Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2091/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 6.10.2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru („založeného dekretem o jmenování ze dne 1. července 1997“) podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění „důvodu nadbytečnosti“ spatřovala  v tom, že „rozhodnutím vedoucího Úřadu vlády České republiky o organizační změně ze dne 23. září 2004 bylo s účinností od 1. října 2004 zrušeno žalobcovo pracovní místo – referent státní správy a samosprávy v oblasti rozvoje lidských zdrojů ve 14. platové třídě“ a že Úřad vlády České republiky „nemá pro žalobce, bohužel, jinou odpovídající práci odpovídající jeho kvalifikaci, ani jinou pro něj vhodnou práci v místě sjednaném jako místo výkonu práce nebo v místě jeho bydliště“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě organizační změny, o niž žalovaná opírá výpověď, došlo u zaměstnavatele pouze „k přejmenování některých útvarů a k přesunu jejich agendy do jiných útvarů“, kdy úkoly stanovené usneseními vlády, které žalobce zajišťoval, nebyly zrušeny a nikdo jiný (kromě zaměstnanců, kteří z Úřadu vlády odešli nebo byli pověření zcela jinou činností) se ke dni výpovědi těmito úkoly nezabýval. Podle názoru žalobce v době účinnosti organizační změny (tj. k 1.10.2004) nadále existovala „objektivní potřeba“ odborníků v oblasti lidských zdrojů a na činnosti v těchto oblastech byli přijati noví zaměstnanci. Zaměstnavatel rovněž nesplnil vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť se „vůbec nezabýval možností zaměstnání žalobce v jiných odborech“, kam po přijetí organizační změny byla též přijata „řada nových zaměstnanců“, takže „je nepravděpodobné, že by byla dána absolutní nemožnost žalobce dále zaměstnávat“. Kromě toho se žalobce domnívá, že zaměstnavatel při provádění organizačních změn „porušil zákaz diskriminace z důvodu věku uvedený v § 1 odst. 4 zák. práce“, neboť „z veřejně dostupných zdrojů vyplývá“, že v rámci organizační změny došlo k přijímání „většího počtu nových zaměstnanců ve věku pod 30 let věku“ a proti tomu „obětí tzv. organizační změny byli zaměstnanci nad 50 let“.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.6.2006 č.j. -83 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.842,50 Kč „k rukám právní zástupkyně žalované“. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že dne 23.9.2004 přijal vedoucí Úřadu vlády České republiky rozhodnutí o organizační změně, spočívající v nahrazení dosavadního odboru rozvoje lidských zdrojů s celkem 6 systemizovanými místy oddělením politiky rozvoje lidských zdrojů s redukovaným rozsahem úkolů a polovičním počtem systemizovaných míst, a že „právě“ v důsledku tohoto rozhodnutí (jímž bylo zrušeno žalobcem zastávané systemizované místo referenta státní správy a samosprávy v oblasti rozvoje lidských zdrojů) se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným, když – jak zdůraznil – výběr konkrétního nadbytečného zaměstnance „je čistě v pravomoci zaměstnavatele a soud není oprávněn toto přezkoumávat“. Námitku žalobce, že fakticky k žádné organizační změně nedošlo, neboť úkoly, na nichž se žalobce podílel byly i poté nadále plněny, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že „organizační změna činěná s cílem zefektivnit práci již ze své podstaty nemá v úmyslu nadále se pracovními úkoly nezabývat, nýbrž naopak se jimi zabývat i nadále, avšak způsobem, který umožní dosáhnout stejného výsledku snazším a úspornějším způsobem“. Protože v řízení bylo rovněž „náležitě prokázáno“, že „v době výpovědi žalovaná neměla k dispozici žádnou pro žalobce vhodnou práci“ (předpoklady a požadavky pro její výkon žalobce nesplňoval), byla splněna i hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Podle názoru soudu prvního stupně přijatá organizační změna „neporušovala ani zákonný zákaz diskriminace z důvodu věku“, neboť s přihlédnutím k tomu, že z celkového počtu zaměstnanců Úřadu vlády České republiky je 60% starších 40 let, že nejvíce mladých zaměstnanců (do 35 let) pracuje v útvaru, jehož se předmětná organizační změna nedotkla, a že z 31% případů zaměstnanců, kterým se v důsledku organizační změny nepodařilo nalézt u žalované jinou práci, se ve 22% jednalo o zaměstnance ve věku do 30 let, ve 20% ve věku 31-40 let, ve 37% ve věku 41-50 let a ve 35% ve věku nad 50 let, „je třeba dospět k závěru“, že „při reálné nemožnosti dosáhnout vždy absolutní vyváženosti následků organizační změny vůči všem různým skupinám zaměstnanců, se v podstatě jedná o rovnoměrný účinek rozhodnutí zaměstnavatele vůči všem věkovým skupinám jeho zaměstnanců“; v posuzovaném případě „se tedy o diskriminaci nejedná“ a předmětná výpověď je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2007 č.j. -119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná dne 23.9.2004 řádně přijala rozhodnutí o organizační změně spočívající ve snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, „v jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným“, přičemž okolnost, zda i nadále existovala Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů a „úkol B 4“, na kterém žalobce předtím pracoval, „je z hlediska smyslu a účelu této organizační změny nevýznamná“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaná ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce „neměla v době výpovědi (6.10.2004) žádné jiné vhodné místo pro žalobce“, neboť pro volná pracovní místa vedoucího oddělení rozvoje lidských zdrojů, vedoucího oddělení externí komunikace a dvě referentská místa v tomto oddělení žalobce (který je absolventem ČVUT obor sdělovací technika) nesplňoval žalovanou stanovené kvalifikační požadavky (vysokoškolské vzdělání ekonomického, případně právnického směru či ekonomické žurnalistiky), které „nelze získat předchozí průpravou ani je nelze nahradit případnou praxí v uvedeném oboru“; okolnost, že žalovaná přijala nové zaměstnance před 6.10.2004, případně později další zaměstnance na nově vytvořená pracovní místa s odlišnou náplní práce odpovídající příslušným organizačním změnám, podle názoru odvolacího soudu „nijak nezpochybňuje skutečnost, že žalovaná neměla ke dni dání výpovědi pro žalobce jiné vhodné místo, které mu mohla nabídnout“. Za správný odvolací soud považoval konečně i závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalovaná v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce z důvodu přijaté organizační změny nedopustila diskriminace z důvodu věku, a to – jak podrobně a pečlivě vysvětlil soud prvního stupně - „s ohledem na poměr propuštěných zaměstnanců ve věku nad 50 let ve vztahu k celkovému počtu případů propuštěných zaměstnanců a s přihlédnutím k poměru zaměstnanců žalované ve věku nad 40 let“. Kromě toho podle názoru odvolacího soudu je „nutno vzít v úvahu“, že žalovaná ukončila se žalobcem pracovní poměr pro nadbytečnost [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], kdy pro něj neměla jinou vhodnou práci, a že „tato okolnost sama o sobě vylučuje jakoukoliv diskriminaci ze strany žalované v souvislosti s ukončením pracovního poměru se žalobcem“. Navíc – jak odvolací soud zdůraznil - „nelze přehlédnout ani to“, že žalobce byl žalovanou přijat k výkonu funkce referenta v odboru rozvoje lidských zdrojů dne 16.2.2004, kdy mu bylo 59 let, a že ve vztahu k žalovanou zvolenému kritériu pro odchod zaměstnanců (jímž byla zejména doba působení v příslušném organizačním útvaru) „žalobce ani netvrdil“, že by z útvaru, v němž žalobce pracoval, nebyl propuštěn některý ze zaměstnanců s kratší dobou působnosti než žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení V první řadě namítal, že v řízení „prokázal, že patřil ke skupině osob chráněných protidiskriminačními ustanoveními“, neboť  „bylo prokázáno“, že s ním při organizační změně „bylo zacházeno jinak, než s nově přijímanými zaměstnanci“, a že na stejné pracovní činnosti, které dříve vykonával žalobce, „byli prokazatelně přijati mladší zaměstnanci“. Podle názoru dovolatele je v daném případě „nutné zkoumat prvky svědčící o diskriminaci z úhlu pohledu konkrétní osoby, resp. konkrétního pracoviště“, přičemž „celoúřadové propočty“ žalované nemají pro posouzení věci žádný význam. V tomto směru žalobce „statisticky prokázal vysokou pravděpodobnost věkové diskriminace pro propuštění a přijímání zaměstnanců v úseku místopředsedy vlády M. J.“, jestliže „bylo prokázáno“, že na tomto úseku byla v důsledku organizačních změn „jednorázově propuštěna významná většina zaměstnanců ve věku nad 45 let a naopak významná většina zaměstnanců do 28 let byla jednorázově přijata“. Za tohoto stavu podle jeho názoru „přechází důkazní břemeno o tom, že k diskriminačnímu jednání nedošlo, na žalovanou stranu“; soudy však „důkazní břemeno stanovené v zcela nesprávně obrátily v neprospěch žalobce“. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že „převzal bez dalšího tvrzení žalované“ o důvodu přijaté organizační změny, a také podle jeho názoru „nebylo prokázáno snížení počtu zaměstnanců“. Rovněž namítal, že žalovaná „neprokázala žádným důkazem“ splnění své nabídkové povinnosti, a že, ačkoli žalobce „uvedl řadu funkčních míst, na nichž mohl působit“ (především s ohledem na jeho třináctiletou praxi a zahraniční zkušenosti v oblasti lidských zdrojů), odvolací soud „bez provádění důkazů vzal za prokázané“, že žalobce tyto funkce s ohledem na žalovanou stanovené kvalifikační předpoklady vykonávat nemohl. Podle mínění dovolatele přitom „neexistuje žádný důvod pro závěr, že by funkci sekretariátu Rady vlády pro rozvoj lidských zdrojů měl vykonávat lépe ekonom nebo filosof“. Závěrem žalobce v této souvislosti vyslovil názor, že „z hlediska hierarchie norem“ má všeobecný princip evropského práva spočívající v zákazu diskriminace, který obsahuje pravidlo přechodu důkazního břemene, „přednost před národním pravidlem obsaženým v zák. práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce „jako nepřípustné“ odmítl, případně shledá-li jeho přípustnost, aby dovolání zamítl, neboť podle názoru žalované napadený rozsudek odvolacího soudu „vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu“, který odvolací soud rovněž správně posoudil po stránce právní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které byl odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože - jak vyplývá z  uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce v dovolání především namítá, že, ačkoli v daném případě „přešlo důkazní břemeno o tom, že k diskriminačnímu jednání nedošlo, na žalovanou stranu“, soudy obou stupňů „důkazní břemeno stanovené v zcela nesprávně obrátily v neprospěch žalobce“. Dovolatel tak – jak plyne z obsahu námitky – vytýká soudům, že nesprávně posoudily právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení ve věcech vyplývajících z pracovněprávních nebo obdobných sporů unést důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace.

Podle ustanovení (ve znění účinném ke dni 28.1.2005, kdy byla podána žaloba v této věci) jsou účastníci řízení povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.

Podle ustanovení jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení věty druhé neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Podle ustanovení skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Důkazní břemeno jako institut procesního práva zákon vymezuje ve výše citovaném ustanovení Rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními a větou první ] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.

Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání těchže skutečností mohlo přivodit ve sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého účastníka, neboť obecně platí, že každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno).

Výjimku z tohoto pravidla představuje konstrukce dokazování tvrzené diskriminace uvedená v ustanovení , do níž byl novelou provedenou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1.1.2001 promítnut závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č. 97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (jeho protistrana)“; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá. „Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi, jichž se tvrzená diskriminace týká.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů z výše uvedených právních názorů a zásad, které jsou soudní praxí obecně přijímány, vycházely. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že je diskriminován z důvodu věku proto, že s ním při organizační změně „bylo zacházeno jinak, než s nově přijímanými (mladšími) zaměstnanci“, a že u žalované došlo „k nápadnému propouštění starších zaměstnanců na úkor nově přijatých mladých zaměstnanců na úseku bývalého vicepremiéra M. J.“, odvolací soud důvodně považoval za rozhodující z hlediska úspěchu žalované ve sporu, že žalobce v době dání výpovědi pro nadbytečnost „nesplňoval kvalifikační požadavky stanovené žalovanou pro volná pracovní místa“, která byla u ní v té době k dispozici, důvodně rovněž akcentoval, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně mělo „v podstatě rovnoměrný účinek vůči všem věkovým skupinám jeho zaměstnanců“, a konečně také že žalobce ve vztahu k žalovanou zvolenému kritériu pro odchod zaměstnanců (jímž byla zejména doba působení v příslušném organizačním útvaru) „ani netvrdil“, že by z útvaru, v němž pracoval, nebyl propuštěn některý ze zaměstnanců s kratší dobou působnosti než žalobce. Na základě těchto zjištění, které učinil z důkazů navržených žalovanou k prokázání „opaku“, odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že se žalovaná „v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce z důvodu přijaté organizační změny nedopustila diskriminace z důvodu věku“.

S ohledem na skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalovaná neměla v době výpovědi (6.10.2004) žádné jiné vhodné místo pro žalobce“, neboť pro žádné z volných pracovních míst žalobce nesplňoval požadovanou kvalifikaci (jehož správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. a ), nelze ve prospěch opačného názoru namítat ani to, že odvolací soud v daném případě dal „přednost pouhému neprokázanému tvrzení zaměstnavatele o splnění nabídkové povinnosti před všeobecným principem evropského práva“ spočívajícím v zákazu diskriminace.

Žalobce v dovolání rovněž namítá, že k organizační změně vedly žalovanou jiné důvody, že „nebylo prokázáno snížení počtu zaměstnanců“, že i po organizační změně existovala „řada funkčních míst, na nichž žalobce mohl působit“, a že „statisticky prokázal vysokou pravděpodobnost věkové diskriminace pro propuštění a přijímání zaměstnanců v úseku místopředsedy vlády M. J.“. Vzhledem k tomu, že odvolací soud – jak uvedeno výše – vyřešil právní otázku, zda žalovaná unesla ve věci důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace, v souladu se zákonem, lze ve všech těchto výtkách spatřovat toliko kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Zároveň dovolatel v této souvislosti vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Protože námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.875,- Kč [srov. , , , a ve znění , č., č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované advokátka osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 413,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.588,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2008

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu