Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 470/2006

U S N E S E N Í

I.      Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. -53, potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. května 2005, č. j. -32, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 210.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1999 do 13. 4. 2003 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; výrok doplnil o pariční lhůtu tří dnů a stanovil, že „povinnost k plnění žalovaného zanikne v rozsahu, v jakém bude plnit A. W. s. r. o., podle pravomocného výroku pod II. a V. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2001, č. j. -100“.  Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přestože výrok rozsudku odvolacího soudu je formálně označen jako „měnící“, posouzením výroků rozsudků soudů obou stupňů nelze než dospět k závěru, že jde o výrok svoji povahou „potvrzující“. Významným totiž není to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah  rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.  V dané věci oba soudy shodně rozhodly o tom, že žalovaný je povinen žalobkyni částku 210.000,- Kč s příslušenstvím zaplatit.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle Ze znění vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (tj. názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

V dané věci soud prvního stupně sice rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. -32, rozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 24. května 2001, č. j. -100, nikoli však z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho v pořadí první rozsudek usnesením ze dne 31. ledna 2005 č.j. -180, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z porovnání těchto rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž byly pouze pokyny k doplnění dokazování. Při novém rozhodování ve věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v , tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( ), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle , jímž je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo podle nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Znamená to tedy mimo jiné, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle (tak jako v tomto případě), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.

Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek  nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. To se vztahuje na námitky dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud s odkazem na ustanovení při zdůraznění principu neúplné apelace dovodil, že v odvolání byla uplatněna nová tvrzení zpochybňující aktivní legitimaci žalobkyně, a odmítl se jimi zabývat. Nelze přisvědčit dovolací výtce, že se odvolací soud nezabýval aktivní legitimací žalobkyně. Nezabýval se toliko novými tvrzeními, které žalovaný v tomto směru v odvolání uplatnil. Ze stejného důvodu není z hlediska přípustnosti dovolání relevantní ani dovolací námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu. Jen na okraj dovolací soud dodává, že po opětovném provedení dokazování před soudem prvního stupně vycházely soudy při svém rozhodování ze změněného skutkového stavu věci a právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2004 tak pozbyl na významu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (, ve spojení s a , ve znění platném do 31. 6. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč ( a 3 , ve znění platném do 31. 8. 2006) s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 1.439,- Kč, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2002 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. dubna 2008

JUDr. Ivana  Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu