Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 376/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. prosince 2004, č. j. -30, uložil žalované, aby žalobkyni společně a nerozdílně s dalším žalovaným Mgr. A. M. zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku částku 28.749,- Kč s 3 % úroky z prodlení ročně od 10. 11. 2004 do zaplacení, žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení ročně z částky 28.749,- Kč od 8. 11. 2004 do 9. 11. 2004 zamítl a  rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. -51, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly po provedeném dokazování ke shodnému právnímu závěru, že žalovaní se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili tím, že po skončení jejich nájemního vztahu výpovědí ke dni 31. 10. 1997 užívali bez právního důvodu nebytové prostory, k nimž žalobkyni přísluší na základě Statutu hlavního města Prahy vydaného podle , o hlavním městě Praze, právo hospodařit ( , , v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Jsou proto povinni bezdůvodné obohacení za období od dubna do listopadu 2003 vydat žalobkyni ve formě peněžité náhrady ( věta druhá obč. zák.). K námitce žalované, že není pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, poněvadž nebytové prostory užíval výlučně žalovaný a ona zde neměla žádné své věci, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) konstatoval, že i jí stíhala povinnost nebytové prostory po ukončení nájemního vztahu vyklidit a žalobkyni odevzdat. Tuto svou povinnost nesplnila ani poté, co oběma žalovaným (tedy i jí) rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci 18. 12. 2001, byla uložena povinnost nebytové prostory ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené je předat žalobkyni. Jestliže žalovaná nebytové prostory žalobkyni po skončení nájemního vztahu neodevzdala, odvolací soud uzavřel, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť měla faktickou možnost nebytové prostory i nadále užívat; okolnost, že užívání nerealizovala, pokládal za nerozhodnou. S poukazem na to, že odvolací řízení probíhalo v systému neúplné apelace, odvolací soud nepřihlédl k listinným důkazům předloženým žalovanou až v odvolacím řízení a nezabýval se ani námitkou žalovaného Mgr. A. M., že žalobkyně neprokázala, který orgán obce rozhodl o podání žaloby, a že plná moc k podání žaloby byla udělena pouze starostou městské části.

Dovolání žalované podané proti rozsudku odvolacího soudu není podle , , ve znění platném před 1. dubnem 2005 (dále jen „ “), přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel ( ), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Ve smyslu je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k řečenému je z hlediska přípustnosti dovolání podle bez významu výhrada žalované, že odvolací soud se nezabýval její výtkou nedostatku řádné plné moci právního zástupce žalobkyně, který spatřovala v okolnosti, že žalobkyně nedoložila rozhodnutí příslušného orgánu obce podat v této věci žalobu. Dovolací soud neměl možnost se touto námitkou týkající se jedné z procesních podmínek řízení, podřaditelnou dovolacímu důvodu podle , zabývat. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. ); na řešení této otázky vyplývající z procesního předpisu napadené rozhodnutí nespočívá, tudíž nemůže splňovat kritéria ve smyslu

Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že se společně se žalovaným na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Nebrojí proti skutkovému zjištění, že nebytové prostory žalobkyni neodevzdala, namítá však, že odvolací soud při právním posouzení nepřihlédl k dalším (následně uvedeným) rozhodným skutečnostem, konkrétně k tomu, že Mgr. A. M. již v roce 1997 prohlásil před zástupcem žalobkyně, že nebytové prostory užívá výhradně sám a má je v úmyslu zkolaudovat na bytové prostory, a že žalobkyni tak bylo známo, že již od roku 1997 neměla v nebytových prostorách žádné své věci. Odvolací soud přehlédl též okolnost, že nebyla schopna bez součinnosti žalobkyně a Mgr. A. M., který je notorickým alkoholikem, zajistit vyklizení nebytových prostor a odevzdat je žalobkyni. Tyto námitky lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle , neboť dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalovaná formuluje vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nezískala. Skutkový charakter mají též námitky, které žalovaná (navíc nově) uvedla v doplnění dovolání ze dne 12. 11. 2007; dovolací soud k nim proto nemohl přihlížet. Tyto námitky žalované nejsou z vyložených důvodů způsobilé přípustnost dovolání podle založit, neboť naplňují dovolací důvod podle , jehož uplatnění je zde vyloučeno.

V rámci dovolacího důvodu podle žalovaná namítá, že uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobkyní ve vztahu k ní je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti podrobně popisuje genezi případu a postoje žalobkyně k celé záležitosti. Zdůrazňuje, že žalobkyně od roku 1997 věděla, že nebytové prostory užívá jen Mgr. A. M., a tuto skutečnost respektovala tím, že žalobu ze dne 6. 3. 2001, vedenou pod sp. zn. , podala pouze proti němu. Žalovaná  však přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení otázky, zda výkon práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Je proto vyloučeno, aby dovolací soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost právního závěru, který odvolací soud neučinil. Navíc řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze tohoto konkrétního případu. Otázku, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v konkrétním případě lze jen velmi obtížně zobecnit. Lze uzavřít, že k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto  podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle   věty první, , a za stavu, kdy žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

JUDr. Blanka   Moudrá

předsedkyně senátu