Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 159/2021-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 25 786 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 756 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 030 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 762,20 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 709,08 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do 28. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 927,28 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1 756 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 756 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 030 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 762,20 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 709,08 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do 28. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 927,28 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1 756 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 25 786 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba. Ta před sjednáním všech smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 4 590 Kč (sazba 21,27 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 5 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 040 Kč, a to vše v 78 týdenních splátkách po 655 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 25 244 Kč, z toho na jistinu 8 316,72 Kč, na úrok 4 590 Kč, na poplatek za administrativní činnost 5 400 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 937,28 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 18 683,28 Kč a na dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 102,72 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 5 762 Kč (úrok ve výši 21,27 % ročně z částky 18 683,28 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 709,08 Kč (úrok z prodlení 10 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021), úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost právnická osoba a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s úrokem ve výši 4 590 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 21,27 % ročně), administrativním poplatkem ve výši 5 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 040 Kč splatit v pravidelných 78 týdenních splátkách ve výši 655 Kč.
4. Ze zákaznické karty klienta ze dne datum soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije s role v řízení, v domácnosti anonymizováno role v řízení, má u právní předchůdkyně žalobkyně aktivní půjčku, u jiných poskytovatelů nikoliv. Uvedl dále, že pracuje v hlavním pracovním poměru na dobu neurčitou se mzdou 8 760 Kč, pobírá invalidní důchod 6 139 Kč a další vedlejší příjmy (příjem z podnikání jako vedlejší činnost k hlavnímu příjmu, brigády) ve výši 5 000 Kč. Mezi měsíční výdaje žalovaného patřila ½ nájmu v částce 1 500 Kč, osobní výdaje 3 800 Kč a splátky úvěrů 4 109 Kč. Jako použitelný příjem uvedl 10 490 Kč. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že žalovaný předložil výplatní pásky, pracovní smlouvu a složenky – příjmy.
5. Žalobkyně ve svém podání ze dne datum uvedla, že ani ona ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného.
6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě celkové dlužné částky 28 786 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou dne datum.
7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o. z.), podle něhož, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
15. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak jejich výše měla být ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřena pracovní smlouvou, výplatními páskami a složenkami, jak vyplývá z karty zákazníka, avšak kopie těchto dokladů k dispozici nejsou a není tak zřejmé, zda žalovaný deklarovaných příjmů skutečně dosahoval. Co se týká výdajů žalovaného, konkrétně nákladů spojených s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež zpravidla na rozdíl od výdajů potřebných k zajištění dalších životních potřeba nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, je třeba tyto náklady při posuzování úvěruschopnosti řádně zjišťovat a prověřovat. Z karty zákazníka však vůbec není zřejmé, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli prověřovala tvrzení žalovaného o tom, že bydlí s role v řízení u role v řízení a že jim skutečně platí za bydlení částku 1 500 Kč. Za účelem ověření této skutečnosti mohla právní předchůdkyně žalobkyně požadovat kupříkladu čestné prohlášení rodičů žalovaného o tom, že u nich žalovaný bydlí a jakou částkou jim přispívá. To však zjevně neučinila a spoléhala v tomto ohledu na ničím nepodložené prohlášení žalovaného. Žalobkyně sice v rámci doplnění žaloby vyložila, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, uvedla, z jakých hodnot příjmů a výdajů vycházela, nicméně ani přes výzvu soudu tato své tvrzení nepodložila jedinou listino u, ze které by bylo možné pravdivost těchto údajů posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a úplné a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně tedy neprokázala, že skutečně byla provedena lustrace žalovaného v jí tvrzených registrech a že by žalovaný předložil listin y obsahující údaje o majetkové situaci žalovaného. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.
16. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány Evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 4 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 o. z., podle něhož, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 o. z., který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
22. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 25 244 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 1 756 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl s tím, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně při zohlednění požadavku na zaplacení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení požadovala úrok z prodlení od 13. 8. 2019, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 1. 3. 2021. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 15. 2. 2021 prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 o. z., právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. Ustanovení § 573 o. z. obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 18. 2. 2021, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dle tohoto oznámení dne 28. 2. 2021. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to v zákonné výši 8,25 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše k datu 13. 8. 2019, od něhož žalobkyně úrok z prodlení požadovala.
24. Co do zbývající částky 24 030 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 762,20 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 709,08 Kč za dobu od 13. 8. 2019 do 15. 1. 2021, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 683,28 Kč od 16. 1. 2021 do 28. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 927,28 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1 756 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, jak plyne z II. výroku tohoto rozhodnutí.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení rozsudku (a to včetně příslušenství). S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.
Nesplní-li účastníci dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se plnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí dle zákona 120/2001 Sb.