Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1504/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Proti  shora  uvedenému   rozhodnutí,  jímž  krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 3. 2005, č. j. -9 (kterým okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 3. 2001, č. j. -12, výkon rozhodnutím vyklizením bytu povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do náhradního ubytování a uložil povinné zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 3.650,- Kč), podala povinná dovolání. S odvolacími námitkami povinné se soud vypořádal závěrem, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá poměry na straně povinné a stejně tak ani věcnou správnost exekučního titulu.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ,  ve  znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a jež opírá o dovolací důvody uvedené v a b) – namítá povinná, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nařízení výkonu rozhodnutí shledává v rozporu s dobrými mravy a namítá též nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného jak k podání žaloby o vyklizení bytové jednotky, tak k podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí. Výkon rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), neboť povinná předmětný byt obývá se studujícím synem, což spolu s její finanční situací značně omezuje možnosti jejího bydlení v rámci náhradního ubytování. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má obecný dopad na případy obdobné povahy a jím řešená otázka není obecnými soudy posuzována jednotně; odvolací soud navíc předmětnou otázku posoudil jinak, než jak se k ní staví v nejnovější judikatuře Nejvyšší soud (např. v rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ), který zaujal názor, že pokud se „žalobce domáhá vyklizení bytu, ve kterém povinná s dítětem bydlí, přičemž povinná nemá možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení bytu v rozporu s dobrými mravy.“ Soudy obou stupňů se však při nařízení výkonu rozhodnutí tíživými okolnostmi na straně povinné nezabývaly. Vadu řízení spatřuje povinná v nedostatku aktivní věcné legitimace na straně oprávněného, když ze zřizovacíy příspěvkové organizace B. p. M. N. J. z 9. 2. 2001, ani z její Přílohy  nevyplývá  oprávnění   oprávněného   vlastním   jménem   podávat   žaloby  o vyklizení namísto vlastníka nemovitostí, jímž je město N. J. V řízení tedy jako účastník vystupoval ten, kdo jím být neměl a totéž platí o jeho legitimaci k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení , lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení až

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu,  jemuž  nepředcházelo  kasační  rozhodnutí,  přípustné  jen,  dospěje-li  dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z  toho,  že  přípustnost  dovolání  je  ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přestože dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, jež odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

Pokud jde o namítaný rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze  užil  v  mnoha  rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými  mravy  lze  posuzovat   pouze   výkon   práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí však nejde o výkon práva ve smyslu , obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, že je v rozporu s   dobrými   mravy,   neboť  se   jedná   o   hmotněprávní    institut,    který  v   rozhodování   o procesněprávním úkonu soudu nemá místo. Z tohoto důvodu je také nepřípadný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání povinné, jež se týkají výlučně nalézacího řízení.

Jedním  z  předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní, jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. Protože soud věcnou legitimaci zkoumá toliko z pohledu titulu pro výkon rozhodnutí, aniž by se zabýval jeho věcnou správností, tj. tím, zda odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, nelze závěru, že oprávněnému svědčí aktivní věcná legitimace (obsaženém v závěru o splnění zákonem stanovených předpokladů pro nařízení exekuce), nic vytknout. Exekuční titul v posuzovaném případě přiznává právo B. p. v N. J. a tento také návrh na nařízení exekuce podává.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení ,  Nejvyšší  soud ho odmítl (, věta první, ).

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jež by jinak měl podle , odst. l a , věty první, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2008

JUDr. Miroslava  Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu