2004, č.j. -124, „připustil, aby J. M. a L. M. přistoupili do řízení na straně žalovaných“ - rozsudkem ze dne 17.3.2005, č.j. -135, doplněného usnesením ze dne 26.5.2005, č.j. -144, určil, že „H. M., je dědičkou po zůstaviteli K. M., zemřelém“; současně rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.860,- Kč k rukám jejího zástupce, že ve vztahu žalobkyně, žalovaného 2) a žalovaného 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná 1) je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice na účet Okresního soudu v Liberci 3.785,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně jako manželka zůstavitele je dědičkou ze zákona a její dědický titul je nesporný“; že „zůstavitel sepsal závěť ve prospěch žalované“; že „tím bylo dědické právo žalobkyně ohroženo“; že „soud v řízení o dědictví o jejím dědickém právu pochyboval, a proto ji vyzval k podání žaloby o určení neplatnosti závěti“; že „naléhavý právní zájem žalobkyně na vyřešení věci je dán“; že „zůstavitel byl závislý na alkoholu“; že „v době sepisu závěti byl v poslední, čtvrté fázi závislosti“, a že proto „nebyl v době sepisu závěti způsobilý k právním úkonům“; že „žalovaná tedy není dědičkou po zůstaviteli K. M.“ a že „dědičkou ze zákona po zůstaviteli je žalobkyně a synové zůstavitele žalovaný 2) a 3)“.

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 17.5.2006, č.j. -167, připustil změnu žaloby na určení, že „L. P., není dědičkou po zůstaviteli K. M., zemřelém“ - rozsudkem ze dne 17.5.2006, č.j. -172, rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17.3.2005, č.j. -135, doplněný usnesením ze dne 26.5.2005, č.j. -144, změnil a určil, že „žalovaná L. P., není dědičkou po zůstaviteli K. M., zemřelém“; současně rozhodl, že ve vztahu žalobkyně, žalovaného 2) a žalovaného 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení „před soudy obou stupňů a dovolacím soudem“; že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „u okresního soudu“ 8.730,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.200,- Kč k rukám jejího zástupce; že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení“; že „žalovaná 1) je povinna zaplatit ČR státem zálohované náklady řízení, a to ve výši 3.785,- Kč u Okresního soudu v Liberci a ve výši 10.500,- Kč u Krajského soudu v Ústí nad Labem“. Dospěl k závěru, že „je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť rozhodnutím o ní bude vyjasněna sporná otázka o dědickém právu žalované, které se opírá o závěť K. M. ze dne 8.11.1996, jejíž neplatnost žalobkyně namítá“; že „zemřelý K. M. byl závislý na alkoholu, ve čtvrté fázi závislosti“; že „tímto chorobným stavem bylo narušeno jeho jednání nejen dne 8.11.1996, kdy sepisoval závěť, ale k psychickým změnám u něj docházelo pozvolna již několik let“; že „v důsledku takto rozvinuté závislosti na alkoholu, a z toho vyplývajících psychických změn nebyl z psychiatrického hlediska dne 8.1.1996 plně způsobilý k právním úkonům“; že „jeho vnímání tím bylo zkresleno a nebyl schopen hodnotit své jednání a rozhodovat o majetku“; že „zůstavitel trpěl těžkou aktivní závislostí na alkoholu, spojenou s trvalým postižením rozpoznávacích schopností, tzn. bez výskytu světlých okamžiků v jeho rozpoznávací složce vědomí“; že „obsah zdravotnické dokumentace, kterou měli znalci k dispozici, jim umožňoval zkoumat způsobilost zůstavitele k sepsání závěti i po jeho smrti“; že „zůstavitel i přes trvalé postižení mozku, z důvodu jeho závislosti na alkoholu ve čtvrté, konečné fázi v době sepsání závěti, byl schopen činit rutinní (zafixované) činnosti, které po léta vykonával“; že „z tohoto důvodu vyslechnutí svědci jako laici, byť byli se zůstavitelem v rozhodné době v osobním kontaktu, nemuseli zaznamenat poruchy psychického stavu zůstavitele, a zejména nebyli schopni posoudit jeho rozpoznávací složku vědomí v době sepsání závěti“; že „u zůstavitele došlo v důsledku čtvrté fáze alkoholové závislosti (deliria tremens), vedoucí k postižení mozku, ke zjevné ztrátě rozpoznávací složky jeho vědomí“; že „závěť učiněná zůstavitelem dne 8.11.1996 není z tohoto důvodu platným právním úkonem podle § 38 odst. 2 obč. zák.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že „řízení u Okresního soudu v Liberci bylo vedeno přes závazné poučení v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, č.j. -115, o dědické právo žalobkyně“; že „teprve na základě jejího odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17.3.2005, žalobkyně podala návrh na změnu žaloby, a to na určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli“; že „odvolací soud pak změnu žalobního petitu připustil, k čemuž nebyly splněny podmínky, neboť se tak změnil okruh účastníků a dále vedené řízení trpělo závažnou procesní vadou, týkající se právě okruhu účastníků“; že „po připuštění změny žalobního petitu odvolacím soudem nebyla pro další řízení splněna podmínka aktivní věcné legitimace, neboť k podání žaloby byli legitimováni všichni dědici ze zákona, kteří tvoří nerozlučné společenství“; že „žaloba, byť již se správným petitem, měla být pro nedostatek věcné legitimace na straně žalobců zamítnuta“; že „oba soudy dospěly k rozhodnutí na základě znaleckých posudků a zbytek provedených důkazů pominuly“; že „z odůvodnění nelze zjistit, jakými úvahami se soudy při hodnocení jiných důkazů než znaleckých posudků řídily“; že „znalecké posudky jsou vypracovány znalci pouze na základě lékařské dokumentace“ a „závěry znaleckých posudků jsou přijaty bez zhodnocení ostatních důkazů“; že „znalecké posudky opomíjí výsledek pitvy, podle které zůstavitel zemřel na udušení“; že „pitva prokázala vznik arterosklerózy s následnou atrofií orgánů, na čemž se podílel zvýšený cholesterol a nedůsledně léčená hypertenze“; že „soud se nevypořádal se svědeckými výpověďmi přátel zůstavitele, kteří s ním byli v přímém kontaktu“; že „odborné posouzení nemůže nahradit přímý kontakt, byť laický“; že „závěry soudů jsou tak v rozporu se svědeckými výpověďmi a se skutečností, že zůstavitel v době těsně před smrtí vedl restauraci s kapacitou 40 hostů, sám objednával, fakturoval zboží a zajišťoval celý provoz restaurace“; že „zůstavitel pečoval o svého nezl. syna, kterého si brával 1x za 14 dní na celý víkend, starost o syna mu nečinila problémy, ze strany manželky k žádným stížnostem nedocházelo“; že „majetkové vztahy řešil vyjednáním si úvěru u K. b., a.s. se zřízením zástavního práva na nemovitostech H. S.“; že „samotný sepis závěti byl řešením majetkových a sociálních vztahů“; že „zůstavitel právě proto, že dokázal posoudit následky sepsání závěti, závěť sepsal“; že „z provedených důkazů nelze dovodit, že zůstavitel K. M. jednal při sepisu závěti v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve smyslu ustanovení nebo měnícím ve smyslu ustanovení , není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě z obsahu dovolání žalované 1) (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [že „znalecké posudky opomíjí výsledek pitvy, podle které zůstavitel zemřel na udušení“; že „pitva prokázala vznik arterosklerózy s následnou atrofií orgánů, na čemž se podílel zvýšený cholesterol a nedůsledně léčená hypertenze“; že „soud se nevypořádal se svědeckými výpověďmi přátel zůstavitele, kteří s ním byli v přímém kontaktu“; že „odborné posouzení nemůže nahradit přímý kontakt, byť laický“; že „závěry soudů jsou tak v rozporu se svědeckými výpověďmi a se skutečností, že zůstavitel v době těsně před smrtí vedl restauraci s kapacitou 40 hostů, sám objednával, fakturoval zboží a zajišťoval celý provoz restaurace“; že „zůstavitel pečoval o svého nezl. syna, kterého si brával 1x za 14 dní na celý víkend, starost o syna mu nečinila problémy, ze strany manželky k žádným stížnostem nedocházelo“; že „majetkové vztahy řešil vyjednáním si úvěru u K. b., a.s. se zřízením zástavního práva na nemovitostech H. S.“; že „samotný sepis závěti byl řešením majetkových a sociálních vztahů“; že „zůstavitel právě proto, že dokázal posoudit následky sepsání závěti, závěť sepsal“]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [platnost sporné závěti]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované 1) tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z vylíčení dalších žalovanou 1) uplatněných důvodů dovolání je pak zřejmé, že namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ]. Ani tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu