Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3280/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných nezletilých a) L. Č., a b) H. Č., zastoupených opatrovníkem, dětí matky M. J., zastoupené advokátkou, proti povinnému P. Č., o výchově nezletilých dětí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání matky nezletilých proti usnesení Městského soudu v Praze z 2. 11. 2005, č. j. -192, ve spojení s opravným usnesením z 30. 5. 2006, č. j. -216, z takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 2. 6. 2005, č. j. P 1/2001-163, uložil obvodní soud matce za každý neuskutečněný styk otce s dětmi v termínech 14.-16. a 28.-30. 1edna, 25.-27. února, 25.-27. března a 6.-8. května 2005 pokutu v částce 1.000 Kč, celkem tedy v částce 5.000,- Kč.

Shora označeným usnesením městský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že matce pokutu za neuskutečněné otcovy styky s dětmi v termínech 14.-16. 1edna a 25.-27. února 2005 neuložil, jinak usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Z provedeného dokazování bylo podle odvolacího soudu nepochybné, že v otcem uvedených termínech se jeho styk s dětmi neuskutečnil, a protože „jde o specifickou formu výkonu rozhodnutí“, je podle názoru městského soudu „třeba vycházet z obecného předpokladu platného ve vykonávacím řízení o tom, že povinný nesplnil dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, a je pouze na povinném, aby tento předpoklad vyvrátil“. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě „s ohledem na zjištěnou důkazní situaci převládají rozdílná procesní stanoviska, resp. skutková tvrzení obou rodičů.“ Ve dnech 28.-30. ledna, 25.-27. března a 6.-8. května 2005 přitom nebyly zjištěny žádné relevantní důvody na straně nezletilých, pro které by se styk uskutečnit nemohl.

Proti usnesení odvolacího soudu v jeho potvrzující části a ve výroku o nákladech odvolacího řízení podala matka nezletilých dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (v měnící části, v níž odvolací soud rozhodl v její prospěch, tedy jeho rozhodnutí zůstalo nenapadeno). Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm byla podle jejího názoru řešena dovolacím soudem dosud nezodpovězená otázka, totiž zda „povinný neunese ve vykonávacím řízení důkazní břemeno, nepředloží-li důkazy prokazující negativní skutečnost, a pokud ano, jakým způsobem má být negativní skutečnost (v daném případě skutečnost, že se otec k převzetí nezletilých dětí nedostavil) prokázána.“ V nesprávném posouzení této právní otázky dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle V bodě III. dovolání pak zároveň vyjadřuje přesvědčení, že výpovědí svědkyně H. H. i samotné nezletilé L. bylo prokázáno, že si otec pro nezletilé v předmětných termínech (kromě 6.-8. května 2005) nepřijel.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu (a o takové – posuzováno materiálně – v souzené věci jde, byť má rozhodnutí formu usnesení měnícího) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka však, ač jej ohlásila, ve skutečnosti dovolací důvod podle neuplatnila.

Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného, ale i procesního práva), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nic takového však dovolatelka nenamítá. Nevytýká totiž odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) určité právní normy (ostatně ani neuvádí, které ustanovení – patrně – bylo nesprávně vyloženo či použito), nýbrž pouze nesprávné zhodnocení důkazů (výpovědí svědkyně H. H. a nezletilé L., viz bod III. dovolání) a – potažmo – pak i zjištění důvodů, jež vedly k neuskutečnění styku dětí (viz první odstavec bodu II. dovolání) s otcem.

Samotné hodnocení důkazů však dovolacím důvodem podle (jakožto jediným důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle ) úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. V tomto směru však dovolatelka odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nic nevytýká. Pro úplnost však nutno doplnit, že i kdyby výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení neodpovídal, např. proto, že by neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z až135 , nebo proto, že v hodnocení důkazů by byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor, že tedy i tehdy by šlo pouze o nesprávnost skutkových zjištění, odstranitelnou pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jenž však (viz výše) je důvodem k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilým.

Jestliže dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že je „třeba vycházet z obecného předpokladu platného ve vykonávacím řízení o tom, že povinný nesplnil dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, a je pouze na povinném, aby tento předpoklad vyvrátil“ (viz 13. – 15. řádek druhého odstavce třetí strany napadeného usnesení /č. l. 193/), pak tento závěr je skutečně nesprávný, avšak nikoli z důvodu, jejž – implicite – dovozuje matka, že totiž není na ní jako povinné, aby prokazovala, že se otec k převzetí nezletilých nedostavil, ale z důvodu jiného, a to proto, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, a že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod č. 21).

Protože řízení podle a násl. je ovládáno zásadou oficiality, bylo na soudech, zastávajících názor, že „proti sobě stojí tvrzení otce, že matka odmítla styk z důvodu nemocí dětí, proti tvrzení matky, že si otce pro děti nepřijel“ (viz poslední odstavec čtvrté strany rozhodnutí okresního soudu na č. l. 166), případně že „převládají rozdílná skutková tvrzení obou rodičů“ (viz druhý odstavec třetí strany rozhodnutí krajského soudu na č. l. 193), aby provedly další dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno rozhodnout, zda matce pokuta uložena bude, či zda naopak bude otcův návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut. Poněvadž takové dokazování, případně i z úřední povinnosti, soudy neprovedly, zatížily řízení vadou ve smyslu ustanovení ; taková vada je ovšem dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilým.

Vzhledem k uvedenému nebylo ani možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nepřípustné podle věty první a odmítl.

Dovolání v části směřující výslovně do výroku o nákladech odvolacího řízení bylo nutno odmítnout proto, že tento výrok není (jak to vyžaduje ustanovení ) rozhodnutím ve věci samé.

Dovolání bylo odmítnuto, otci nezletilých náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , a výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu