Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 241/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. –252, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 43.729,20 Kč, ohledně částky 1.230,80 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (původně nárokováno v částce 109.704,40 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby do částky 64.744,40 Kč, představující služby, bylo řízení o této částce zastaveno) za užívání nebytových prostor (dále jen „prostory“) nacházejících se v budově vlastněné žalobkyní, která ji koupila od společnosti A. a.s., jež uvedené prostory pronajala žalované jako kanceláře na základě nájemní smlouvy. Vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala v budově vlastněné žalobkyní prostory, jejichž výměra podle plánku poskytnutého stavebním odborem Úřadu Městské části P. (plánek žalobce byl nečitelný) byla 43,2 m2, v období od dubna do 24. 10. 2000 jako kanceláře. Obvyklé měsíční nájemné v rozhodném období v téže lokalitě činilo částku 420,- Kč za m2. Soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor č. 200006 ze dne 29. 5. 1998 nebyla mezi žalovanou a společností A. a.s., jako tehdejším vlastníkem předmětné budovy, platně uzavřena, a to minimálně ze dvou důvodů; prostory nebyly pronajaty za účelem určeným v kolaudačním rozhodnutí a tato smlouva neobsahovala konkrétní ujednání o nájemném jakožto obligatorní náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor, když „nájemné“ uvedené ve smlouvě zahrnovalo i úhradu za poskytované služby. Zjištěný skutkový stav posoudil podle § 451 ve spojení s § 456, věta první, § 457 a 458 odst. 1 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení na straně žalované spočívající v tom, že vykonávala právo nájmu na základě neplatné nájemní smlouvy, aniž by žalobkyni coby vlastníkovi cokoliv platila. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. soud dospěl k závěru, že plnění, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni, musí vycházet z hodnoty nájemného za užívání obdobných nebytových prostor, v posuzovaném případě tedy kanceláří, přičemž takto zjištěná hodnota (420,- Kč) ze zprávy A. r. k. ČR byla pro soud v tomto směru dostačující (soudu bylo z jeho činnosti známo, že asociace disponuje cenovými mapami a realitní kanceláře na ni v tomto směru odkazují). Podpůrně použil i zprávy realitní kanceláře M. a J. K., dle kterých obvyklé nájemné odpovídá částce nižší, neboť zohlednili účel, ke kterému byly prostory stavebně určeny. Žalobkyně za užívání prostor požadovala částku 142,38 Kč měsíčně za 1 m2, tedy částku nižší, než činilo obvyklé nájemné. Soud, vzhledem k tomu, že užívání prostor bylo žalované již dne 25. 10. 2000 znemožněno, shledal nárok na peněžitou náhradu za užívání prostor důvodnou jen za období od dubna do 24. 10. 2000, tj. v částce 41.824,80 Kč, a rovněž v částce 1.904,40 Kč za služby podatelny.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. -275, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil jen tak, že ohledně částky 157,98 Kč žalobu zamítl, jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že jsou správná, úplná a přiléhavá, a přitakal i jeho právním závěrům. Ztotožnil se názorem soudu prvního stupně (opírajícím se o výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), že výše obvyklého nájemného prostor v daném místě a čase odpovídá způsobu jejich užívání, nikoli účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí; tento nesoulad s veřejnoprávními předpisy má sice vliv na platnost nájemní smlouvy, nicméně nemusí bránit faktickému užívání prostor jiným způsobem. Konstatoval, že polemiku žalované se zjištěním, že prostory užívala jako kanceláře, je nutno odmítnout jako důkazy nepodloženou; skutečnost, že je užívala k tomuto účelu, uvedla ve vyjádření, ve specifikaci kancelářského nábytku a odpovídá tomu i obsah zajištěných věcí a výpověď svědka H.. Odvolací soud dále shledal, že výměra prostor byla správně stanovena, neboť soud prvního stupně vycházel především z kopie projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem (č. l. 193 spisu), kde jsou vnitřní rozměry jednotlivých místností kótovány a podlahová plocha je s tím v souladu (plochy stěn či příček nejsou počítány). Ohledně způsobu stanovení místně a časově obvyklé výše (ceny) nájemného odvolací soud konstatoval, že A. r. k. ČR je subjektem způsobilým poskytnout potřebnou informaci, jež není složitá a nevyžaduje znalecké posouzení; postačí praktické znalosti, kterými tato asociace disponuje. Metoda zjištění uvedené ceny (zvolená soudem prvního stupně) se z hlediska důležitosti údajů jeví jako nejbližší pro zjištění reálného stavu (na rozdíl od průměrných a „statistických“ údajů), neboť zprávu podával subjekt, jehož členové s komoditou, jejíž cena se zjišťuje, pravidelně obchodují. Případné marže či provize realitních kanceláří, popř. cena služeb nebyly předmětem zadání, tudíž se nepromítají ani v odpovědi. V neplatné smlouvě o nájmu nebytových prostor byla sjednána cena 15.400,- Kč měsíčně včetně služeb, tj. 350,- Kč za m2, když žalovaná částka odpovídá ceně 140,- Kč za m2. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 157,98 Kč změnil, neboť výše bezdůvodného obohacení nebyla správně spočítána.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle , b) a odst. 3 Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatelka jednak v tom, že otázka rozdílu mezi nájmem a nájemným v rozhodování dovolacího soudu patrně nebyla vyřešena, a dále, že odvolací soud řeší otázku výše nájmu, nájemného a bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Namítá, že nárok žalobkyně by mohl být odůvodněn pouze z titulu nájmu, nikoliv nájemného (do něhož se započítává i hodnota služeb). Jelikož všechna vyjádření žalobkyně i soudu tyto pojmy směšují, navrhovala žalovaná jako důkaz sdělení ČSÚ, z něhož je tento rozdíl zřejmý, a dále znalecký posudek, který by na otázku výše nájmu, ceny služeb a celkového nájemného dal jednoznačnou odpověď; tyto důkazy však nebyly provedeny. Tvrdí, že soud přiznal žalobkyni více, než se žalobou domáhala, neboť v důsledku částečného zpětvzetí žaloby se předmětem žaloby stal pouze nájem, avšak soud nadále vycházel z údajů a dokladů o nájemném (nájem včetně ceny služeb). Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil nesoulad mezi údaji o rozměrech prostor uvedenými ve stavební dokumentaci a faktickým stavem. Také nesouhlasí s „metodikou“ výpočtu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení

Dovolání je podle přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obecná úprava nájmu je obsažena v ustanoveních až 684. Vedle této obecné úpravy existuje úprava zvláštní (například nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním , o nájmu a podnájmu nebytových prostor) Nájem představuje závazkový právní vztah, v němž pronajímatel přenechává nájemci předmět nájmu k užívání a případně braní užitků a nájemce se za to zavazuje poskytovat pronajímateli odměnu; tato se označuje jako nájemné (například obč. zák.). Vedle nájemného existují samostatně i služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno ( ). Otázka nájemného a nájmu není tedy otázkou zásadního právního významu ve smyslu , odst. 3 Pro úplnost je nutné dodat, že cena těchto služeb nebyla předmětem zadání dotazu na A. r. k. ČR a tudíž nebyla uvedena ani v odpovědi. Znalecký posudek či sdělení ČSÚ v tomto směru tedy nemohou mít na shora uvedené závěry žádný vliv, neboť jde o otázku výkladu právní normy, jež musí zodpovědět soud, přičemž otázka ceny služeb nebyla předmětem zadání dotazu na Asociaci realitních kanceláří ani odpovědi na danou otázku.

Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudem, naplňují dovolací důvod podle , který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle , nelze úspěšně uplatnit. Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu , odst. 3 jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatelky rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalovanou, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu , odst. 3 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. ).

Pokud dovolání směřuje rovněž proti výroku, jímž byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, tak ani v tomto rozsahu není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku ( ). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních až Přípustnost podle dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními , a , v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle , věty první, a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, a , neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. dubna 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu