Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 28 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (33)175097971C1BCF08C1257A4E00670AEC.html
HTML · 18.97 KB
No categories available
26 Odo 1790/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. J. Š., a 2) M. Š., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 61.755,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 351/99 , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 852/2005 -201, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 852/2005 -201, v potvrzujícím výroku ohledně zaplacení částky 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení a v potvrzujících výrocích ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 12. 2003, č. j. 11 C 351/99 -121, ve vyhovujícím výroku ohledně zaplacení částky 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 61.755,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku za stavební práce, které provedl na jejich domě.
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 11 C 351/99 -121, uložil žalovaným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení; současně zamítl žalobu co do částky 16.821,- Kč s úrokem ve výši 0,05 % denně od 18. 11. 1998 do zaplacení, dále na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 44.954,- Kč od 18. 11. 1998 do 30. 9. 1995, jakož i na zaplacení úroku ve výši 7,25 % ročně z částky 44.954,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení; rozhodl rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Vzal za prokázáno, že žalobce (podnikající v oboru stavebních prací) provedl v roce 1998 na základě ústní dohody s 1. žalovaným stavební práce v domě žalovaných, za které jim vyúčtoval částku 163.311,- Kč, a že žalovaní mu zaplatili zálohově toliko 100.000,- Kč. Rovněž vzal za prokázáno ze znaleckého posudku soudního znalce, že celková cena skutečně provedených prací činí 144.954,- Kč, při ocenění prací k 2. pololetí roku 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanými nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, a to pro nedostatek dohody o jejich podstatných náležitostech, zejména o rozsahu prováděných prací a o ceně. Protože na základě této neplatné dohody žalobce plnil, vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení, které jsou povinni podle § 451 obč. zák. vydat. Vycházeje z ustanovení § 458 obč. zák. dovodil, že bezdůvodné obohacení je představováno cenou provedených prací v době jejich provedení, zjištěnou znaleckým posudkem. Protože žalovaní již poskytli žalobci částku 100.000,- Kč, uložil jim povinnost k zaplacení zbytku, tj. částky 44.954,- Kč; co do částky 16.281,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud 1. žalovaný namítal nekvalitnost provedených prací, soud prvního stupně konstatoval, že toto tvrzení nebylo prokázáno.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) po té, co odvolání 2. žalované bylo jako opožděné odmítnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2005, č. j. 11 C 351/99 -186, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2006, č. j. 12 Co 604/2006 -207, k odvolání 1. žalovaného výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, výrokem II. zastavil odvolací řízení proti rozsudku soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními. Přisvědčil rovněž jeho právnímu posouzení věci, a to jak pokud jde o základ uplatněného nároku, tak o jeho výši, odpovídající znaleckému posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I. a III.) podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z názoru, že „výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaných je hodnota, kterou vynaložil zhotovitel na zhotovení díla“ a vyjadřuje nesouhlas s uvedeným názorem. Namítá, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je třeba při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase. Zároveň soud musí přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění ….“; v této souvislosti (mylně) odkazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 694/99 nebo 29 Cdo 200/2002 “. Dovolatel má za to, že pokud odvolací soud akceptoval znalecký posudek, v němž znalec vycházel z Katalogu cen ÚRS P., nesprávně aplikoval ustanovení o výši bezdůvodného obohacení (§ 458 obč. zák.). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) je posouzení přípustnosti dovolání spojeno s otázkou, zda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy o dílo, je rozhodná cena provedených stavebních prací (jak dovodil odvolací soud) či nikoliv. Nejvyšší soud shledává pro posouzení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. přípustným.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z ustanovení § 457 obč. zák. pak vyplývá, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99 , zaujal právní názor, že ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně stanoví, že ve zde uvedených případech se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo spočívá obohacení objednatele ve zhotovení díla zhotovitelem. Objednatel není schopen přijaté plnění v podobě výkonů vrátit, proto je povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud jeho výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř. o. s. ř. ). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku z neplatné smlouvy vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu není peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka - objednatele díla (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Cpj 39/88 , publikované pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989).
Také ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000 , Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování výše peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.) nelze mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši peněžní náhrady za získané obohacení a při jejím určení je třeba v daném případě vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění, přihlédnout k event. nedostatkům plnění apod.
V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001 , uveřejněný pod č. 235 v časopise Soudní judikatura 12/2002 (byť se týkal smlouvy zprostředkovatelské), v němž byl vyjádřen názor, že výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. v posuzovaném případě nepředstavuje ani náklady vynaložené na zprostředkovatelskou činnost, ani procentní sazbu z kupní ceny nemovitosti, o níž jako o odměně strany jednaly, ale pouze tu částku, která by odpovídala odměně obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou výše bezdůvodného obohacení získaného provedením stavebních prací na základě neplatné smlouvy o dílo se dále Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004 , z něhož vyplývá, že nelze vycházet z ceny provedených prací, ale je třeba posuzovat hodnotu toho, o co se (v označené věci) žalovaný provedením stavebních prací obohatil.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vycházel z jiného (nesprávného) právního názoru; Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. jeho rozsudek v napadeném potvrzujícím výroku o platební povinnosti žalovaných (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí – ve stejném rozsahu – i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř. o. s. ř. ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu