Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
5 C 122/2021-32
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 3 102,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 102,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 289,94 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 800 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 102,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 289,94 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 800 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 102,40 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru číslo kterou s žalovaným uzavřela dne datum právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Z dokladů předložených žalovaným vyplynulo, že měsíční splátka představuje sedminu zůstatku jeho příjmů a nebylo zde důvodu se domnívat, že by žalovaný nemohl dostát svým závazkům ze smlouvy. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy v hotovosti finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s poplatkem ve výši 6 900 Kč ve 13 splátkách po 1 300 Kč. Žalovaný z poskytnutého úvěru uhradil celkem 15 100 Kč v 11 splátkách. Na jistině mu tudíž zbývá uhradit 1 800 Kč. Žalobkyně po žalovaném dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 289,94 Kč za dobu od 7. 4. 2019 do 30. 11 2020, úroku z prodlení z dlužné jistiny od 22. 12. 2020 do zaplacení a rovněž účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spočívající v osobní návštěvě dlužníka ve výši 217 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala smluvní pokutu ve výši 1 085,4 Kč, stanovenou jako 0,1 % denně z částky 1 800 Kč od 7. 4. 2019 do 30. 11. 2020.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovavým byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč, kterou převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady ve výši 7 300 Kč, kdy tato částka sestávala z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč splatného při podpisu smlouvy, poplatku za správu úvěru ve výši 2 200 Kč, úroku stanovaného ve výši 25,85 % ročně a kapitalizovaného částkou 2 800 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 1 900 Kč. Dluh v celkové výši 16 900 Kč (17 300 Kč při započtení poplatku za uzavření smlouvy) se žalovaný zavázal splatit v 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. V čl. V smlouvy si smluvní strany ujednaly, že v případě prodlení žalovanému s úhradou splátky vznikne věřiteli právo závazek ze smlouvy zesplatnit, přičemž nesplacená část úroků přirůstá k jistině. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke smlouvě byla připojen žalovaným podepsaný předpis splátek, z něhož plyne, že v každé splátce byla započtena jistina, úrok a sjednané poplatky, jejichž vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byl také poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne datum převedla právnická osoba anonymizováno. část svého obchodního závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost právnická osoba Ta pohledávku za žalovaným následně postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum na stávající žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum, v němž byl vyzván k úhradě dluhu v nespecifikované výši.
5. Žalobkyně dopisem ze dne datum vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 5 759,57 Kč a upozornila jej na možnost vzniku nákladů mimosoudního vymáhání, a to mimo jiné ve výši 217 Kč za osobní návštěvu. Dle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, pověřený terénní pracovník žalobkyně navštívil žalovaného dne datum.
6. Předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou dne datum, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 5 736,50 Kč do datum.
7. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž žalovaný uvedl, že je anonymizováno, žije anonymizováno v anonymizováno, je zaměstnán s příjmem 16 000 Kč měsíčně, přičemž má výdaje ve výši 6 398 Kč (za bydlení hradí 1 890 Kč, za stravu 4 000 Kč a ostatní výdaje 500 Kč). Žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného z datum, dle které byla sjednána hodinová mzda ve výši 128,20 Kč a dále nájemní smlouvu ze dne datum, dle které činí měsíční náklady na bydlení celkem 1 890 Kč.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Dříve než soud přistoupil k posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, zabýval se z úřední povinnosti tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti s řádnou péči posoudit schopnost žalovaného coby spotřebitele hradit splátky poskytnutého úvěru. Pokud tak poskytovatel nepostupuje, smlouva je absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009 , dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger,
C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb. )
12. Soud shledal, že právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaný osvědčil své příjmy i výdaje vynakládané na bydlení, které v zásadě tvoří nejvyšší výdajovou položku. Na základě porovnání zjištěných příjmů a výdajů pak právní předchůdkyně žalobkyně mohla správně vyvodit, že žalovaný je schopen splácet měsíční splátku úvěru ve výši 1 300 Kč.
13. Následně dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které se zavázal splácet ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 300 Kč (celkem 16 900 Kč), které vedle jistiny v sobě zahrnovaly úrok ve výši 2 800 Kč (tj. zhruba 25,85 % ročně), poplatek za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 900 Kč Vedle toho žalovaný při podpisu smlouvy uhradil původní věřitelce poplatek za sjednání úvěru ve výši 400 Kč.
14. Soud konstatuje, že právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo při podpisu smlouvy právo na zaplacení poskytnuté jistiny, úroku, který byl sjednán v přiměřené výši rovněž i poplatku za správu úvěru ve výši 400 Kč, který byl splatný při podpisu smlouvy.
15. Původní věřitelce naopak nevzniklo od samého počátku právo na zaplacení poplatku za hotovostní inkaso splátek sjednaného ve výši 1 900 Kč. Soud ujednání o tomto poplatku posoudil jako neplatné, neboť představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 1813 o. z. a jako takové je rovněž neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. Možnost poskytnutí úvěru byla bez jakéhokoliv opodstatnění automaticky spojena s povinností zákazníka hradit půjčku hotovostním inkasem. Ačkoliv měl dlužník dle bodu III.6 smlouvy o úvěru možnost hradit splátky i bezhotovostně, nárok věřitele na úhradu poplatku tímto nebyl jakkoliv dotčen a dlužník by tak byl povinen k jeho úhradě, i když by žalobkyni nevznikly žádné náklady s výběrem splátek v hotovosti. Zákazníkovi bylo v podstatě dáno na výběr poskytnutí peněz v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, avšak při strpění platby za hotovostní inkaso anebo neposkytnutí úvěru vůbec. Soudu přitom není zřejmé, proč by poskytnutý úvěr nemohl být splácen„ bezúplatně“ bezhotovostně, tedy bez dalšího navyšování nákladů dlužníka, když tím na stranu druhou nevznikají věřiteli žádné důvodné náklady, které by měly jít k tíži žalovaného. Podle soudu je zjevné, že se jednalo spíše o další poplatek, kterým se právní předchůdkyně žalobkyně snažila navýšit svůj zisk ze smlouvy. Jak známo, podobné typy smluv o spotřebitelském úvěru spotřebitelé zpravidla uzavírají v situaci, kdy potřebují získat ihned určitou finanční částku, proto pochopitelně zvolí okamžité poskytnutí peněžních prostředků i za situace, kdy jsou s tímto spojeny další náklady.
16. Právní předchůdkyně žalobkyně si své povinnosti ze smlouvy splnila, neboť žalovanému spotřebitelský úvěr v dohodnuté výši 10 000 Kč poskytla. Žalovaný na svůj dluh uhradil 15 100 Kč. Z obsahu žaloby je zjevné, že žalobkyně při určování výše nároku vycházela z toho, že se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 6 900 Kč coby součet úroku, poplatku za správu úvěru a inkasního poplatku (2 800 Kč + 2 200 Kč + 1 900 Kč), bez zohlednění poplatku za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, který žalovaný uhradil již při podpisu smlouvy. Jelikož žalobkyně nemá od počátku nárok na úhradu poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 1 900 Kč, byl žalovaný povinen od počátku splatit částku pouze ve výši 15 000 Kč (10 000 Kč na jistině, 2 800 Kč na úroku a 2 200 Kč na administrativním poplatku). S ohledem na § 2991 odst. 2 o. z. a § 2993 o. z. platí, že pokud je smlouva (zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že by žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 ze dne 30. 6. 2004, nebo sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009; soud má přitom za to, že dané závěry lze aplikovat i za stávající právní úpravy). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení její majetkové podstaty. Soud proto žalovaným uhrazenou částku započetl na zbývající částku dluhu a je tak zřejmé, že žalovaný žalobkyni na jistině ničeho nedluží, když naopak uhradil o 100 Kč více, než bylo jeho povinností.
17. Z uvedených důvodů soud zamítl rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení za dobu od 7. 4. 2019 do 30. 11. 2020, dále úroků z prodlení od 22. 12. 2020 do zaplacení a smluvní pokuty za dobu od 7. 4. 2019 do 30. 11. 2020 (byť byla platně sjednána v souladu s § 2048 o. z. přímo ve smlouvě, a to v přiměřené výši v intencích § 122 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru), neboť tyto nároky žalobkyně požadovala ode dne splatnosti poslední splátky úvěru, kdy žalovaný již v prodlení nebyl.
18. Soud konečně neshledal důvodným ani požadavek na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč za osobní návštěvu pracovníka žalobkyně v místě bydliště žalovaného. Vedle toho, že žalobkyně dne datum navštívila žalovaného za účelem vymáhání již splaceného, tj. neexistujícího, dluhu, žalobkyni by na něj nevznikl nárok ani s ohledem na § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení má poskytovatel spotřebitelského úvěru právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele. Oprávněnost tohoto nároku spočívá nejprve v posouzení účelnosti jednotlivých vykonaných úkonů a teprve poté soud posuzuje jejich výši. To znamená, že i pokud by výše požadovaného nákladu byla přiměřená vzhledem k jeho povaze a vzniklému dluhu, nelze jej přiznat, pokud se nejedná o účelný a rozumně vynaložený náklad. Za situace, kdy soud nepovažuje za platně sjednaný poplatek za hotovostní inkaso splátek sjednaný předchůdkyní žalobkyně a dále za situace, kdy žalobkyně po postoupení pohledávky vyzývala žalovaného k úhradě jeho dluhu zásadně vždy bezhotovostně, soud nepovažuje osobní návštěvy žalobkyně u žalovaného za účelem inkasa nebo jeho přesvědčování, aby dluh zaplatil, za takový náklad, který by měl jít k tíži dlužníka. Účelnost a důvodnost návštěvy žalobkyně u dlužníka na jeho náklady neplyne ani z věcných okolností případu. Věřitele sice nelze v zásadě omezovat ve způsobu vymáhání dlužné pohledávky a v důsledku toho rovněž v jeho snaze o mimosoudní vyřešení věci, neboť se jedná o věc jeho„ vymáhací politiky“, nicméně ne všechny náklady na tyto úkony lze přenášet na dlužníka. V posuzovaném případě požadavek žalobkyně hradit osobní návštěvy žalobkyně v místě bydliště dlužníka rovněž v rozporu s dobrými mravy zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele, neboť poskytovatel spotřebitelského úvěru žádnou takovou povinnost v případě porušení této povinností nemá.
19. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť nárok žalobkyně není v žádné části oprávněný.
20. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Jelikož v řízení byl plně úspěšný žalovaný, měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř.