Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
228 C 34/2022
Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 8 854,04 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Návrh žalobkyně na rozhodnutí rozsudkem pro uznání se zamítá.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 8 854,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 854,04 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Návrh žalobkyně na rozhodnutí rozsudkem pro uznání se zamítá. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 8 854,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 854,04 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 13. 3. 2017 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet. Sjednána byla i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení se zaplacením po zesplatnění úvěru. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované zejména tak, že si vyžádala doklady o příjmech žalované (pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpisy z bankovního účtu); opatřila výpisy z databází NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku a kopii občanského průkazu žalované; provedla hodnocení klienta a vyžádala si prohlášení žalované. Poskytnutý úvěr žalovaná včas a řádně nesplácela, a proto došlo v souladu se smlouvou k jeho zesplatnění. Žalobkyně se nyní domáhá toliko smluvní pokuty za období od 11. 7. 2018 do 26. 1. 2022 ve výši 8 854,04 Kč. Poukázala též na to, že ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka již byl nárok na smluvní pokutu na základě téže smlouvy již žalobkyni pravomocně přiznán za předchozí období. V zájmu zachování právní jistoty by tedy měl být žalobkyni přiznán i nyní.
2. Žalovaná uvedla, že nárok žalobkyně plně uznává.
3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.
4. Dne 13. 3. 2017 žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru číslo. Žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, zatímco žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky ve výši 167,72 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 4 433 Kč. Dále byla mj. sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení se zaplacením po zesplatnění úvěru. K zesplatnění celé jistiny úvěru, včetně do té doby přirostlých úroků dojde podle smlouvy automaticky při prodlení delším než 65 dnů se zaplacením splátky. Jako bydliště žalovaná ve smlouvě uvedla adresu adresa žalované.
5. Před podpisem smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované. V prohlášení klientů ze dne 13. 3. 2017 žalovaná mj. uvedla a svým podpisem stvrdila, že nemá žádné splatné dluhy, není proti ní vedeno exekuční řízení či výkon rozhodnutí, nenachází se v úpadku a veškeré informace, které poskytla, jsou pravdivé. Dále si žalobkyně vyžádala výplatní pásky žalované za leden a únor 2017, dle kterých měla čistou mzdu 29 608 Kč a 30 184 Kč, a pracovní smlouvu žalované podle které byla od 1. 7. 2015 zaměstnána na dobu neurčitou u obec spořitelny s místem výkonu práce v obec. Žalobkyně si též od žalované vyžádala výpisy z účtu u obec spořitelny, které potvrzují příchozí mzdu (výdaje zde nejsou uvedeny) a dále výpis z dalšího účtu žalované u mBank, na kterém byl zůstatek 1 121,52 Kč (zřejmě z března 2017, dle datace zprávy v tomto výpise), a na nějž měl být úvěr podle smlouvy vyplacen. Žalovaná také doložila potvrzení o inkasu z posledně uvedeného účtu na částku 4 500 Kč pro žalobkyni. Žalovaná rovněž předložila svůj občanský průkaz a vyplnila a podepsala hodnocení klienta. V něm uvedla, že má u žalobkyně souběžně další čtyři úvěry, příjmy má jen ze zaměstnání v čisté výši 29 146 Kč, výdaje činí na ni samotnou 3 410 Kč (životní minimum), na tři děti 5 000 Kč, na splátky u žalobkyně 11 236 Kč, na bydlení (inkaso) 2 000 Kč a na ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) celkem 1 000 Kč. Dále prohlásila, že je rozvedená, nesdílí domácnost s partnerem a má vlastní bydlení. V prohlášení je ručně psaná poznámka„ inkaso doloženo“. Žalobkyně konečně žalovanou prověřila v databázi SOLUS, kde žalovaná neměla záznam (viz výpis ze SOLUS) a nebankovním registru klientských informací (NRKI), podle kterého měla žalovaná skóre 216, tj. nejnižší kategorie I. (zahrnuje interval skóre 166 až 320): vyšší riziko, úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán (viz výpis z NRKI).
6. Oznámením ze dne 23. 11. 2017 žalobkyně žalované sdělila, že došlo k okamžitému zesplatnění dle smlouvy o úvěru.
7. Předžalobní výzvou odeslanou dne 26. 1. 2022 (viz poštovní podací arch) žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu ze smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru.
8. Zdejší soud rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, anonymizováno číslo jednací, rozhodl o nárocích žalobkyně vůči žalované z téže smlouvy o úvěru. Dospěl k závěru, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované a byla platně uzavřena smlouva o úvěru mezi účastníky, s výjimkou ujednání o úrocích, které soud s ohledem na jejich výši shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Prvním výrokem tak žalobkyni přiznal nevrácenou část jistiny úvěru (33 997,24 Kč), náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením žalované (1 200 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč (3 × 499 Kč za prodlení se splátkami) a 9 648,96 Kč (pokuta na základě ujednání, které je předmětem nynější věci, za dřívější období), úrok ve výši 9,97 % z nevrácené jistiny od 25. 11. 2017 do zaplacení a úrok z prodlení. Druhým výrokem soud žalobu v části nemravného úroku z prodlení zamítl a třetím výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. První výrok nabyl právní moci dne 18. 12. 2018 a druhý a třetí dne 10. 6. 2019.
9. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, anonymizováno číslo jednací, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2019, shora uvedený rozsudek zdejšího soudu v napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrdil. Proti rozsudku zdejšího soudu podala odvolání pouze žalobkyně, a to jen proti části druhého výroku, kterým byl zamítnut úrok do výše 10,03 % ročně (tj. žádala úrok v celkové výši 20 % ročně) a dále zamítnuta odpovídající část kapitalizovaného úroku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem zdejšího soudu o neplatnosti ujednání o úroku pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasil však s posouzením platnosti smlouvy o úvěru jako celku. Dospěl – na rozdíl od zdejšího soudu – k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované. Poukázal zejména na to, že žalovaná měla jediný příjem ve výši 29 146 Kč měsíčně. Za situace, kdy žalovaná měla tři děti, u nichž je třeba předpokládat výdaje spojené s jejich potřebami, běžné výdaje domácnosti (nájemné, úhrady elektřiny a plynu apod.) a běžné výdaje měsíční výdaje domácnosti, nebyla její schopnost splácet měsíčně 4 433 Kč reálná, a to zvláště za stavu, kdy žalovaná žalobkyni splácela na další závazky celkem 11 236 Kč. Žalobkyni též bylo známo, že se v případě žalované jedná již o čtvrtou úvěrovou smlouvu, kterou účastnice uzavíraly. Z těchto důvodů byla podle odvolacího soudu smlouva o úvěru neplatná jako celek. Odvolací soud tedy v napadené části potvrdil rozsudek zdejšího soudu jako věcně správný, byť z jiných důvodů.
10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2048 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru) ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
16. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
17. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
18. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
19. Jelikož žalobkyně svůj nárok opírá o smluvní pokutu sjednanou v rámci smlouvy o úvěru, je třeba, aby se soud v prvé řadě vypořádal s otázkou (ne) platnosti této smlouvy jako celku.
20. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).
21. Soud má – v souladu s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v rozsudku sp. zn. 23 Co 85/2019 – za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení použitelná i nyní) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
22. Proti tomu, jak žalobkyně zkoumala příjmy žalované v zásadě nelze mít námitky, neboť se nespokojila jen s jejím prohlášením, ale pravdivost si ověřila i z pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisů z účtu.
23. U výdajů však žalobkyně nekriticky vyšla pouze z údajů, které jí žalovaná tvrdila v hodnocení klienta, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy. Ty jsou navíc již na první pohled nevěrohodné. Tvrzení o tom, že žalovaná bydlí ve vlastním bydlení, není žádným způsobem doloženo, a i kdyby bylo pravdivé, měsíční výdaje za veškeré platby spojené s užíváním bytu (tj. na veškeré energie – teplo, plyn, elektřina, voda; na odpady a různé další poplatky) ve výši 2 000 Kč měsíčně jsou očividně podhodnocené, jak poukázal i odvolací soud. Soud podotýká, že v hodnocení je sice poznámka„ inkaso doloženo“, žalobkyně však netvrdila a zejména neprokázala jeho obsah, tedy že skutečně odpovídá údajům uvedeným žalobkyní. V tomto směru tedy neunesla své břemeno tvrzení a důkazní. Těžko uvěřitelné je i to, že by žalovaná vynakládala na výživu tří dětí dohromady pouze 5 000 Kč měsíčně. Taková částka při čistých příjmech žalované (29 000 Kč) odpovídá výživnému přibližně pro jedno dítě ve věku dvanácti let, a nikoliv pro tři děti (a to ani z prohlášení není zřejmé a žádným způsobem osvědčené, jaký je věk dětí, což podstatným způsobem ovlivňuje jejich odůvodněné potřeby a náklady na ně).
24. Informace poskytnuté žalovanou ohledně jejích výdajů tak nelze považovat za dostatečné a s ohledem na jejich zjevnou nevěrohodnost a nepodloženost ani za spolehlivé a bylo na místě, aby je žalobkyně dále doplnila a prověřila (např. prověřila doklady o platbách inkasa a opatřila si výpis z katastru nemovitostí či jinou listinu prokazující vlastnictví bydlení, výpisy z účtů, které zachycují i výdaje a nejen příjmy a případná soudní rozhodnutí či písemné dohody rodičů o výši výživného atp.). Vyhodnocení příjmů a výdajů žalované přitom představuje spojené nádoby, neboť i relativně vysoké příjmy mohou být„ dorovnány“ vysokými výdaji. Jinými slovy, i kdyby bylo s jistotou doloženo, že žalovaná má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru) – učinit závěr o úvěruschopnosti žalované.
25. Další pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr musela u žalované, jak taktéž zdůraznil odvolací soud, vyvolat i skutečnost, že se jedná již o pátý úvěr žalované u žalobkyně, zatímco předchozí čtyři ještě nebyly zaplaceny a žalovaná na nich splácela měsíčně 11 236 Kč. To se zjevně promítlo i v nízkém skóre v NRKI, které mělo rovněž vést žalobkyni k pochybnostem o úvěruschopnosti žalované a úvahám o zamítnutí žádosti. O nedobré finanční situaci žalované konečně svědčí i výpis z účtu u mBank, podle nějž měla zůstatek ve výši řádově stokorun. Evidentně tedy hospodařila s velmi napjatým rozpočtem.
26. Soud na jednání žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), o tom, že nemá ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů, její tvrzení za dostatečná a prokázaná, avšak žalobkyně žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila. Své břemeno tvrzení a důkazní tedy neunesla. Nelze tedy než uzavřít, že nedostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
27. Na základě takového nedostatečného posouzení a dalších skutečností uvedených výše nemohla mít žalobkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalobkyně spotřebitelský úvěr žalované v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru jako celek absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně ujednání o smluvní pokutě, na němž žalobkyně svůj nárok v tomto řízení zakládá.
28. Argumentace žalobkyně zásadou právní jistoty (resp. legitimního očekávání) je nepřípadná. Předně je třeba říci, že porušení zásady legitimního očekávání nezakládá pouhé odlišné rozhodnutí soudu ve skutkově obdobné věci. K tomu dojde teprve tehdy, není-li takové rozhodnutí soudem přesvědčivě odůvodněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, a tam cit. judikatura Ústavního soudu). V tomto konkrétním případě ale především žádné legitimní očekávání žalobkyni ani nemohlo vzniknout. Zdejší soud smluvní pokutu svým rozsudkem skutečně žalobkyni přiznal vycházeje z názoru, že smlouva o úvěru je platná. Tento názor však byl vzápětí korigován odvolacím soudem tak, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované, pročež je smlouva neplatná. K této korekci odvolací soud přistoupil dokonce za situace, kdy tak učinit nemusel, neboť byla napadena pouze část rozsudku (část druhého výroku) zdejšího soudu, jímž byl zamítnut nemravně vysoký úrok. Takto omezený předmět odvolacího řízení je také důvodem, proč odvolací soud nemohl změnit nesprávnou část rozsudku zdejšího soudu, tj. první výrok, jímž byla žalobkyni mj. přiznána smluvní pokuta. Právní názor odvolacího soudu (a tím pádem i nesprávnost dřívějšího názoru zdejšího soudu) musel být od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni znám (tj. nejpozději již dne 10. 6. 2019, kdy nabyl právní moci). Od této doby muselo být legitimní očekávání žalobkyně narušeno, neboť věděla, že tu jsou dva protichůdné názory na posouzení platnosti smlouvy o úvěru, z nichž ten pozdější byl navíc vysloven instančně vyšším soudem. Jinými slovy, těžko mohla legitimně očekávat, že jej zdejší soud bude ignorovat a stran smluvní pokuty rozhodne shodně jako dříve. Ostatně úplně stejně by v takovém případě mohla argumentovat žalovaná – tedy že soud porušil její legitimní očekávání plynoucí z rozsudku odvolacího soudu.
29. Ze shora uvedených důvodů soud druhým výrokem žalobu zamítl jako nedůvodnou.
30. Prvním výrokem soud zamítl návrh žalobkyně na rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Jak bylo výše uvedeno, smluvní pokuta se zakládá na absolutně neplatné smlouvě o úvěru. Schválení smíru ve věci by proto bylo v rozporu s právními předpisy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), což brání tomu, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).
31. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. ani nedoložila výši hotových výdajů, přiznal jí soud podle § 151 odst. 3 o. s. ř. náhradu v paušální výši podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška o výši paušální náhrady“). Náhradu nákladů řízení tvoří: paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon (účast na jednání) podle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky o výši paušální náhrady po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky o výši paušální náhrady). Celkem tak náhrada nákladů řízení žalované činí 300 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud žalované nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření k žalobě, neboť v něm toliko uvedla, že nárok uznává, aniž by vylíčila jakékoliv rozhodující skutečnosti či označila důkazy. Jde tedy o náklad neúčelně vynaložený.
32. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.
33. Rozsudek je odůvodněn v rozsahu podle § 157 odst. 4 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.