Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 235/2021-26

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 12 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 3. 2018 do 8. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 17. 3. 2018 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 676 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno jméno.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 3. 2018 do 8. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 17. 3. 2018 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 676 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 12 500 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované na její bankovní účet dne datum finanční prostředky ve výši 10 000 Kč Tyto finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit společně s poplatkem za prodloužení termínu splatnosti ve výši 2 500 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaná se nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace byl žalované zřízen uživatelský účet, prostřednictvím něhož zaslala právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež jí byl v rámci webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně zaslán návrh konkrétní smlouvy, který žalovaná akceptovala. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vyšel z prohlášení žalované, že má pravidelný měsíční příjem a že je schopna úvěr splatit. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Právní předchůdce žalobkyně přitom nepojal podezření o neschopnosti žalované úvěr splatit. Žalovaná však úvěr řádně nesplatila a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 10 000 Kč na jistině a 2 500 Kč na poplatku za prodloužení termínu splatnosti. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 17. 3. 2018, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splatit do 29. 1. 2018. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. V článku 9.1 smlouvy pak bylo uvedeno, že je žalovaná povinna zapamatovat si a držet v tajnosti heslo pro přístup do klientské zóny na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Následně byl k předmětné smlouvě uzavřen opět za pomocí prostředků komunikace na dálku dodatek, v němž bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou ujednáno prodloužení termínu splatnosti úvěru o 30 dnů, za což se žalovaná zavázala uhradit poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 2 500 Kč. Na základě sdělení společnosti právnická osoba ze dne datum bylo ověřeno, že žalovaná byla ke dni uzavření smlouvy majitelkou účtu uvedeného ve smlouvě a že na tento účet byla v tento den připsána částka ve výši 10 000 Kč. Dopisem ze dne 2. 2. 2021 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s  :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měla po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Z vyjádření žalobkyně je zřejmé, že se její právní předchůdce žádným způsobem nezajímal o konkrétní výši příjmů žalované a o zdroje těchto příjmů a rovněž se nezajímal o výdaje žalované, nýbrž spoléhal na její prohlášení, že je schopna úvěr splatit. Právní předchůdce žalobkyně tak na svou povinnost posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalobkyně zcela rezignoval. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce provedl lustraci žalované v příslušných registrech, tak výpisy z těchto registrů žalobkyně nedoložila, a tudíž toto tvrzení ničím neprokázala. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu jistiny v částce 10 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínky, jejíž odeslání dne 2. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení „ (1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované upomínka doručena dne 5. 2. 2021. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 8. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 17. 3. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části, tj. co do částky 2 500 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 3. 2018 do 8. 2. 2021, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 17. 3. 2018 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 16 431,33 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 10 705,20 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 17. 12. 2021). Žalobkyně tak byla z 65 % úspěšná a z 35 % neúspěšná (z 35 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 30 % náhrady nákladů řízení.

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. , pod sp. zn. či pod sp. zn. ) a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 676 Kč (30 % z 2 252 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.